Článek
Spolu s athénskou kolébkou demokracie je Sparta dodnes jedním z nejlépe známých měst starověkého světa. Jeho tvrdá vojenská kultura z něj dělá inspiraci pro filozofy, vojáky i huligány. Bitva u Thermopyl, kde 300 synů Sparty čelilo perskému králi, je, velmi nepřesně, pamatována jako součást boje o záchranu celé západní civilizace. Následná válka s Athénami zajistila Spartě krátkou hegemonii nad Řeckem, což je přibližně bod, kde všeobecně známé dějiny končí. 4. a 3. století se měla stát časem spartského úpadku, slabosti a bezvýznamnosti. Dnes tedy pohlédneme na důvody tohoto a úpadku a především na krále Kleomenése III., který se pokusil otočit proud historie a znovu přinést Spartě její zašlou slávu.
Lakedaimónské myši
Roku 404. před Kristem stála Sparta na vrcholu své moci. Její armády a námořnictvo konečně přemohly Athéňany a nastolily Spartě spřátelené režimy ve většině řeckých měst. Velká část poloostrova Peloponésu, kde se samotná Sparta nachází, byla pod přímou vládou lakedaimónských (další jméno pro Sparťany) vládců. Spartská hegemonie se jevila jako nová dlouhodobá realita. Ve skutečnosti měla trvat pouhých 30 let. Mnohé městské státy se postupně dokázaly zbavit svých pro-spartských režimů a pod vedením středo-řeckého města Théb nakonec přímo porazit spartské armády v bitvě u Leuktry. Sparta se pokusila obnovit svou strategickou pozici, ale brzy musela uznat své oslabení. Řecko se propadlo do období sporů, kterých brzy využila nově sílící Makedonie.
Proč Sparta tak rychle ztratila svou pozici na vrcholu řeckého světa? Hlavní roli hrála rigidita spartského politického a sociálního systému. Spartská síla stála na výborně vycvičené armádě občanů, kteří se nemuseli věnovat jiným aktivitám než boji. Zemědělství a další podobné role obstarávali zotročení Heilóti a svobodní lidé bez občanství. Spartská společnost byla extrémně stratifikovaná a bylo prakticky nemožné udělit občanství novým lidem. To znamenalo, že pokud vojenská síla Sparty utrpěla několik porážek za sebou, nebylo následně možné rychle získat nové vojáky. Potřeba udržovat posádky v dalších řeckých městech během období hegemonie příliš rozdrobila spartské zdroje a následné vojenské porážky tak byly extrémně zdrcující.
Situace se ještě více zhoršila s příchodem Filipa II. Makedonského. Tento panovník si dokázal do roku 336 před Kristem podmanit většinu řeckých měst a jeho oči se upřely na Spartu. Tamní vládci se hrdinně odmítli podřídit. Filip je za to vojensky převálcoval. Makedonci osvobodili většinu peloponéských měst, které Sparťané ovládali po dlouhá století a jejichž občané spartskou vládu nenáviděli. Jako sůl na rány působil fakt, že se Filip ani neobtěžoval okupovat samotnou Spartu. Město samotné pro něj nebylo dost důležité. Když se Sparťané pokusili o několik let později bojovat proti Alexandrovi Velikému, bylo jejich povstání rozdrceno místními makedonskými oddíly. Alexandr označil celou záležitost za „válku myší“. Ach, jak hluboko padli bojovníci od Thermopyl.
Zde je potřeba na chvíli odbočit ke spartskému politickému systému. Město bylo velmi unikátní i se svými institucemi, které především zahrnovaly ne jednoho, ale dva krále. Pocházeli ze dvou rodů, které dle legend měly být potomky synů poloboha Hérakla a Spartě dle legend vládli od jejího založení. Ti měli silné pravomoci především ve vedení války, ale nebyly absolutními vládci. Sparta měla také sněm občanů, který byl poměrně limitovaný ve svých pravomocech a také sbor pěti volených eforů, kteří především po pádu spartské hegemonie získali rozsáhlé pravomoci a musely být bráni vážně i samotnými králi.
