Polozapomenuté dějiny: Přátelství, které svrhlo francouzskou dynastii

Lidské dějiny jsou fascinující směsicí velkolepých osobních ambicí, grandiózních plánů a absurdních náhod, které všechny posouvají dějiny vpřed. Francie je toho asi nejlepším příkladem. Návrat rodu Bourbonů roku 1815 zahájil vskutku podivnou fázi jejích dějin, kdy se navrátivší starý řád střetával se společností, která se po dekádách císařství a republiky prudce změnila. Mnozí chtěli kompromis, jednání a dohodu. Ale významné frakce volali po rozhodujícím konfliktu, který by zemi strhl jimi zamýšleným proudem. Král Karel X. a jeho blízký přítel, kníže Jules de Polignac, měli jednu z těchto frakcí a nakonec celou zemi dovést až k nové revoluci.

Obnovení Bourbonů

Vraťme se nejprve do roku 1815. Po více než dvaceti letech v exilu se na trůn opět vrací královská dynastie Bourbonů. Král Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI., však nemá zdaleka tak silnou pozici, jakou si kdysi nárokovali jeho předci. Krátký návrat Napoleona I. roku 1815 a nátlak francouzských a spojeneckých politiků donutily krále k tomu, aby přijal nový ústavní dokument. Charta roku 1814 formálně odsouhlasila vytvoření parlamentu (do kterého však volil pouze zlomek obyvatelstva), odsouhlasila práva jednotlivce a zachovala napoleonské administrativní reformy. Francie se tak formálně stala konstituční monarchií, ale král si podržel pozici silné autority.

I limitované svobody však byly vítány. Královská dynastie sice měla řadu odpůrců a to obzvlášť mezi levicovými republikány a pronapoleonskými bonapartisty, ale většina obyvatelstva byla unavena dlouhými dekádami válek a byla ochotná dát Bourbonům novou šanci. Nový parlament se stal centrem živé diskuze a aktivních vlád, které většinou pocházeli z prokrálovského středu či umírněné pravice, ale několikrát také z extrémně prokrálovských ultraroajalistů (nadále ultras). Ti byly otevření oponenti nové ústavy a doufali, že se stát postupně vrátí k systému ancient regime, který fungoval před revolucí. Hlavní podporu měli mezi šlechtici a prokrálovskými intelektuály, kteří se vraceli z dlouholetého zahraničního exilu.

Král Ludvík XVIII. byl na jednu stranu extrémně obézní a lehce zbabělý jedinec, ale dekády v exilu z něj vymodelovali inteligentního a schopného státníka. Chartu sice rád neměl, ale akceptoval ji jako nutnost a ultras považoval za užitečný nástroj, kterému však nehodlal vyhovět v hlavních požadavcích. Většinou se snažil udržovat poměrně umírněné vlády, které nijak zvlášť nenapadaly existující systém a v královi dovolily hlavní slovo ve většině otázek. Výjimkou bylo období po zavraždění králova synovce, vévody z Berry, roku 1820. Po něm byla zavedena přísná cenzura a společenská reakce vynesla k moci ultras. Král to skvěle využil k vyděšení politického středu, který byl následně ještě více ochotný řídit se královskými žádostmi.

Jako hlavní problém dynastie se v tomto období zdála být nástupnická otázka. Ludvík XVIII. byl bezdětný vdovec, který neměl zájem se znovu ženit. To znamenalo, že by nástupnictví přešlo na jeho bratra Karla, který měl dva syny, ale žádné vnuky. Vražda vévody z Berry byla z velké části motivována tím, že měl jako jediný člen královské rodiny dobrou šanci na zplození synů. To by znamenalo, že by trůn nakonec přešel na králova bratrance, vévodu Filipa Orleánského, kterého král nesnášel, protože princův otec spolupracoval s revolucí a hlasoval pro popravu Ludvíka XVI. Pro dynastii však svitla naděje, když manželka vévody z Berry oznámila těhotenství, které vyústilo v narození prvního králova prasynovce, Jindřicha.

