Článek
Historie pradávné civilizace, jež po tisíce let dominovala ostrovu Kréta je dodnes zahalena tajemstvím. Nerozluštěný jazyk a minimální zahraniční zdroje nás přinutili k hledání informací z každého kousku, jenž nám tito lidé zanechali. Co dnes víme o mínojské civilizaci? Jaká tajemství před námi nám skrývá? Co vše zbývá k odhalení?
Počátek a růst
Kde se vůbec vzali první obyvatelé Kréty? Důkazy o osídlení ukazují na období kolem roku 7000 před Kristem jako na začátek osídlení. Nejednalo se o jednu migrační vlnu, ale o postupnou amalgamaci malých cestovatelských skupin a trosečníků. Výzkumy DNA ukazují na původ především z Anatolie a Levanty, ale tyto výzkumy jsou dodnes velmi nejisté. Ať už byla přesná procenta jakákoliv, kultura jež se na ostrově vyvinula byla v regionu opravdu unikátní.
Samotná mínojská civilizace se obvykle rozděluje na čtyři období, ale existuje i několik dalších (jedno z nich dělí civilizaci dokonce na 13 období). Zůstaňme u standardního dělení. Před-palácové období začínalo kolem roku 3500 před naším letopočtem. Již z této éry máme první důkazy o městech jako bylo pozdější centrum Knossos, stopy po aktivním náboženském životu a první předměty, které pocházely z Egypta. Pro představu, v té samé době byla většina světa stále doménou lovců a sběračů či původních zemědělských kultur. Konec před-palácového období znamenal růst nových center moci, mínojských paláců.
K rozvoji raného palácového období došlo kolem roku 1950 před Kristem. Masivní paláce o a tisíci místností vzkvétaly u každého významnějšího krétského města. Knossos držel přinejmenším kulturní dominanci, ale také Malia, Phaistos či Zakros patřily k silným kulturním centrům ostrova. V tomto období také začíná šíření civilizace mimo ostrov. Mnohé ostrovy Egejského moře, které dnes navštěvují hordy turistů, hostily mínojská osídlení. Kontinentální mykénští Řekové, kteří se s časem stanou základem pro řeckou mythologii, byli pod kulturním vlivem ostrova už alespoň od počátku 2. tisíciletí před Kristem.
Zatímco na samotné Krétě nedocházelo k mnoha konfliktům (přinejmenším o tom nebyly nalezeny archeologické důkazy), Mínojci rozhodně nebyli pouze mírumilovní obchodníci. Obzvlášť se začátkem neo-palácového období (1750 až 1450 před Kristem), začali využívat námořní sílu k pirátství a vymáhání pokladů od pevninských Řeků. Z toho dost možná vychází mýtus o králi Mínosovi, jenž požadoval od Atén jejich mladé jako oběti pro Minotaura (napůl muže a napůl býka sídlícím v labyrintu). Pravděpodobně může jít o mýtem doplněnou vzpomínku na mínojské nájezdy a vymáhání tributu ve formě otroků. Mínojská thalasokracie (mocnost hlavně vládnoucí nad mořem), jak ji nazval Hérodotos, však nevydržela věčně.
Civilizace obrazem známá
Jak sem již psal výše, mínojský jazyk nebyl dodnes rozluštěn. Máme hned dvě formy psaného textu a to starší krétské hieroglyfy a lineární písmo A (mykénské lineární písmo B již bylo rozluštěno). Odhalení těchto jazyků na počátku 20. století bylo následováno snahou mnohých mistrů lingvistiky, kteří se pokoušeli o jejich rozluštění, doposud bohužel bez úspěchu. I lingvistická otázka, zda je jazyk spíše příbuzný starověkým řeckým nebo anatolským jazykům je dodnes tvrdě diskutována. Přesto výzkum stále pokračuje a až jednoho dne uspěje, věřím že budeme snad mít daleko lepší pochopení kultury starověké Kréty.
To však neznamená, že bychom neměli o mínojské kultuře, co říct. Písemné záznamy jsou užitečné, ale zdaleka nejsou jedinými zdroji. Například archeologie se zde stává dobrým přítelem. Tak třeba mínojské paláce nebyly zdaleka pouze pro vládce měst. Právě v nich produkovala civilizace mnoho svých nejlepších exportů a to například olivový olej nebo drahé látky. Mínojské nádoby, které byly nalezeny i v hrobkách několika faraonů Egypta, také často měly palácový původ. Paláce byly v některých ohledech až šokující svou modernitou a obsahovali například plně funkční kanalizační systémy a splachovací toalety. Kolem paláců se rozprostírala města, z nichž některá v období vrcholného rozkvětu mohla dosahovat počtu až 100 000 obyvatel.