První muž, který se rozhodl, že se Sparta musí změnit, byl král Agis IV. Jeho plány byly zaměřeny jak na obnovu dřívější vojenské slávy svého města, tak na hlubokou reformu jeho vnitřních zákonů. Dříve široce rozdělené pozemky byly nyní ve Spartě ovládány úzkou vládnoucí vrstvou. Restriktivní zákony o občanství (roku 244 před Kristem zbývalo ve Spartě méně než 1000 občanů), měly být uvolněny a nahromaděné dluhy občanů prominuty. Agis však nejprve narazil na odpor eforů a následně byl podveden vlastními aristokratickými spojenci. Ti přijali královo prominutí dluhů, ale následně odmítli plánovanou pozemkovou reformu. Agisova nová armáda mezitím musela v ponížení ukončit své pokusy o expanzi. Král byl následně svržen a roku 241 zavražděn.
Agis byl nadějným a laskavým panovníkem, což se nakonec stalo jeho zkázou. Staré elity ho využily a následně podvedly, což se jim však do budoucna mělo stát osudným. Král byl možná mrtev, ale jeho myšlenky se měly uchytit u překvapivého kandidáta. Kleomenés, syn Agisova spolu-krále a velkého protivníka, sledoval jako mladý muž královi reformy a viděl je jako fascinující myšlenku. Narozen roku 260 před Kristem, Kleomenés mohl v dalších letech vidět, že přežití starého řádu Spartu pouze nadále oslabovalo. Jeho svatba a blízký vztah s Agisovou vdovou, Agiatis, ho ještě víc přivedl k reformním myšlenkám. Když roku 235 nastoupil na trůn, byl nový král plně přesvědčen, že změna bude muset být provedena. I pokud by to znamenalo zničení celého spartského politického systému.
Sláva obrozená, krev prolitá
Řecký svět se roku 235 rozléhal od pobřeží Itálie po moderní Afghánistán. Helénističtí vládci mezi sebou aktivně soupeřili a malé městské státy Řecka se tak často stávaly loutkami v rukou jiných mocností. Na Peloponésu této situaci čelila nová aliance, takzvaný Achájský spolek, který se především snažil zamezit proniknutí Makedonie na poloostrov. Jeho součástí byla velká města jako Argos a Korint, ale také mnoho menších měst z nichž mnohá začínala být nespokojená s nerovnými poměry ve spolku. Toho se nový spartský král rozhodl aktivně využít a roku 229 vytáhl na sever. Ke králi se připojilo mnoho místních měst a Achájský spolek musel najednou začít Spartu brát jako vážného protivníka.
První roky bojů byly pro Kleomenése kombinací triumfů a zklamání. Na jednu stranu se mu podařilo několikrát odrazit útoky daleko větší achájské armády, což mu získalo silnou prestiž. Brzy však přišel o podporu několika spojeneckých měst a navíc musel ustoupit zpět do Sparty, aby vyřešil chaotické nástupnictví, které vypuklo po vraždě jeho spolu-krále (Agisova syna). Roku 227 však přišel zlomový okamžik a to v druhé bitvě u Leuktry, kde o 150 let dříve skončila spartská hegemonie. Tentokrát však triumf slavila spartská vojska, které rozdrtila své achájské protivníky. Kleomenés si získal obrovský strategický a také symbolický triumf, který mu konečně umožnil provést vytoužené domácí reformy.
Válka krále Kleomenése (Achájci v rudém, Sparta v zelené, Makedonci v oranžové)
Tentokrát nemělo být nic ponecháno náhodě. Král strávil posledních několik let podplácením eforů, kteří byli těmito akty vlákáni do falešného pocitu bezpečí. Kleomenés mezitím zajistil loajalitu svého spolu-krále a občanského shromáždění, což mu umožnilo jednat rychle a nemilosrdně. Po návratu z vojenského tažení vyslal skupinu žoldnéřů, aby informovali efory o králových vítězstvích. Ve skutečnosti však měli za cíl státníky zabít. Čtyři efoři byli zabiti (pátý utekl z města). Král následně formálně zrušil euforskou funkci a zaujal téměř autokratickou pozici. Následně se rozhodl pojisti si svou pozici vyhnáním stovce spartských šlechticů a zabráním jejich pozemků. Kleomenés byl podobně jako Agis ambiciózní a schopný, ale také dokázal předvést efektivní nemilosrdnost.
