Článek
O muži dnešního textu by se dalo říct, že nikdy plně nežil v realitě. Je tedy logické, že naše znalost o něm je nejasná, prokletá protichůdnými a zaujatými zdroji a plná informací, které na první pohled zní jako fikce a nesmysly. Jak se, ale v dějinách často stává, ty nejzvláštnější informace jsou až podezřele často pravdivé. A vzhledem k tomu, že se bavíme o muži, jenž například plánoval znovu obnovit mongolskou říši Čingischána, který přitom luteránské křesťanství a militantní budhismus či věřil v 3000 let staré židovské spiknutí s původem v Babylonu, neměli bychom se těmto zvláštnostem příliš divit.
Věčně problémový Roman
Narozen roku 1886 jako Mikuláš Robert Maximilian, baron von Ungern-Sternberg, jméno které později zkrátil a poruštil na Roman von Ungern-Sternberg, budoucí generál se narodil do rodiny baltské německé šlechty. Původně dorazivší během křížových výprav proti baltským polytheistům, v Ungernově době byly početné šlechtické rody stále rozhodující politickou sílou na území dnešního Estonska a Lotyšska. Dobře integrováni v ruském carském systému, baltští Němci vyprodukovali řadu schopných důstojníků a státníků.
Mladý Roman byl od začátku poměrně problémové dítě. Tomu rozhodně napomohl rozvod rodičů v mladém věku, po kterém se prakticky nepotkal s otcem, ale také mohla ležet vina v psychické nemoci (jež měla v rodu Ungern-Sternberg dlouhou historii). Byl nechvalně známý svým šikanováním spolužáků a ve vzdělání nedosáhl valných výsledků. Ani jeho dobrý původ ho neuchránil před několika vyhazovy ze škol a vypadalo to, že skončí podobně jako jeho otec, který byl zatčen za podvod a poslán do zařízení pro mozkově choré. Ale vypukla Rusko-japonská válka a Roman se přihlásil jako prostý dobrovolník.
I když jeho služba před koncem války netrvala dlouho, mladý šlechtic si dokázal zajistit přijetí na vojenskou akademii, kde konečně začal vykazovat přijatelné výsledky. Poražená ruská revoluce roku 1905 ho silně ovlivnila, a to obzvlášť kvůli zničení jeho rodinného majetku vzbouřenými rolníky. Jeho pobyt na dálném východě, kam se po vystudování rychle vrátil, ho obdařilo silným zájmem o tamní náboženství a systémy vlády. Jeho plány na podporu mongolských proti-čínských vzbouřenců v roce 1913 sice zhatily jeho velitelé, ale Mongolsko zůstane v baronově mysli po zbytek jeho života.
1. světová válka byla pro Romana časem na nápravu reputace. Na rozdíl od mnoha baltských Němců, kteří čelili otázkám dvojí loajality byl Ungern-Sternberg přesvědčený podporovatel Ruska a jeho cara. Účastnil se několika kampaní, včetně pro Rusy katastrofální bitvy u Tannenbergu, ale díky kombinaci štěstí a až fanatické odvahy v boji vždy přežil. Jeho tvrdá osobnost mu nepřinesla mnoho přátel, ale mnozí uznávali jeho odvahu proti všem protivníkům, kterým čelil. Jedním z mála jeho přátel se stal kozácký velitel Grigorij Semjonov (s divokými kozáky si Sternberg vždy rozuměl poměrně dobře), se kterým se seznámil na kavkazské frontě.
Jejich přátelství utužila bolševická revoluce roku 1917. Oba byli přesvědčenými monarchisty, i když Semjonov na rozdíl od Sternberga spíše konstitučního ražení. Rozhodli se zahájit odpor proti komunistům na dálném východě. I přes poměrně malé zdroje dokázali dobře využít místních menšin, například Buryatů, a vydobyli značné území. Vrcholu síly dosáhli během vzpoury československých legií, ale zde vyvstaly problémy. Semjonov i Sternbeg se nehodlali podřídit hlavnímu sibiřskému veliteli Bělogvardějců Alexandru Kolčakovi. Šlo o jednu z mnoha
z mnoha ukázek nejednoty proti-komunistického hnutí v Rusku. Obnovená rudá ofenzíva, která roku 1919 smetla Kolčaka, také silně oslabila oba generály. Semjonov zareagoval uchýlením se pod japonskou ochranu, ale Ungern-Sternberg jenž se mezitím se svým přítelem rozhádal, se rozhodl pro jinou cestu.
