Článek
Málokterý panovník okupuje v českých dějinách tak podivnou pozici jako Jan Lucemburský. Jeho vláda mezi roky 1310 a 1346 je brána jako neslavná předehra k panování Karla IV. a samotný Jan je většinou brán jako král cizinec, který místo spravování českých zemí hloupě válčil v zahraničí. A pak už je většinou znám jeho konec, kdy slepý král zemře pod anglickými šípy v bitvě u Kresčaku. Málokdo se však ptá proč. Proč náš první lucemburský panovník vůbec bojoval v daleké Francii?
Generační spojenectví
Mnozí z nás si asi pamatují, že Karel IV. strávil své dětství na francouzském královském dvoře. To však nebyla žádná nová strategie, ale aktivita kterou sdílel se svým otcem a dědečkem. Už hrabě Jindřich Lucemburský (1278 až 1313), musel trávit velkou část svého mládí v Paříži. Svatá říše římská, do které tehdy patřilo Lucembursko i české země, byla zachvácena obdobím bezvládí a chaosu, které přimělo mnoho šlechticů k hledání zahraničních spojenců. Jindřich se nakonec měl stát novým římským císařem, prvním vládcem říše po více než 50 letech a v této pozici také dokázal prosadit svého syna Jana na post českého krále.
Jan Lucemburský (narozen roku 1296), byl stejně jako jeho otec odchovancem francouzského hlavního města. Strávil zde několik let a byl Paříží očarován. Francouzské hlavní město bylo už tehdy považováno za jeden z hlavních středobodů evropské kultury a vzdělání. Sám Jan strávil čas na tamní univerzitě a seznámil se zde se základy panovnických povinností a diplomatických funkcí. Také ve Francii pochytil rytířského ducha, který měl v následujících dekádách tak ovlivnit jeho chuť po slávě a boji.
Císař Jindřich ve svých posledních letech vlády zpřetrhal mnoho pout, která Lucemburkové s Francií dlouhodobě měli, a to především kvůli expanzivní politice francouzských králů vůči západním oblastem Říše. Po jeho smrti roku 1313 však Jan tuto roztržku velmi rychle napravil. Nepohnula ho ani tak nostalgie vůči krásné Paříži, ale rozumný diplomatický kalkul. Přes všechnu snahu se novému českému královi (korunován roku 1311), nepodařilo získat říšskou korunu, a nemusel tak hledět na celoříšské zájmy. Naopak, jeho vlastní panovnické ambice mohly ze spojenectví s Francií pouze těžit.
Spojenectví ve středověku se nejlépe utužovala skrze členy rodiny a Jan v této oblasti nehodlal nic nechat náhodě. Roku 1322 provdal svou sestru Marii za francouzského krále a o rok později poslal na francouzský dvůr svého syna Karla. Marie bohužel po dvou letech zemřela, ale Jan později utužil své francouzské vztahy skrze sňatek s dcerou vévody Bourbonského. Vzájemné vztahy se českému královi vyplácely a Francie dlouhodobě podporovala jeho územní expanzi ve Slezsku a západních oblastech říše. Stárnoucí král také pravidelně navštěvoval Paříž a utužoval zde vztahy s jednotlivými panovníky, kteří se tehdy ve Francii často střídali. Janova čest také jasně kázala, že v případě potřeby půjde svým spojencům pomoci proti jakémukoliv nepříteli. A to se mu roku 1346 mělo stát osudným.
Začátek nejdelšího konfliktu
Anglie a Francie jsou dodnes často označovány za tradiční nepřátele. Co se dnes proměnilo v občasné hádky kvůli obchodním právům a společnou imperiální nostalgii, bylo před sedmi stoletími vysoce komplikovaným vztahem plným diplomacie a válek. Od dobytí Anglie Normany roku 1066 byl anglický král oficiálně podřízený vazal krále Francie, a to kvůli mnoha kontinentálním územím, která angličtí panovníci drželi ve svých rukou. Anglie přišla o většinu těchto území dlouho před Janovým narozením (především po katastrofální bitvě u Bouvines roku 1214), ale stále si podržela Gaskoňsko, území kolem moderního města Bordeaux.
Po století francouzské síly však roku 1328 nastoupila nová dynastie Valois. Její první král Filip VI. byl poměrně schopný vladař, který si přál větší posílení královských pravomocí a silnější kontrolu nad anglickým Gaskoňskem. V tom však musel čelit novému anglickému králi Eduardovi III. Ten měl v mnoha ohledech lepší nárok na francouzský trůn než Filip (byl vnukem předchozího krále), ale francouzská šlechta ho roku 1328 odmítla přijmout za panovníka a raději korunovala Filipa. Edward byl tehdy zaneprázdněn problémy v Anglii a z počátku svůj nárok neprosazoval, ale v následujících letech se otázka francouzského nástupnictví stala jedním z hlavních problémů mezi oběma zeměmi.
Cesta k válce však nebyla nikterak rychlá. Eduard čelil neloajální šlechtě a také konfliktům se Skoty, kteří byli finančně podporováni Francií. Anglický král však neměl v této době chuť na konflikt ze svým silnějším sousedem a roku 1329 tak raději formálně přísahal za svá gaskoňská území věrnost Filipovi. Následujících sedm let bylo plných vzájemných potyček, nájezdů na Gaskoňsko a rostoucích sporů. Situace nakonec vybuchla roku 1336, kdy Eduard nabídl azyl vyhnanému francouzskému hraběti. Za to ho Filip formálně zbavil všech kontinentálních území a začal plánovat obsazení Gaskoňska.
