Článek
Úspěšně dobýt Anglii není lehká záležitost. O tom se mnohé dozvěděli Vikingové, Francouzi, Španělé a mnozí další. I ti, kteří ji dokázali dobýt, tak učinili skrz dlouhé kampaně, které byly následovány tvrdými roky povstání a nejistoty. Příběh posledního úspěšného dobytí ostrovního národa je však překvapivě rychlý a snadný, co se samotné Anglie týče. Sami Angličané o něm mluví jako o výhradně vlastní revoluci, což je však v rozporu s faktem, že se v jejich zemi vylodila invazní armáda, která měla za cíl svrhnout legitimního anglického krále. Příběh invaze roku 1688 má své kořeny hluboko v 16. století a dlouhých sporech o víru a královské pravomoci, které charakterizovaly tuto éru anglických dějin.
Vše za svou víru
Dynastie Stuartovců měla poměrně krušnou existenci hned od svého nástupu na anglický trůn roku 1603. Její první anglický král Jakub I. sice nyní vládl třem královstvím (Anglie, Skotsko a Irsko), ale musel brzy čelit náboženským oponentům, kteří se pokusili krále a celý parlament zavraždit explozí. Ten samý parlament vedl s králem dlouhodobé spory o vlastní pravomoci. Tyto spory přerostly v otevřené nepřátelství během vlády jeho syna, Karla I., a skončily občanskou válkou a královou popravou roku 1649. Krátké republikánské období pod diktaturou Olivera Cromwella skončilo brzy po jeho smrti obnovením monarchie roku 1660. Na trůn nastoupil z exilu se navrátivší Karel II., který sebou domů přivedl také svého bratra Jakuba.
Budoucí Jakub II. se narodil roku 1633. Jeho mládí bylo silně poznamenané občanskou válkou a smrtí jeho otce Karla I., po které musel uprchnout do kontinentálního exilu. Po krátkém pobytu v Holandsku se vydal do Francie, kde sloužil v armádě krále Ludvíka XIV. I když se jako důstojník příliš nevyznamenal, tak byl jeho pobyt v převážně katolické Francii vysoce významný pro jeho další směřování v životě. Brzy se znovu přidal k bratru Karlovi, se kterým se pokusil o roajalistické povstání ve Skotsku, které však selhalo. Na trůn se jeho bratr nakonec vrátil díky armádní vzpouře ve vlasti a Jakub během více než dvacetileté bratrovi vlády (1660 až 1685), zastával mnoho funkcí včetně vrchního admirála a místodržícího ve Skotsku. V posledních letech před bratrovou smrtí byl pokládán za muže s větší mocí, než měl samotný král.
Karel II. na své smrtelné posteli formálně přestoupil ke katolictví. Je dodnes nejasné, jak dlouho byl katolíkem před smrtí, ale nikdy s tímto faktem nekonfrontoval veřejnost. Jakub byl ve své víře daleko otevřenější a přihlásil se k ní otevřeně roku 1673. V převážně anglikánské a protestanské Anglii to byl velký šok a parlament dokonce zvažoval zákon o vyloučení Jakuba z nástupnictví na trůn. Náboženská situace v Anglii a Skotsku byla celkově značně nestabilní. Katolíci byli malá menšina, ale měli silné zastoupení v aristokracii. Přesto se jim nedostávalo většiny občanských práv. Stejně bídně na tom byly protestanské skupiny, které plně nenásledovaly anglikánskou doktrínu. Jakub měl velké plány o ukončení těchto nespravedlností a srovnání náboženských práv, ale rozhodně nepovažoval za možné obrátit Anglii zpět ke katolicismu, což bylo obvinění, které proti němu vrhali jeho odpůrci.
