Článek
Renesance klepala na dveře. Staré jistoty světa se hroutily. Ale mnozí stále věřili v možnost zopakovat slavnou budoucnost. První polovina 15. století byla časem změny i nostalgie a málokterá událost to vyobrazuje tak dobře jako křížová výprava roku 1444. Namířeno proti osmanským dobyvatelům na Balkáně, toto tažení bylo posledním výkřikem jak křižáckého ducha tak evropského rytířství. Střetnout se měli nejlepší vojevůdci své éry, obklopeni mohutnými a dobře vyzbrojenými armádami. A celé to mělo vyvrcholit u bulharské Varny.
Uhry proti Turkům
Osmanská říše sice roku 1440 nebyla ani dvě století stará, ale už si stihla dobýt obrovské území na dvou kontinentech. Pod kontrolou měla velkou část moderního Turecka, celé Bulharsko a většinu Řecka. Konstantinopol (dnes Istanbul), stále přežívala jako hlavní město východořímské říše, která s výjimkou samotného města neovládala už téměř žádná jiná území. Od porážky křižáckých sil pod vedením Zikmunda Lucemburského roku 1396 se proti rostoucí islámské mocnosti nedokázala postavit žádná efektivní síla. Nyní se však zdálo, že Osmanům vyrostl silný protivník v Uhrách.
Země Maďarů zažila v posledních dekádách mnoho skoků a pádů. Vláda Zikmunda Lucemburského (1387-1437), byla časem jak vnitřních sporů tak postupného zesílení státu. Obzvlášť obávanou se stala uherská armáda, ve které se obzvlášť vyznamenal vojvoda Jan Hunyadi, který po celé Evropě proslul jako bílý rytíř Transylvánie. Pod jeho velením dokázala uherská vojska obstát i proti jinak neporaženým Osmanům, kteří se tak začali transylvánského šlechtice po právu obávat. Nástupnictví krále Zikmunda však bylo značně nestabilní. Jeho dědic Albrecht zemřel několik měsíců před narozením svého syna, který vstoupil do českých dějin jako Ladislav pohrobek.
Uherská šlechta neměla zájem přísahat věrnost nemluvněti. V jejím uvažování bylo potřeba zajistit silného a válečnického krále, který by dokázal efektivně bojovat proti Turkům. Jejich oči se poměrně rychle obrátily na Polsko a jeho krále Vladislava III. Tomu bylo roku 1440 sice jen 16, ale byl považován za aktivního panovníka, který navíc k obraně Uher bude moci nasadit polská vojska. S tím se původně nehodlala smířit matka mladého Ladislava, která zahájila několikaletou občanskou válku s cílem prosadit nároky svého syna. Po její porážce a následné záhadné smrti se však regenti mladého Ladislava rozhodli opustit uherské nároky a posílit jeho pozici v Čechách a Rakousku. Nic tak nebránilo dynastickému spojení Uher a Polska roku 1442.
Tuto situaci s obavami sledoval osmanský sultán Murad II. Ten již přes dvacet let vedl svou říši k úspěchům a to i přes těžkou opozici. Ihned po nástupu na trůn musel čelit několika povstáním, která byla podporována Konstantinopolí. Jeho následný pokus o dobytí města kdysi známého jako nový Řím skončilo kompletním neúspěchem a nutností bránit se proti společnému útoku Zikmunda, Benátek a ne-osmanských tureckých států, především Karamanovců v jižním Turecku. Přesto se mu podařilo stabilizovat hranice a rozšířit svou kontrolu na východě. Zrození unie Polska a Uher však znamenalo kritickou hrozbu pro další přežití jeho říše čemuž nepomáhala sultánova rostoucí únava z neustálých bojů a jeho sílící chuť abdikovat.
Jako výbornou příležitost vnímal novou unii také papež Evžen IV. Ten se již dlouho snažil posílit jednotu křesťanské víry a oslavil už několik významných úspěchů. Basilejská kompaktáta a porážka radikálních husitů u Lipan aspoň dočasně usmířila české země s papežským stolcem a dohoda s Konstantinopolí formálně sjednotila dlouho rozhádané katolické a ortodoxní církve. Křížová výprava proti Turkům se papeži zdála jako ideální šance pro větší posílení nové unie s východem a snad také jako možnost znovu dodat život kolabujícímu východnímu Římu, který by se opět mohl stát hrází proti postupu islámu do Evropy.