Bůh války
Zde přichází čas na otázku baronových názorů. Samozřejmě to byl zapřisáhlý monarchista, ale na rozdíl od jiných ruských roajalistů měl daleko rozsáhlejší ambice. V monarchii spatřoval střed ideálního systému žití, který byl za poslední století nahlodáván socialisty a liberály. Pokud měl být tento ideální systém obnoven, mohlo k tomu dojít nejprve na „neposkvrněném východě“ a až po tvrdém utrpení na „hříšném západě“ (do něj nyní počítal i Rusko). Baron navíc začal kombinovat náboženství a ke svému původnímu luteránství přidal jak východní křesťanství, tak budhismus (v jeho více militantní původní formě). Pro začátek svých ambicí si vybral domovinu svého idolu, Čingischána, Mongolsko.
Mongolsko si roku 1913 po stoletích čínské vlády dokázalo vybojovat nezávislost, ale ta se rychle rozplynula. Po pár letech čínské síly znovu získaly vládu nad zemí a tradičního náboženského a politického vůdce Bogd Chána proměnily ve svou loutku. V zemi rostla nespokojenost, obzvlášť kvůli rostoucím čínským požadavkům a místní obyvatelstvo začalo hledat alternativy. Příchod baronovy divize se zdál na první pohled jako dar z nebes.
První útok na Mongolské hlavní město Urga (dnešní Ulánbátar), mu sice nevyšel, ale brzy se těšil z nových posil. Přidávaly se k němu místní Mongolské jednotky, Ruští uprchlíci, a dokonce i tibetská elitní vojenská skupina vyslaná tehdejším Dalajlámou. Do toho se neustále zhoršovala morálka čínských jednotek, na které Sternberg pravidelně útočil. Při svém druhém útoku na hlavní město se baron utábořil na nedaleké posvátné hoře, na kterou se Číňané neodvážili pálit svým dělostřelectvem.
Dobytí Urgy je až neuvěřitelným kouskem i pokud ponecháme pouze plně potvrzené části. Sternberg zahájil svůj úder 4. února roku 1920. Při něm došlo k situaci, kdy baron (jako obvykle na čele svých vojáků), narazil na spícího čínského vojáka. Toho promptně začal mrskat bičem a nadávat mu za neschopnost. Vyděšený voják by ponechán na pozici a v šoku ani neinformoval o útoku své spolubojovníky. Hlavním cílem byla rezidence Bogd Chána, které dosáhli první Sternbergovi Tibeťané, kteří na dvou koních vladaře rychle odvezli z města. Při boji navíc vznikla díra ve vladařově osobní zoo, kterou následně utekl jeho slon! Toho pak o pár týdnu později našli spokojeně pobývajícího na nedaleké pláni. Čínská posádka se nakonec buď dala na útěk, anebo se nepříteli vzdala. Přečíslený Ungern-Sternberg dosáhl svého největšího triumfu a byl nyní pánem Mongolska.
Zde se také nejvíc ukázaly všechny vady jeho osobnosti. Zajatí Číňané byli masově vražděni. Urga byla vypleněna, obzvlášť její části, kde žili cizinci. Domnělí komunisté se setkali z rychlou a krutou popravou. A přesto, že byl Ungern-Sternberg poměrně nábožensky tolerantní (už kvůli své vlastní podivně kombinované víře), jedno náboženství z duše nenáviděl judaismus. Židé, které Ungern-Sternberg považoval za hlavní zdroj všech světových neštěstí, byli baronem vražděni všude, kde je našel. Považoval je za spiklence, kteří se poprvé zformovali 3000 let zpátky v Babylonu a které musel zničit, pokud měl nastat jeho ideální svět.
I přes všechny krutosti (často proti vlastním neloajálním vojákům), byl nyní baron Ungern-Sternberg na vrcholu. Bogd Chán ho prohlásil za reinkarnaci boha války a mnozí ho považovali za reinkarnaci Čingischána i když sám Sternberg se k tomuto titulu otevřeně nehlásil. První část jeho plánu byla hotová a nyní se baron rozhodl získat na svou stranu další národy Střední Asie, která by pod vládou obnoveného Bogd Chána reformovaly Mongolskou říši. Také komunikoval s čínskými generály na svých hranicích (v Číně vypukla mnohostranná občanská válka) a doufal, že s jejich podporou znovu nastolí v Číně dynastii Čching. Pak by se se silou východní říší na své straně, mohl konečně vrátit do Ruska a obnovit vládu rodu Romanovců. Netušil, že výš už nikdy nedosáhne.