Eduard zareagoval rázně. Nejprve shromáždil parlament, který mu přidělil velkou finanční podporu a následně se prohlásil za krále Francie. Vzájemný konflikt však začal velmi pomalým stylem. Francouzský král vedl nové útoky na jihu, zatímco se jeho anglický protivník pokoušel získat podporu císaře Svaté říše římské, Ludvíka Bavorského. Došlo k sérii vzájemných střetnutí v dnešní Belgii, která však většinou skončila nerozhodně. Edvard však postupně začal slavit úspěchy. Dokázal zničit francouzské námořnictvo, získat si spojence v západní Francii a roku 1345 konečně zahájil plnohodnotnou invazi severních francouzských teritorií. Filip věřil ve svůj úspěch, ale raději začal shromažďovat své věrné spojence. Jedním z nich byl i Jan Lucemburský.
Janova poslední válka
Český král se prvních bojů ve Francii účastnil již roku 1339, ale pouze na krátkou dobu. Jeho hlavním protivníkem byl tehdy císař Ludvík, spojenec anglického krále, který si v říši vytvořil mnoho nepřátel. Již slepý Jan neplánoval prosadit vlastní nárok na císařskou korunu, ale hodlal ji získat pro svého syna Karla. Tohoto úspěchu konečně dosáhl 11. července roku 1346, když byl Karel uznán za dědice císařského trůnu a získal pozici římského krále. Tehdy ke králi také dorazili francouzští poslové, kteří žádali podporu proti nové anglické ofenzívě. Zda nakonec rozhodla možná budoucí francouzská podpoře pro Karla či Janova osobní čest a náklonnost k Francii je nejasné, ale český král vyrazil na svou poslední kampaň.
Lucemburská síla měla být tvořena družinou z českých zemí a také novými spojenci, které oba panovníci najali. Kontingent obou králů čítal něco mezi čtyřmi až pěti tisící muži a měl tak zformovat významnou část dvaceti až třicetitisícové francouzské armády. Francouzi byli z příchodu lucemburských posil nadšeni a kronikáři obzvlášť vyzdvihovali čest krále Jana, který i přes svou slepotu přišel pomoci svým starým spojencům. Filip VI. rozdělil své vojsko na tři hlavní části. Osobně převzal velení nad jednou z nich a druhou dal k dispozici pod Janovo vedení. Celé vojsko bylo velkolepou ukázkou evropského rytířství Jan měl být jedním z jeho hlavních vůdců.
Český král však od začátku tušil, že následující bitva nebude tak jednoduchá, jak si většina Filipových šlechticů myslela. Angličané měli ve zbrani jen kolem deseti až patnácti tisíc vojáků, kteří byli většinou pěšáci a lukostřelci. Francouzi očekávali, že nepřítel před jejich rytíři brzy uteče. Jan jako jediný prohlásil, že Angličané budou bojovat, což z počátku zbytek velitelů bral jako obavy staršího muže. Když 26. srpna roku 1346 nalezli Francouzi připraveného nepřítele pochopili konečně, že se slova zkušeného krále naplnila. Následující útoky francouzské jízdy byly anglickými lukostřelci rozdrceny.
Osud krále Jana je poněkud nejasný. České zdroje častěji mluví o finálním zoufalém útoku, ale jiné texty hovoří o zpočátku úspěšném jízdním střetu, který jako jeden z mála dočasně pronikl do hlubin anglických linií. Zde byl pak král Jan spolu se svými druhy zabit v boji s anglickými posilami. Podobně nejasná je role jeho syna Karla, který podle části zdrojů do bojů vůbec nezasáhl, ale dle dalších musel být z boje odvlečen po smrti svého otce. Výsledek byl však jasný. Francouzská armáda byla rozdrcena, Karel se vrátil do říše a český král Jan Lucemburský zemřel v boji.
Oproti svým předchůdcům byl Jan ironicky poměrně úspěšný ve své vlastní smrti. Přemysl Otakar II. přišel ve své poslední bitvě o všechny své válečné zisky. Vražda Václava III. ukončila dlouhá století Přemyslovské vlády. Jan však přišel pouze o svůj život. Jeho syn měl jistou budoucnost a mohl dovést Lucemburky na vrchol jejich moci. Francouzští a lucemburští autoři utvořili pro válečnického krále mnoho velkolepé chvály, která jeho smrt vynesla až do legendární pozice.
Vítězství u Kresčaku však zdaleka neznamenalo konec boje o francouzskou korunu. Stoletá válka měla dále pokračovat, ale Jan ji opustil přesně ve stylu, který by byl jeho srdci drahý. V hrdinném rytířském boji. Málokdo zemřel způsobem tak blízkým svému srdci jako Jan Lucemburský.
Zdroje a další četba:
Pánek, Jaroslav a kol. Dějiny českých zemí. Vydání druhé, doplněné. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2018. 675 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-246-3994-9.
Péporté, Pit. Constructing the Middle Ages: historiography, collective memory and nation-building in Luxembourg. Leiden: Brill, 2011. National cultivation of culture, v. 3. ISBN-978-9004210677
Ayton, Andrew, Preston, Philip a Autrand, Françoise. The Battle of Crécy, 1346. 1st pub. Woodbridge: Boydell Press, 2005. 390 s. Warfare in history. ISBN 978-1-84383-306-2.