Jakubův nástup na trůn roku 1685 nezačal nejhůř. Obavy protestantů z katolické tyranie se nenaplnily, což vedlo většinu společnosti k opatrnému přijetí nového panovníka. Vypukla sice dvě povstání, které však Jakub poměrně rychle rozdrtil. Obzvlášť pokus nemanželského syna krále Karla II. prohlásit se králem vedl k silnému odporu anglické společnosti a dočasnému semknutí se kolem Jakuba. Královou výhodou byl ironicky také nedostatek vlastních katolických dětí. Neměl žijícího syna a jeho dcery byly protestantky a navíc provdané za kontinentální protestanské šlechtice. I ti největší královi nepřátelé mohli najít klid v tom, že tato katolická fáze nepřežije současného panovníka. Jakub tak měl ze začátku poměrně silnou autoritu, která se však rychle začala zmenšovat.
Nový panovník poměrně rychle svolal nový parlament, od kterého chtěl velké ústupky. Mělo být zrušeno několik zákonů, které omezovaly panovnickou autoritu. Jakub II. si navíc chtěl zachovat armádu, se kterou potlačil rané vzpoury proti své vládě. Oba tyto kroky byly nepřijatelné i pro poměrně silně pro-královský parlament a Jakub se s ním brzy dostal do otevřeného sporu. Dodnes je nejasné, kam až chtěl král zajít. Názor jeho oponentů o absolutistických plánech je dnes brán za značně absurdní, ale nedá se popřít, že Jakub chtěl silně posílit své královské pravomoci a omezit parlament. Skrz sérii nařízení, požadavků a hrozeb se mu nakonec podařilo prosadit část svých plánů. Královské pravomoci byly posíleny a náboženské menšiny získaly několik nových práv.
Slavná revoluce
Jakubova situace se začala zhoršovat na začátku roku 1688. Prudce rostl církevní odpor proti novým tolerančním plánům a král byl vystaven nebývalé kritice. Když byl následně král otevřeně kritizován skupinou sedmi významných kněží tak přišel bod zvratu. Král je nařídil zatknout a soudit kvůli zpochybnění královských pravomocí, ale celý soud se stal vysmívanou fraškou. Do toho rostl odpor proti králově snaze získat si loajální parlament. Jeho podporovatelé vedli vysoce špinavou kampaň před plánovanými volbami roku 1688, ze kterých chtěl Jakub získat plně loajální legislativu. Špinavá kampaň nebyla nic neobvyklého, ale situace došla tak daleko, že i královi loajalisté začínali mít pochyby o tom, zda celá záležitost panovníkovi spíše neuškodí.
Třetí a možná nejdůležitější ránou pro Jakubovu vládu byl ironií osudu jeden z nejšťastnějších momentů jeho života. V červnu roku 1688 se mu narodil syn, který byl také pojmenován Jakub. Zdravý chlapec byl pro krále znakem od Boha, že jedná správně, ale pro velkou část Anglie to znamenalo katastrofu. Nový syn znamenal šanci na dlouhodobou katolickou dynastii a pokračování Jakubovy politiky i po jeho smrti. Nejvíc rozzuřen však nebyl žádný Angličan, ale jistý Holanďan. Vilém III. Oranžský, nejmocnější nizozemský šlechtic, byl manžel Jakubovy nejstarší dcery Marie a dlouhodobě se považoval za logického příštího panovníka Jakubových království. Narození syna tyto naděje zmařilo a Vilém se rozhodl, že nadešel čas prosadit svůj nárok vojensky. Dopis od několika anglických aristokratů a kněží, kteří ho žádali o zásah proti katolické dynastii byl ideální záminkou. Byl čas na invazi.