Po devíti letech na trůnu zemřel roku 1824 král Ludvík a byl nahrazen svým bratrem, Karlem X. Karel byl zajímavý člověk. Z hloubi duše nenáviděl revoluci a byl velmi sympatický k ultras jejichž členy aktivně podporoval. Chartu považoval za zbytečnou a chtěl ji přinejmenším silně omezit. Také si přál vrátit velkou autoritu do rukou katolické církve. Na druhou stranu byl osobně populární a to i mezi svými oponenty. Byl blízký přítel liberálního Filipa Orleánského, kterého se snažil po nástupu na trůn smířit s královskou dynastií. Karel dokázal v prvních letech vlády protlačit několik zákonů, včetně finančního odškodnění staré šlechtě a zákaz rouhání. Parlament ho však omezoval a Karel chtěl muže, který by mu pomohl posílit svou autoritu. Tím mužem měl být kníže Jules de Polignac, králův blízký přítel a člen staré aristokracie.

Král a kníže

Polignac svým příběhem příliš nevybočuje od standardní zkušenosti francouzské aristokracie na přelomu 18. a 19. století. Jeho matka byla dobrou přítelkyní francouzské královny a jejích příbuzných, což Polignacovi vyneslo dlouhý pobyt v paláci Versailles, kde se poprvé seznámil s tehdejším princem Karlem. Přes věkový rozdíl (Karel byl o více než 20 let starší), si oba muži vytvořili přátelské pouto, což nebylo pro populárního Karla nic neobvyklého. Oba také byli mezi prvními exulanty, kteří už roku 1789 prchli z Francie do zahraničí. V exilu se jejich cesty mnohokrát střetly a Karel na svého starého přítele nezanevřel ani po návratu do vlasti, kde patřil mezi hlavní finanční podporovatele šlechticových politických aktivit.

Je asi nepřekvapivé, že se Polignac stal jedním z hlavních členů ultras. I mezi nimi však byl celkem unikátní. Jeho až fanatické trvání na obnovení starých církevních privilegií bylo považováno za zpátečnické i mezi mnoha členy jeho vlastní frakce. Ultras celkově nebyly monolitní skupinou. Poměrně významná frakce prosazovala mohutné rozšíření volebního práva, což bylo většinou doménou levicových radikálů. Jejich logikou bylo, že by to umožnilo volit silně prokrálovskému venkovu, což by utopilo hlasy pařížských liberálů. Polignac tomuto směřování silně oponoval. Volební právo mělo být dle jeho názoru, co nejvíce omezeno. To mu zajistilo spojence, ale také nové nepřátele uvnitř vlastní politické skupiny.

Nejednotnost ultras byla jedním z hlavních důvodů, proč Karel dlouho váhal se zapojením Polignaca do vlády. Kníže byl hluboce neoblíbený u většiny politických frakcí, které v něm viděly ďábla, který mátl krále. Když nejde útočit na hlavu státu, útočí se na zlé poradce a ve Francii byla tato taktika vypilována do perfekta. Král však čím dál více ztrácel trpělivost jak s politickým středem, tak s méně aktivními členy ultras. Jeho spory s premiérem Martignacem nakonec vyústili v reformu vlády roku 1829. Její součástí bylo jmenování Polignaca, do té doby velvyslance v Británii, do funkce ministra zahraničí a zaplnění většiny funkcí nejkonzervativnějšími členy ultras.

Ke cti je králi a knížeti nutno uznat, že se z počátku pokusili naverbovat několik umírněných roajalistů. Jejich pokusy kompletně ztroskotaly, a to především kvůli již představeným ultras, kteří měli převzít ministerstva. Francie se na možnou Polignacovu vládu připravovala už pět let a jeho jmenování mohlo Karlovi ještě projít, ale předání všech silových ministerstev arcikonzervativcům bylo už velmi přes čáru. Liberální noviny začaly psát o plánovaném převratu, který měl zrušit parlament a obnovit absolutismus. To Polignac neplánoval (k smutku mnoha ultras). Jeho cílem bylo omezit parlament a svobodu tisku pomocí legislativního procesu, jako se stalo po vraždě vévody z Berry.

V listopadu roku 1829 byl Polignac formálně jmenován předsedou vlády, což vedlo k rezignaci několika jeho protivníků z řad ultras a málem shodilo celou vládu. Jeho nejúspěšnější akce byla následná invaze Alžírska roku 1830, která začala obnovovat koloniální slávu Francie, ale na domácí scéně se úspěchy odmítaly dostavit. Parlament byl nepřátelský, což vedlo krále Karla k vypsání nových voleb na červen roku 1830, které promptně skončily ještě více znepřátelenou dolní sněmovnou. O měsíc později, 25 července, se vláda, král Karel a vedoucí ultras shromáždili v královské rezidenci. Legislativní cesta jim byla odmítnuta a přišel čas celý spor s parlamentem jednou provždy vyřešit.

