Článek
Píše se březen roku 1945 a Heinz Guderian, náčelník německého generálního štábu, přemýšlí, jak mohlo všechno skončit takhle špatně. Po více než pěti letech války zbývá z kdysi mohutné armády už jen sotva existující kostra, která čelí plnému útoku prakticky všech států planety země. Rozkazy vydává realitu čím dál méně chápající vůdce, který každý den pochoduje hlouběji do propasti iluze a šílenství. A nyní mají poslední rezervy říše provést novou ofenzívu proti sovětskému nepříteli. Ofenzívu, která má zajistit budoucnost německé válečné mašiny. Ofenzívu, která se má stát posledním velkým útokem nacistického Německa.
Maďarsko, ach Maďarsko
V historii existuje velice málo situací, které lze vnímat jako neřešitelné. Pozice třetí říše v březnu roku 1945 k nim však rozhodně patří. Na západní frontě nedávno selhala operace v Ardenách, kterou si Adolf Hitler vykládal jako šanci zahnat západní spojence zpět do moře. Místo útěku však ti samí spojenci postoupili až na řeku Rýn a připravovali se na plnou invazi německého vnitrozemí. Na východě je situace ještě horší. Během své lednové ofenzívy dokázala Rudá armáda obsadit většinu Polska a zahnat nacistické síly až na řeku Odru, kde nyní hrozil plný útok na Berlín. Mysl Adolfa Hitlera však směřovala jinam. Středem jeho pozornosti se stala poslední cizí země, kde nacisté měli silnou vojenskou přítomnost. Maďarsko, jeden z prvních nacistických spojenců.
Maďarsko mělo s třetí říší poměrně složitou historii. Ještě před vstupem do války spolupracovalo s Hitlerem na dělení československých a rumunských území a následně se podílelo na invazích do Jugoslávie a SSSR. Maďarská armáda utrpěla v sovětském svazu značné ztráty a maďarský autokrat Miklós Horthy začal roku 1944 zvažovat přechod na druhou stranu konfliktu. Na rozdíl od úspěšné změny stran v Rumunsku a Bulharsku byl maďarský pokus v říjnu roku 1944 zastaven německou operací, která Horthyho svrhla a nahradila loutkovou vládou. Maďarsko se tak stalo bojištěm, kde Rudá armáda postupovala na hlavní město Budapešť, které v prosinci roku 1944 plně obklíčila.
Němci se spolu se zbytky maďarské armády pokoušeli uvolnit obléhání města během operace Konrád v lednu roku 1945, ale bez větších úspěchů. Většina armádních rezerv byla zaneprázdněna v Ardenách a jednotky v Maďarsku neměly dostatečnou sílu. Budapešť vydržela do poloviny února roku 1945 než se zbývající jednotky ve městě vzdaly. Mezitím se však uvolnily německé západní rezervy, a to především šestá tanková armáda SS, která platila za jednu z posledních ofenzívy schopných jednotek třetí říše. Náčelník generálního štábu Heinz Guderian ji chtěl využít na Odře, pro protiútok v případě rudé ofenzívy na Berlín, ale Hitler měl jiný nápad. Západní Maďarsko bylo jedním z posledních míst, kde Německo těžilo ropu a Hitler ho považoval za kritické pro pokračování války.
Místo Odry tak měly rezervy zamířit na jih k jezeru Balaton. Jejich úkol byl na první pohled jednoduchý. Spolu s dalšími německými jednotkami v oblasti měly zatlačit Rudou armádu zpět k Dunaji a obnovit efektivní obrannou linii, která by se opírala o tuto mocnou řeku. Generální štáb také doufal v opětovné obsazení Budapešti, která by se opět mohla stát efektivní pevností. Na papíře měla tato operace proběhnout s mohutnou vojenskou silou. 220 000 vojáků a 877 tanků. Realitou bylo, že tato armáda byla vážně vyčerpaná po měsících nepřetržitých bojů a její bojový potenciál byl silně omezen absolutním nedostatkem náhradních sil. Každý tank, který Němci ztratili, už nebylo čím nahradit a jako náhradu za vojáky šlo verbovat pouze mezi velmi mladými a nebo starci.
Šestá tanková armáda, která měla sloužit jako hlavní část ofenzívy, se tehdy nacházela pod vedením generála SS Seppa Dietricha. Dietrich byl jedním z Hitlerových starých podporovatelů a do nacistické strany vstoupil už roku 1928. Následně sloužil jako diktátorův tělesný strážce a hrál významnou roli v zakládání nacistické diktatury. Vytvářel první divizi Leibstandarte SS Adolf Hitler a podílel se na noci dlouhých nožů roku 1934, kdy pomáhal provést čistku vedení konkurenční SA. Za druhé světové války se ukázal jako schopný divizní velitel, ale za svůj pozdější vzestup vděčil spíše své absolutní loajalitě Hitlerovi, který po pokusu o atentát roku 1944 nedůvěřoval tradičním armádním důstojník. Dietrich byl ochoten ušpinit si pro režim vlastní ruce, což několikrát prokázal při masakrech válečných zajatců na východní i západní frontě. Hitler doufal, že právě Dietrich dokáže přinést vytoužený válečný zvrat na jihu.