V zájmu všeho křesťanstva
Papež a král byli ve svých úmyslech ještě více ujištěni díky úspěšné kampani Jana Hunyadiho, který roku 1442 dokázal provést invazi osmanského vazalského státu ve Valašsku (jižní Rumunskou), a poprvé po několika dekádách přinutit osmanské síly k defenzívě. Král Vladislav tak začal shromažďovat mohutnou armád. Kromě velkých sil z Uher, Chorvatska a Srbska se k vojsku přidali menší oddíly Poláků, západoevropských rytířů a dokonce také 1 500 husitů pod velením Jana Jiskry z Brandýsa. Papež Evžen husity sice neměl rád po náboženské straně, ale plně vnímal jejich vojenské schopnosti, které chtěl obrátit proti islámu. Dohromady měl král Vladislav III. k dispozici kolem 25 000 vojáků.
První velká kampaň začala roku 1443 a jejím cílem bylo oslabit osmanskou pozici v nedávno dobytém Bulharsku a snad dokonce dobýt nové hlavní město v evropské Edirně. Po počátečním vítězství u Niše se křižácká armáda pod králem Vladislavem a vojvodou Hunyadim téměř probojovala k hlavnímu městu, ale urychlený příjezd sultána jim v tom zabránil. Kvůli nedostatku potrav se tak armáda musela vydat na ústup, ale při něm dokázala zasadit Osmanům další taktickou porážku. Vojsko se v lednu roku 1444 vrátilo do Uher. I přes neúspěch hlavních cílů byla první kampaň vnímána jako úspěch a posílila královskou a papežskou vůli pokračovat v boji.
Sultán Murad II. naopak chtěl pouze klid. Šokoval svůj dvůr oznámením své abdikace a předáním moci svému dvanáctiletému synovi Mehmedovi II. Murad chtěl klid a neměl v úmyslu vládnout až do smrti. Navíc věřil, že konec kampaně znamená také konec války. Mír byl zvažován i v Uhrách a obzvlášť vojvoda Hunyadi volal po uzavření výhodného míru se zastrašenými Osmany. Mladý král se však po příslibu silnější papežské podpory rozhodl, že bude pokračovat ve válce. To vedlo k tomu, že Mehmed II. přikázal svému otci, aby se vrátil na trůn a znovu bránil říši. Murad, který si stihl užít pouze pár klidných měsíců v paláci, si povzdechl únavou, ale rozhodl se splnit svou povinnost. V jednom roce tak došlo jak k abdikaci tak mírovému návratu na trůn, což je v evropských dějinách opravdová rarita.
Mezitím však papež Evžen skutečně dělal jak slíbil. Křižáky začal podporovat skrze mohutnou finanční moc, kterou papežství disponovalo. Papež sám byl navíc původem z Benátek, což mu umožnilo lepší kontakt s touto námořní velmocí, která s papeži často vedla spory. Výměnou za obnovu ztracených benátských teritorií měla republika zablokovat bosporský průsmyk a znemožnit přepravu osmanských vojsk z Asie do Evropy. Svatý otec už si maloval ideální budoucnost. Srbsko a Bulharsko měli být obnoveny jako převážně nezávislé státy pod vlivem Uher. Řecko a Albánie by připadli oživenému východnímu Římu s výjimkou benátských teritorií. Osmanská říše by byla vyhnána zpět do Turecka a i to by v budoucnu mohlo znovu být vráceno pod kontrolu křesťanů.
Papežské ambice byly velkolepé a možná ne kompletně nereálné. Murad před svou krátkou abdikací formálně odsouhlasil obnovu srbské nezávislosti výměnou za mír s Vladislavem. Ten však brzy tento mír zavrhl a překročil v srpnu roku 1444 Dunaj. To napomohlo s návratem Murada na trůn, který však musel čelit jak hrozbám z Uher tak povstáním v Albánii a Bulharsku. Ke křižákům se přidala také vojska z Valašska, které formálně vyhlásilo nezávislost na Osmanech. Křižácká armáda začala postupovat podél Dunaje a dosáhla až města Nikopolis, kde o 50 let dříve ztroskotala křížová výprava krále Zikmunda.
Situace se však rychle začala zhoršovat. Navrátivší se sultán Murad II. měl výborné znalosti o evropských mocnostech. Benátskou blokádu tak dokázal obejít díky spojenectví s městem Janov, které dlouhodobě s Benátkami soupeřilo. Díky tomu dokázal přeplout do Evropy s mohutnou armádou. Zde k sobě shromáždil všechny dostupné síly a rychle vyrazil vstříc křižáckému vojsku. Ti mezitím dokázali dopochodovat až k černomořskému pobřeží a obsadili tam město Varna, kde se chtěli setkat s benátskou flotilou. Čekali zde však příliš dlouho a to na lodě, které vůbec nepropluly do Černého moře. Místo nich k nim dorazil Murad s celou osmanskou armádou.