Čas reforem byl tu. Král nebyl mužem, který by něco nakazoval a následně to sám nevykonal. Jeho nová pozemková reforma začala rozdělením velké části jeho vlastních půdy mezi nové občany. To si získalo respekt mnohých dalších bohatých občanů, kteří se rozhodli dobrovolně podporovat králův program a rozdělit svou vlastní půdu. A zbylí občané královu reformu přijaly už jen proto, aby neskončili jako efoři. Kleomenés však postupně přešel na smířlivější nótu a přislíbil, že v případě příslibu loajality dovolí návrat vyhnaných šlechticů a ponechá jim část jejich půdy. Především se však soustředil na rozšíření spartského občanství na nové vlastníky pozemků, novou vlnu odpouštění dluhů a různé administrativní reformy.
Spartská armáda nyní dosáhla 4 000 občanů, kteří byli nově vybaveni ve stylu makedonských vojsk, které už 100 let dominovali středozemnímu moři. Tato nová armáda opět vyrazila proti Achájcům a začala tvrdě vítězit. Mnoho měst se opět začalo aktivně přidávat ke spartskému postupu. Podpora dorazila také ze zahraničí. Ptolemaios III., řecký faraon Egypta, byl ochoten finančně podporovat spartskou expanzi, ale vyžádal si královu rodinu jako rukojmí. Kleomenés musel poslat do Egypta svou matku a děti, což bylo o to bolestivější, že mezitím zemřela jeho milovaná manželka. Jeho matka však byla více než ochotná posloužit ve svém vysokém věku své vlasti a král tak nakonec souhlasil s egyptskými plány.
To se mu dobře vyplatilo a jeho armáda se rozšířila o nově najaté žoldnéře a veterány. S tímto vojskem dokázal porazit Achájce v bitvě u Dyme, která de-facto zničila nepřátelské vojsko. Spartský král nyní hodlal vyjednat mír a zdálo se, že ho i dosáhne za velmi příznivých podmínek. Při vyjednávání však začal trpět nemocí ze špatné vody a celý proces se tak zdržel. To dovolilo pro-válečným achájským politikům kontaktovat své staré protivníky v Makedonii, kteří s obavami sledovaly vzrůst pro-egyptské Sparty. I přes odpor mnoha spolkových měst tak bylo rozhodnuto, že válka se Spartou bude pokračovat a na Peloponés budou pozvána makedonská vojska.
Sparta ztracená
Přinejmenším ze začátku se zdálo, že toto rozhodnutí bylo absolutně katastrofální. Mnoho spolkových měst se otevřeně vzbouřilo, protože Makedonie pro ně byla daleko větší nepřítel než Sparta, se kterou chtěli uzavřít mír. Kleomenés byl na koni a dokázal zabrat řadu dalších měst po poloostrovu. Makedonská vojska navíc pochodovala pouze velmi pomalu a achájské síly tak ustoupily na sever k městům Korint a Argos. Zde spartský král získal velkou slávu, když dokázal Argos dobýt, což se v historii žádnému spartskému králi nepodařilo i přes mnoho válek, které spolu obě města v minulosti vedly.
I poté, co roku 225 před Kristem konečně makedonská armáda dorazila, se nezdálo, že Sparta může prohrát. Pokusy o útok na jih stály makedonského krále Antigona III. tolik mužů, že se málem rozhodl vrátit se na sever. Pouze achájský příslib k předání strategického Korintu do makedonských rukou ho přesvědčil k pokračování kampaně a to i přes čím dál větší egyptskou podporu pro Spartu. Pak však přišel nový zlom. Mnoho měst se ke spartskému králi připojilo v naději, že v nich provede podobné reformy jaké učinil ve Spartě, což se však nestalo. Kleomenés byl v tomto ohledu příliš soustředěn na své domovské město a neměl v úmyslu podobně posílit své sousedy a potencionální budoucí protivníky. To vedlo v polovině roku 224 k mohutnému povstání v Argosu a dalších městech, která se nyní rozhodla přejít zpět na stranu achájského spolku.