Opět do chřtánů bestie
Pokud byla vojska třetí říše na plném dnu svých možností, Rudá armáda nikdy nebyla silnější. Přes absurdně vysoké ztráty za poslední čtyři roky dokázala sovětská vojska postoupit na dosah srdce nacistické moci a měla jedinečnou příležitost ji definitivně zadusit. Po obsazení Budapešti bylo původně plánem sovětského velení okamžitě postupovat dále na Vídeň a Brno, ale zprávy o plánované německé ofenzívě je přiměly k přehodnocení situace. Německá komunikace byla v této fázi války z větší části rozšifrovaná a rudá vojska tak měla poměrně dobrou představu o tom, kde očekávat nacistický útok. Plánem bylo nechat Němce zaútočit a vyčerpat se. Pak by bylo daleko jednodušší provést vytoužený postup dále na západ, kompletně obsadit západní Maďarsko a vstoupit do Rakouska.
Německý ofenzivní plán, hlavní útok ze směru 6. armády severně od Balatonu
Maršál sovětského svazu Fjodor Tolbuchin byl na rozdíl od Dietricha kariérním vojákem. Ve vojenských pozicích působil bez přestávky od roku 1914 a účastnil se mnoha významných bitev druhé světové války, včetně operace u Stalingradu a obléhání Krymu. Jako velitel 3. ukrajinského frontu měl hlavní roli při obsazování Maďarska a dobytí Budapešti. Nyní hodlal porazit poslední elitní jednotky třetí říše a následně obnovit svůj západní postup. K dispozici měl 407 000 vojáků a 407 tanků, které rozmístil v obranných pozicích kolem jezera Balaton a řeky Drávy. Přes svou početní převahu nenechával nic šanci a zažádal generální štáb o další rezervy. Překvapivá porážka v Maďarsku mohla poškodit celou sovětskou válečnou strategii a nic nemělo být ponecháno náhodě.
Němci si vybrali poměrně mizerný čas pro velkou vojenskou operaci. Jarní deště učinily z často zničených cest mizerná místa na postup. Velký útok tak nakonec začal 6. března roku 1945. Z jihu a jihozápadu zaútočily místní jednotky, které měly především upoutat sovětskou pozornost a usnadnit postup šesté tankové armády. Na řece Drávě se překvapivě nestřetly s Rudou armádou, ale s Bulhary, kteří byli pouhých několik měsíců zpátky německými spojenci a nyní se snažili prokázat svou novou loajalitu Moskvě. Samotná šestá armáda měla problémy od začátku. Polovina armády ani nedokázala včas zaútočit a veškerý postup byl extrémně pomalý, a to pouze v první obranné linii.
Přes nepříliš slavný začátek se ofenzíva začala postupně vyvíjet lépe a lépe. Ranní probuzení, jak byla operace formálně pojmenována, postupně začala dosahovat úspěchů. 6. tanková armáda dokázala rozprášit několik sovětských divizí. Dietrichovy pancéřové divize dokázaly dosáhnout hlubokého průlomu na jihu a sovětská obrana byla roztrhána na kusy. Zde hrozilo, že budou obklíčeny a zničeny významné jednotky Rudé armády, což by umožnilo dosáhnutí hlavních cílů operace. I druhotné jednotky na jihozápadě začaly dosahovat úspěchů a jejich příchod mohl celou bitvu rozhodnout.
Zde se však prokázala moudrost Tolbuchinovy opatrnosti. Od 10. března začal povolávat k obranným liniím dříve vyžádané posily, které mezitím dorazily od Budapešti. Německý postup nyní závisel na obsazení několika měst a vesnic, o které vypukly tvrdé boje. Ospalá městečka jako Simontornya či Aba se stala dějištěm dlouhých pouličních bojů, které postupně vyčerpávaly obě válčící strany. Zde se však ukázala sovětská výhoda v počtech mužů. Zatímco Němci neměli, jak své vojáky nahradit, Rudá armáda neustále přiváděla do oblasti nové posily. K 13. březnu byla bojeschopnost některých německých jednotek omezena na méně než polovinu počátečních stavů a obzvlášť pancéřové divize byly na pokraji vyčerpání. Městečka byla sice nakonec dobyta, ale dál už Němci postoupit neměli.