Poslední jízda křižáků
Na první pohled by se mohlo zdát, že pro křižáky by bylo lepší ustoupit. Jejich armáda byla se svými 20 000 muži pouze polovinou 40 000 Osmanů, které přivedl Murad. Neměli však dost zásob, aby celá armáda dokázala zvládnout dlouhý pochod do Uher, který by navíc byl pod neustálými útoky muslimů. Křižácké vojsko navíc mělo silnější a lépe vycvičenou těžkou jízdu a celkově to bylo lépe vyzbrojené a zkušenější vojsko. Muradovi vojáci byli často čerstvě odvedení sedláci, kteří zbraně drželi jen několik měsíců. Armáda s těmito výhodami mohla snadno překonat svou početní slabost a král Vladislav i vojvoda Hunyadi se shodli na nutnosti bojovat.
Bitva, která se měla celá odehrát 10. listopadu roku 1444 po Kristu, začala velkolepým osmanským výpadem na křižácká křídla. Levé křídlo křižáků tvořila elitní kavalerie vycvičená Hunyadim, která s pomocí valašských oddílů dokázala z osmanských odvedenců nadělat sekanou. Ani pokus jednoho z osmanských generálů o posílení útoku nevyšel a generál byl brzy zabit. Pravé křídlo, kterému veleli papežští vyslanci, bylo o něco slabší a muselo nejprve ustoupit. Osmanské oddíly tím však pouze napochodovaly před připravenou husitskou vozovou hradbu, která jim způsobila tvrdé ztráty. Zmatení muslimů z této téměř neznámé taktiky umožnilo papežským delegátům provést silný protiúder, který na několik hodin ukončil boje.
Přes tyto úspěchy utrpěli i křižáci těžké ztráty. Jan Hunyadi proto navrhl králi pokračovat v obranné taktice. Murad přišel o příliš vojáků a buď musel pokračovat v sebevražedných útocích a nebo ustoupit. Obojí by bylo pro křížovou výpravu jasné vítězství a umožnilo by to buď výhodný mír či pokračování kampaně v dalším roce. Proti tomu však protestovala většina šlechty a také papežští velvyslanci. Pokud by křižáci přešli do velkého protiútoku, mohli by sultánovu armádu kompletně zničit! To by znamenalo definitivní vítězství a mohlo by umožnit zrealizování papežských plánů na osvobození Balkánu.
Dvacetiletý král Vladislav se nechal přesvědčit. V nadšení z předchozích vítězství přišel o všechny zábrany a rozhodl se osobně vést útok na Muradovi linie. Sultán v tu dobu skutečně připravoval ústup a pouze králův úder způsobil, že turecké síly pokračovaly v boji. Králův úder byl veden jen z malou částí své armády, ale po příjezdu Hunyadiho se začalo zdát, že by mohl vyjít. Král spatřil sultánův prapor a rozjel se vpřed s cílem osobně Murada zabít. Jeden ze sultánových osobních strážců však byl rychlejší. Jeho první úder sekerou shodil Vladislava z koně a druhý mu usekl hlavu. Vladislav III. byl mrtev a jeho hlava byla napíchnuta na osmanské kopí.
Jan Hunyadi bojoval ještě několik hodin, ale následně musel se zbytky své jízdy ustoupit na sever. Většina křesťanského vojska o katastrofě vůbec nevěděla a stále čekala na krále u Varny. Tam je však překvapil Murad, který na ně zaútočil s celým svým vojskem. Křižáci byli demoralizováni smrtí krále a nedokázali zformovat efektivní obranu. Ironií osudu tak husité a papežští zástupci, kteří proti sobě o pár let dříve válčili, nyní společně padli pod osmanskými meči. Murad dosáhl největšího vítězství své vojenské kariéry.
Varna byla poslední velkou křesťanskou ofenzívou na několik století. Uhry se propadli do následnických bojů a pouze vojenský um Jana Hunyadiho je uchránil před osmanským postupem. Papež Evžen zemřel o tři roky později a vnitřní spory v církvi se opět staly prioritou. Muradův syn Mehmed II., který o několik let později definitivně nahradil svého otce, měl získat přezdívku dobyvatel. Jeho vojenské schopnosti překonali i Murada a měly si konečně podrobit Konstantinopol a další oblasti, které islámu dlouho vzdorovaly. U Varny však také definitivně zemřela idea křižáckých výprav, které kdysi došly až do Jeruzaléma. Více než tři století historie konečně došly ke svému konci.
Zdroje a další četba:
Jefferson, John. The holy wars of King Wladislas and Sultan Murad: the Ottoman-Christian conflict from 1438-1444. Leiden: Brill, 2012. 514 s. History of warfare, v. 76. ISBN 978-90-04-21904-5.
Kontler, László a Pražák, Richard. Dějiny Maďarska. Překlad Miloslav Korbelík. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-030-2.
Ágoston, Gábor. The last Muslim conquest: the Ottoman Empire and its wars in Europe. Princeton: Princeton University Press, [2021], ©2021. xv, 664 stran. ISBN 978-0-691-15932-4.