Revoluce v ulicích, král v nesnázích

Ordonance ze Saint-Cloud byly čtyři královská nařízení, která měla kompletně překopat Francii. Byla po druhé obnovena cenzura (tentokrát permanentně), rozpuštěna nově zvolená sněmovna a vyhlášeny nové volby. Ty se měly řídit čtvrtým nařízením, které upravovalo volební právo a zbavilo mnoho jedinců možnosti volit. To byla plně Polignacova iniciativa, které část přítomných ultras oponovala s výše popsaným plánem na rozšíření práva volit. Král Karel X. se řídil radou svého přítele a odsouhlasil omezující podobu nového volební zákona. Cesta byla jasně dána a rozhodující střet byl tu.

Opozice se začala formovat prakticky ihned po vydání nařízení 26. července. Z počátku se omezovala především na opoziční novináře, kterým nově zavedená cenzura přímo ohrožovala živobytí. Političtí oponenti se ze začátku odmítali aktivně účastnit opozice proti královým nařízením, která se mohla vykládat jako legální a chtěli celou záležitost podřídit soudnímu rozhodnutí. Část novinářů odsouhlasila opatrný přístup, ale další se rozhodli jednat rychle a vydali protest 44, který otevřeně odmítal legalitu čtyř ordonancí. To vyústilo v několik protestů zaměstnanců, kteří byli s tiskem přímo spojeni, ale většinu Paříže ponechalo v klidu. Ráno 27. hlásil nadšený Polignac, že králova vůle byla většinou lidu přijata.

Situace se začala obracet s policejním nájezdem na čtenářský klub markýze de Chabannes. De Chabannes byl umírněný konzervativec a prokrálovský šlechtic, ale dlouhodobě kritizoval Polignaca, což mu nyní vyneslo trest. K obraně postaršího muže se však rychle shromáždili místní a začali napadat policii. Situace se rychle radikalizovala i v dalších částech Paříže, kde nájezdy na oblíbené noviny vyvolaly hněv Pařížanů. Do toho panovalo silné vedro, které náladu nijak nezlepšilo a více rozzuřilo shromažďující se davy. Ty začaly protestovat a brzy se dostaly do střetu s policií, která v několika případech začala střílet. A to Pařížany rozzuřilo ještě víc.

Polignac a Karel zareagovali nasazením armády, což však pouze vedlo k zahájení staveb barikád po městě. Vojáci navíc byli v mnoha případech sympatičtí ke vzbouřencům. Francií ten rok mávaly ekonomické problémy, které znamenaly, že si mnoho lidí sotva dovolilo nutné potraviny, což lehce pomohlo radikalizaci společnosti. 29. července Karel raději nařídil opustit svůj palác a utéct z města. 2. srpna se král rozhodl, že by jeho abdikace snad mohla stačit k zachránění monarchie, a spolu se svým nejstarším synem tak formálně opustil své nároky na trůn. Jeho naděje byla, že trůn připadne jeho mladému vnukovi Jindřichovi, který bude mít za regenta vévodu Orleánského. Filip Orleánský však už obdržel lepší nabídku od umírněné frakce revolucionářů a brzy se stal novým králem Francouzů.

Karel X. opustil svou vlast jako poslední král z hlavní linie Bourbonů. O šest let později zemřel v exilu. Jeho vnuk Jindřich se na trůn málem vrátil po roce 1870, ale svou šanci propásl. Filip Orleánský si novou pozici udržel 18 let, než ho též svrhla revoluce. A Polignac? Ten byl po krátkém útěku zatčen a odsouzen nejprve k vězení a následně k exilu. Do vlasti se před smrtí stihl vrátit, ale zemřel v praktickém zapomnění roku 1847. Jeho vláda stála na starém přátelství s králem a absolutní neochotě přijmout měnící se časy. Je samozřejmě lehké kritizovat po více než 190 letech, ale zdá se, že téměř jakýkoliv jiný politik by byl pro posledního bourbounského krále lepším přítelem než Jules de Polignac.

Zdroje a další četba:

ALEXANDER, Robert: Re-Writing the French Revolutionary Tradition: Liberal Opposition and the Fall of the Bourbon Monarchy. Cambridge University Press. 2004. ISBN 978-0521801225

TUDESQ, Andre-Jean: Restoration and Reaction 1815–1848 (The Cambridge History of Modern France, Series Number 1). Cambridge University Press. 1988. ISBN 978-0521358552

PILBEAM, Pamela: The 1830 Revolution in France. Palgrave Macmillan. ISBN 978-0312061784