Všechno se hroutí
Poslední reálný postup se odehrával na jihozápadě, kde pouhých 20 000 německých vojáků dokázalo dosáhnout překvapivých úspěchů. Jejich cíl spojit se s hlavním postupem však selhal a k 14. březnu museli začít ustupovat do svých původních pozic. Boj s bulharskými jednotkami skončil absolutním fiaskem a jižní vojsko přešlo do obranné strategie. Německý postup byl vzhledem k zoufalému stavu jejich armád impozantní, ale absolutně nedosáhl výsledků, které Hitler a generální štáb očekávali. Ministr propagandy Joseph Goebbels si už 13. března do deníku zapsal, že ofenzíva pravděpodobně skončí porážkou. Netušil však, že bude poražena kompletně a povede k novému sovětskému triumfu.
Maršál Tolbuchin během německé ofenzívy nezůstal pouze u obranných plánů. O několik kilometrů na sever od hlavního německého postupu byla nacistická fronta hájena pouze malými maďarskými jednotkami a několika německými divizemi. Přes varování generálů o problematice této pozice ji Hitler odmítl nechat posílit, což bylo pro Tolbuchina prakticky přímé pozvání. Zatímco německý postup na jihu postupně skončil, Rudá armáda nashromáždila mohutnou ofenzivní sílu na severu a 16. března zahájila svůj protiútok. Maďarské jednotky se prakticky vypařili a pouze zoufalý přesun části ofenzivních jednotek zabránil kompletnímu obklíčení celé tankové armády. Rudá armáda se přibližovala k Balatonu a jedinou šancí pro zbývající německé vojáky byl útěk.
Hitler mezitím absolutně odmítl přijmout to, že jeho ofenzíva ztroskotala a nařídil jižním vojskům, aby pokračovala v postupu, ale místní velitelé už tyto rozkazy prakticky kompletně ignorovali. Dietrich se mezitím rozhodl, že nenechá svou armádu přestat existovat kvůli nedosažitelnému cíli a vydal povel k ústupu. Dokázal nakonec přesvědčit i Hitlera, který povolil částečný ústup. Ten se promptně změnil na kompletní útěk. Každá jednotka bojovala sama za sebe a vrchní německé velení nemělo od 20. března jasno, kde se jeho divize vůbec nachází. Většina jednotek dokázala sice uniknout obklíčení, ale jejich bojeschopnost přestala existovat. K 20. březnu dokázala Rudá armáda dobýt zpět všechna území, které ztratila při poslední německé ofenzívě.
Sepp Dietrich se na začátku dubna vyjádřil o své armádě takto: „Říkáme si 6. tanková armáda, protože nám zbývá už jen šest tanků“. Co měl být vtip bylo prakticky realitou. 6. armáda měla dle rozkazu Hitlera přestat kvůli hanbě porážky nosit své SS odznaky, což Dietrich raději ignoroval. Měl daleko větší starosti se zastavením sovětského postupu na Vídeň, což se však prokázalo jako nemožné. Tolbuchin nelenil a ihned po vítězství v Maďarsku spustil ofenzívu na Vídeň. Město nakonec i přes zoufalou obranu zbytků německých jednotek padlo 13. dubna. Dietrich a zbytky jeho jednotek se nakonec dokázali vzdát západním spojencům, kde sice čelil dlouhým létům vězení, ale vyhnul se sovětské popravčí četě. Nakonec zemřel roku 1966. Tolbuchin se prokázal jako jeden z nejlepších sovětských generálů války, ale zemřel už roku 1949 kvůli problémům s cukrovkou.
Jarní probuzení byla aktem zoufalství. O tom se sotva dá pochybovat. Samozřejmě se dá vysmívat Hitlerově šílenému plánu udržet Maďarsko, ale i navrhované nasazení na Odře by pravděpodobně nemělo velký efekt. Válka byla pro nacisty již dlouho prohraná a je upřímně překvapující, že byl režim v této fázi schopen i takto chabé ofenzívy. Hitlerův čas se blížil a jeho berlínský bunkr měl brzy zažít plný útok rudých vojsk. Éra nacistického režimu se chýlila ke konci a éra studené války měla brzy začít.
Zdroje a další četba:
ISAEV, Alekseĭ. Tomb of the Panzerwaffe: the defeat of the 6th SS Panzer Army in Hungary 1945. Solihull, England: Helion & Company, 2014, ISBN 978-1-912174-69-0.
ZIEMKE, Earl F. Stalingrad to Berlin: The German Defeat in the East. Washington: Office of the Chief of Military History – U.S. Army. ISBN 978-0880290593
MAIER, Georg. Drama Between Budapest and Vienna. J.J. Fedorowicz Publishing, Inc. ISBN 0-921991-78-9.