Chánův pád a odkaz
Komunistická vláda v Moskvě brala zprávy o Sternbegových vítězstvích s obavami. Mongolsko by se jednoduše mohlo stát místem pro shromažďování opozičních skupin a útoků na Sibiř. Roku 1921, když byli ostatní opoziční síly prakticky všechny poraženy, se komunisté rozhodli udeřit. Operace se účastnila řada budoucích slavných jmen Rudé armády jako např. budoucí maršál Rokossovskij. Také měli na svou stranu několik mongolských jednotek, které chtěli použít jako záminku pro invazi Mongolska.
Baronova vnitřní situace se také horšila. Mongolové přijali s chválou vyhnání Číňanů, ale jeho další plány se jim příliš nezdály. Do toho začal Ungern-Sternberg zatěžovat místní tvrdými daněmi, které mu žádné spojence nezískaly. Sám baron začal čím dál více věřit ve svoji nadcházející zkázu, především kvůli několika návštěvám místních věštců. Když se dozvěděl, že mongolští komunisté obsadili hraniční město, rozhodl se proti nim vyrazit a následně udeřit do ruského vnitrozemí. Dostatečně impozantní vítězství by mu mohlo opět získat jak zahraniční bezpečnost, tak podporu doma.
Ale baronovi došlo štěstí. V první bitvě proti ruským jednotkám utrpěl vážnou porážku, po které se sotva dokázal stáhnout. To bylo následováno pádem Urgy, kde se Bogd Chán a místní elity s komunisty rychle domluvili na spojení výměnou za toleranci. Ungern-Sternberg se rozhodl, že po této zradě leží naděje v tradicionalistickém Tibetu, kam se rozhodl stáhnout. To však byla poslední kapka pro jeho dlouho týrané důstojníky a vojáky. Ti ho v rychlém převratu svrhli a ponechali osudu. O několik dní později byl zajat bolševiky.
V sibiřském Novosibirsku se baron Ungern-Sternberg dočkal rychlého a předem rozhodnutého soudu. S prakticky všemi obviněními souhlasil, ale vehementně odmítl, že by kolaboroval ve prospěch Japonců. Také prohlásil, že v jeho rodině není žádná historie psychických nemocí. Odsouzení k blázinci představovalo pro barona jedinou šanci na přežití, ale hrdý šlechtic něco takového odmítl. Soud trval pár hodin a verdikt mohl očekávat každý. Baron Roman von Ungern-Sternberg byl zastřelen dvě hodiny po vydání rozsudku. Byl to poslední bojující Bělogvardějský generál.
Jak se vůbec máme na tuto figuru dívat dnes? Jistě, jeho až sebevražedná odvaha je obdivuhodná, ale brutalita a fanatická nenávist vůči Židům je něco, čehož kořeny bychom museli hledat ve středověku či později u nacistů. Možná, že nejlépe o pochopili Mongolové, když ho prohlásili za boha války. Ti v sobě spojují jak válečnou odvahu, tak i nesmírnou brutalitu. Mongolsko samotné po baronově pádu nečekalo nic dobrého. Komunisté byli tolerantní vůči náboženství pouze dokud ho potřebovali a od poloviny 20. let spustili tvrdou perzekuci, jež dosáhla svého vrcholu v polovině 30. let. Tradiční víra se pouze pomalu začala vracet po svržení komunismu na začátku 90. let a její přežití je ukázkou nesmírně mongolské odolnosti a odvahy.
Sám Ungern-Sternberg je v některých mongolských rodinách dodnes uctíván jako vtělení jednoho z válečných bohů. Nejvíce je však známý je však známý kvůli legendě o pokladu, který měl po své porážce ukrýt v mongolských horách. Na západě se stal figurou často používanou v různých příbězích z dálného východu. Pro ruské exulanty se i přes svou podivnou ideologii stal symbolem odporu a vyvinulo se kolem něj mnoho legend. Poslední vojevůdce Mongolů, poslední chán, jeho osobnost a příběh budou určitě mást fanoušky historie ještě mnoho desetiletí ne-li století.
Zdroje a další četba:
Willard Sunderland, The Baron’s Cloak, A History of the Russian Empire in War and Revolution, Ithaca: Cornell University Press, 2014, 368 p. ISBN 0801452708
James Palmer, The Bloody White Baron, Faber & Faber, 2014, 288 p. ISBN 057132147X
SRBA, Ondřej a SCHWARZ, Michal. Dějiny Mongolska. Vydání první. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 464 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-331-0.