I přes informace z několika zdrojů odmítal Jakub uvěřit, že se ho rozhodl svrhnout jeho vlastní zeť. Trvalo mu do září, než plně přijal novou realitu a jeho následující kroky se nedají brát jinak než s podivem. Začal pokusem usmířit si Anglikány, což znamenalo odvolání nových práv a jednání s církevními představiteli. Když však první pokus Viléma o vylodění selhal kvůli bouři tak král opět změnil názor a přestal s Anglikány vyjednávat. Toto přebíhání bylo těžkou ránou pro královu reputaci u všech svých poddaných a pro mnohé to byl jasný důkaz jeho prohnané nátury. Poněkud podivné chování krále může vysvětlit buď panika či zprávy o tom, že trpěl silným krvácením z nosu, což může být důkaz vážné nemoci.
Vilém se nakonec se svou nizozemskou armádou vylodil 5. listopadu. Mezitím vydal deklaraci, která sice především volala po svobodných volbách, ale v tu samou chvíli útočila na legitimitu nově narozeného Jakubova syna, což byla od Viléma jasná hra o prosazení vlastního nároku na trůn. Jakub nejprve vyčkával se svou armádou v Londýně, ale nakonec se rozhodl k postupu na vyloděné vojsko. Tento postup však nakonec skončil rozhodnutím o stažení bez boje. V reakci na ústup od Jakuba sběhla velká část jeho důstojnického sboru a přidala se k Vilémovi. Po návratu do Londýna se na krále valily čím dál horší zprávy. Jeho dcera Anna přešla ke vzbouřencům a proti-královská povstání získala několik severních měst. Jakub propadl zmaru. Jeho vláda se hroutila.
Už na začátku prosince poslal Jakub svou manželku a nově narozeného syna do Francie, kde měli vyčkat na výsledek války. Nyní se k nim chtěl připojit, ale jeho první pokus skončil fiaskem a zatčením. Z této situace se však rychle dostal a na pár týdnů se dokonce vrátil do Londýna. Mnoho opozičníků si nepřálo nástup Viléma a od krále spíše chtěli svobodné volby. Vilém však jasně ukázal, že přišel získat korunu. Zatkl několik umírněnců a nahradil londýnské stráže vlastními vojáky. Jakub následně opustil město a Vilém ho nechal prchnout do Francie. Parlament sice chtěl prohlásit za královnu pouze Vilémovu manželku, ale oranžský princ hrozbami protlačil spoluvládu, ve které držel všechnu reálnou moc. Invaze byla na jihu u konce a Vilém měl svůj trůn.
Král v Irsku
Jakub však nebyl pouze králem Anglie. Ve Skotsku jeho loajalisté dokázali vést několik měsíců vojenský odpor, ale většina království byla ochotná přijmout Viléma. Úplně opačná byla situace v Irsku. Více než tři čtvrtiny Irů byly katolíci a králova politika byla v zemi hluboce oblíbená. Richard Talbot, králův blízký spojenec, dokázal během tří let přetvořit irskou armádu v ryze katolickou sílu, která nyní spolu s velkou částí veřejnosti odmítla přijmout protestanta Viléma. Ten měl reálnou podporu pouze mezi protestanty v dnešním severním Irsku a z počátku se ani nepokoušel prosadit v tomto království svou moc.
Jakub byl sice v prvních měsících po svém pádu ochotný navždy zůstat ve francouzském exilu, ale naléhání jeho zbývajících podporovatelů ho nakonec přesvědčilo k akci. Zprávy o irské loajalitě mu pozvedly duši a slib francouzského krále Ludvíka XIV. o vojenské podpoře mu dal naději. Od počátku však existoval extrémní rozdíl ve vnímání situace mezi Jakubem a jeho irskými loajalisty. Talbot a další neměli žádnou chuť pokračovat v soustátí s Anglií. Irko se dle nich mělo stát plně nezávislým katolickým královstvím, které by vyhnalo protestantské kolonisty a pod francouzskou ochranou by mohlo prosperovat. Jakub se dle nich měl vzdát ambicí v Anglii a Skotsku a pokud nutno je formálně podstoupit Vilémovi. Král to však odmítl přijmout. Irsko pro něj bylo prvním bodem v cestě za návratem k moci ve všech svých královstvích.