Kdo městům vládl? Zde se názory vědců silně liší a měly by být představeny alespoň dvě hlavní varianty. Jedna z nich se opírá o pozdější vzpomínky na krétského krále Mínose a další zdroje z Řecka. Král sám sice pravděpodobně neexistoval, ale jeho jméno mohl být vladařský titul, jenž byl používán jednotlivými vládci ostrova. Druhá teorie se opírá o častý výskyt ženské figury v mínojském umění a navrhuje existenci královen-kněžek, jež vládly jednotlivým městům a také vykonávaly náboženské funkce. Také se vážně diskutuje o tom jak silnou moc měl Knossos po většinu mínosjkých dějin nad ostatními městskými státy.
A zde přichází otázka náboženství. Byly figury, které Mínojci vyobrazovali kněžky nebo bohyně? Jejich časté spojení s hady a ne vždy lidské rysy naznačují podobnost s Egyptem. Tam bylo obvyklé vyobrazení bohů jenž kombinovalo lidské a zvířecí rysy. Pozdější mykénské záznamy z Kréty před Kristem zmiňují několik bohů. Tiby původně mohli být mínojští, ale také dříve neznámý mykénští bohové , ale zde nám zoufale chybí vlastní mínojské texty. Co je ovšem vědecky prokázáno, je praktikování lidských obětí. Zemětřesení z konce 16. století vážně poškodilo svatyň a ponechalo jí k objevení, spolu s posledními knězi a jejich obětinou.
Pád a odkaz Thalasokracie
Jak asi po přečtení předchozích částí můžete očekávat, pád Mínojců je mezi vědci diskutován. Původní teorie se především opíraly o výbuch sopky Santorini kolem roku 1550 před Kristem. Ta měla silně zdevastovat celou civilizaci a odsoudit jí k postupnému zániku. Ale archeologické nálezy postupně odhalily, že sopka sice poškodila Krétu, ale rozhodně trvale civilizaci nezničila. Knossos dokonce nedlouho po výbuchu začal znovu růst a je pravděpodobné, že v této době měl největší vliv nad ostatními městy.
Daleko větší roli měli zahraniční invaze. Pevninští Mykéňané se po oslabení ostrovanů začali stávat dominantní sílou v Egejském moři a kolem roku 1450 před Kristem dobyli samotnou Krétu. Zde začíná post-palácové období během něhož se Mínojci museli smířit s vládou nových přistěhovalců. Z tohoto období máme také několik záznamů psaných v mykénském lineárním písmu B, která bohužel nejsou příliš užitečná (Mykéňané neužívali psaní k zaznamenávání historie). Finální ránu zasadili Krétě takzvané mořské národy, které se ve 12. století prohnali Středozemním mořem a zničily či oslabily většinu států v včetně mykénského Řecka.
Mínojská kultura následně začala splývat s řeckou pevninskou, ale není jasné, kdy byl tento proces ukončen. Jazyk eteokrétština (pravá krétština), jež byla potomkem mínojské řeči přežívala až do 3. století před Kristem. Ještě římští autoři v 1. století po Kristu se zmiňují o velkých rozdílech mezi jednotlivými kmeny Kréty. A studie dnešního obyvatelstva Kréty ukazují na významné vlastní genetické dědictví. Obzvlášť v kulturní vzpomínce Řeků a později západní civilizace, nebyla Kréta plně zapomenuta nikdy.
Když na začátku 20. století sir Arthur John Evans objevil pozůstatky dávné mínojské kultury, nemohl tušit, že nastartoval objevitelskou cestu, která dnes stále pokračuje. Nové archeologické, lingvistické a genetický výzkumy nám každým rokem rozšiřují znalost o dávné rozvinuté civilizaci, která se zhroutila před více než třemi tisíci lety. Schopnost lidstva objevit svou minulost je jedním z nejimpozantnějších rysů našeho druhu a buďme za něj vděčni.
Zdroje a další četba:
J. L. Fitton, Minoans (London, British Museum Press, 2002).
DUKE, P. G. The tourists gaze, the Cretans glance: archaeology and tourism on a Greek island Walnut Creek, Calif.: Left Coast Press, 2007.
Beyond thalassocracies: understanding orocesses of minoanisation and mycenaeanisation in the Aegean Oxford, [England]: Oxbow Books, 2016 ISBN 978-1-78570-204-4.
CLINE, Eric H. 1177 př. Kr.: zhroucení civilizace a invaze mořských národů. Překlad Ruth J. Weiniger a Kateřina Zerzánová. Vydání první. V Praze: Vyšehrad, 2019. 299 stran. ISBN 978-80-7429-805-9.