Situace se nyní začala obracet. Antigonos vyhlásil nový vše-řecký spolek namířený proti Spartě. Spartská armáda musela ustoupit na jih a makedonská vojska rychle okupovala řadu měst, které Kleomenés dříve dobyl. Do toho došlo k uzavření smlouvy mezi Makedonií a Egyptem, která vedla k ukončení egyptské podpory pro Spartu. Kleomenés byl v zoufalé situaci. Rozhodl se osvobodit část Heilótů pro posílení své armády a opět vyrazil do útoku. Tvrdě vyplenil několik měst, což sice zajistilo dost financí, ale znepřátelilo zbývající neutrální města. Vše bylo nakonec rozhodnuto v bitvě u Sellasia, kde spartské vojsko o přibližně 20 000 mužích čelilo 30 000 síle Makedonců a Achájců. Sparťané bojovali hrdinně, ale marně. Král Kleomenés sice přežil, ale většina jeho vojska padal.
Sellasia byla katastrofální především kvůli téměř kompletnímu vyhlazení nové občanské třídy, kterou král pěstoval. Makedonské vojsko nečelilo prakticky žádné opozici, když následně Spartu okupovalo. Antigonos III. se ji rozhodl nevyplenit, ale místo toho dosadil loutkové krále a obnovil radu eforů, kteří z města učinili makedonský loutkový stát. Kleomenés mezitím utíkal. Věděl dobře, že nebude mít šanci přežít pokud zůstane ve vlasti a rozhodl se proto vyrazit do Egypta ke své rodině. Zde doufal, že v případě vypuknutí další války mezi Egyptem a Makedonií bude moci provést velkolepý návrat do vlasti. To se však ukázalo jako planá naděje. Kleomenés byl pro Egypt spíše ctěným vězněm než spojencem. Roku 219 před Kristem se zoufalý král pokusil vyvolat vzpouru, ale selhal a následně spáchal sebevraždu.
A Sparta? Ta dále existovala. Její instituce a síla dál padaly, ale makedonská vláda po několika letech skončila. Na scénu totiž dorazil Řím. Poslední spartský král Nabis dokázal využít nové mocnosti k získání několika měst a pozic, ale nakonec se proti němu Římané obrátili. Spolu s řeckými spojenci následně Spartu dobyli a jejího posledního krále zabili. Sparta se stala součástí Achájského spolku, který byl později plně anektován Římem. Za jeho časů bylo malé město především turistickou atrakcí a po germánských nájezdech byla ve 4. století po Kristu opuštěna.
Kleomenés byl v mnoha ohledech veleúspěšným panovníkem. Jeho akce přivedly Spartu k síle neviděné po více než století a na malý okamžik jí téměř zajistil novou éru slávy. Králův pád přišel kombinací faktorů, z nichž některé byly mimo jeho kontrolu. Přesto se zdá, že v mnoha ohledech nešlo jeho myšlení dost daleko. Éra, kdy mohla jednotlivá řecká města stát samostatně, byla nevyhnutelně pryč. Kleomenés III. vždy především jednal ve jménu Sparty a jeho spojenci byli pouze periferními záležitostmi. I kvůli tomu si zaslouží titul poslední Sparťan. V dobrém i špatném.
Zdroje a další četba:
Errington, R. M: A History of the Hellenistic World: 323 - 30 BC [Blackwell History of the Ancient World Ser.]. Blackwell Publishing. 2008. ISBN: 978-0631233886
Plútarchos, Bernadotte Perrin (překladatel): Agis and Cleomenes. Tiberius and Gaius Gracchus. Philopoemen and Flamininus. Harvard University Press. 1921. ISBN:978-0674991132
Cartledge, Paul. Sparta: heroická historie. Vyd. 1. Praha: Academia, 2012. 277 s. Historie. ISBN 978-80-200-2079-6.