Král Jakub II. se vylodil v březnu roku 1689 v Irsku a brzy poznal, že byl se svými nadějemi příliš optimistický. Jeho nová armáda byla v zoufalém stavu a do bojeschopnosti ji nakonec dostal pouze díky francouzským expertům. Francouzská podpora se navíc ukázala mnohem menší, než v jakou Jakub doufal. Větším problémem však byly neshody s Iry. Nově svolaný parlament v Dublinu sice ze začátku krále potěšil svým prohlášením loajality, ale jeho rozhodnutí o zabavení protestantského majetku bylo pro nábožensky tolerantního krále nepřijatelné. Navíc by znemožnilo jakýkoliv smír s anglickými a skotskými protestanty, kterým chtěl Jakub stále vládnout. Nutno dodat, že Irové zde byli ve svých ambicích daleko realističtější a Jakubovi plány vrátit se do Anglie byly pravděpodobně kompletně fantastické.
Přes spory ve vlastním táboře se situace začala zlepšovat. Francouzská podpora byla malá, ale stačila pro přezbrojení a vycvičení Jakubovy armády. První pokus Vilémovy armády o dobytí Irska se setkal s nezdarem a pomalým úspěchem, což nového krále Anglie přesvědčilo o nutnosti osobní přítomnosti na bojišti. Jakub byl tentokrát rozhodnut neutéct bez boje a obě strany tak spěly k rozhodujícímu střetu. Tím se nakonec měla stát bitva u řeky Boyne, která se odehrála 1. července roku 1690. Jakubovi podporovatelé, kteří byli nyní nazývání Jakobité, čelili silné přesile, ale vedli si v bitvě poměrně dobře, než museli ustoupit. Porážka by to určitě nebyla rozhodující, pokud by Jakub následně neprchl zpět na kontinent, což zlomilo armádní morálku. Zbývající loajalisté se do konce dalšího roku vzdali Vilémovi.
Jakub se nyní permanentně vydal do exilu, kde měl zůstat po zbytek svého života. Naděje v novou invazi Anglie se rozplynula po uzavření míru mezi Ludvíkem XIV. a Vilémem, což vedlo k Jakubově rozhodnutí plně se věnovat náboženskému životu. Poslední katolický král Anglie zemřel roku 1701. Jeho syn a vnuci měli pokračovat v povstáních ve snaze vrátit se na ztracené trůny, což bude pokryto v dalším plánovaném článku. Pro tento moment stačí říct, že i přes několik vítězství nikdy nedokázali nikdy získat zpět Jakubovi koruny, které měly brzy splynout v nové jednotné království Velké Británie. A Jakubovi drazí katolíci se nakonec svých náboženských svobod dočkali až v 1. polovině 19. století.
Svržení Jakuba II. se stalo významnou součástí britské historie. Liberální autoři v něm viděli proradného despotu a v jeho pádu přirozený posun směrem ke konstituční monarchii. Moderní dějiny jsou k Jakubovi už mírnější. Rozhodně nebyl fanatickým katolíkem, který chtěl zvrátit století náboženského vývoje. Jeho plány se vždy limitovaly na protlačení práv náboženských menšin a oslabení dominantní anglikánské církve. Autokratem také nebyl, ale zde se musí uznat, že k této roli vykonal několik kroků a není možné předpokládat, jak by vládl v případě setrvání na trůnu. Jakub II. a VII. tak navždy zůstane osobností, na které se historici pravděpodobně nikdy plně neshodou.
Zdroje a další četba:
CLAYDON, Tony. William and Mary. Oxford, Oxford University Press, 2007, ©2007. Very Interesting People; 20. ISBN 978-0-19-155101-7.
SPECK, William Arthur. James II. Routledge. 2017 ISBN 978-1138163584
VAN DER KISTE, John (2021). James II and the first modern revolution. Barnsley: Pen & Sword. ISBN: 978-1399001403
