Článek
Jsou témata, u nichž může historik spoléhat doslova na armádu zdrojů, které jsou připraveny usnadnit jeho práci a zredukovat jí k prosté četbě a zamyšlení. Staří Slované patří do kategorie témat přesně opačné. Naše psané zdroje o před-křesťanské existenci našich předků existují v malém počtu a naprostá většina má silně ideologický základ, který zpochybňuje jejich věrohodnost. Od samotných slovanských polyteistů se nám kniha nezachovala žádná a místo toho musíme většinou spoléhat na zdroje jejich přirozených nepřátel, křesťanských kněží. Ti buď vůbec nestáli o zachování informací o předchozích náboženských proudech a nebo je často zahalili do hávu uctívání ďábla a podobných nesmyslů. Přesto se z jejich textů dají najít užitečné informace, které můžeme doplnit pár zdroji světskými a například také archeologickými nálezy. Co všechno tedy můžeme říct o víře našich předků?
Bohové a démoni
Bůh je pro nás neodmyslitelná část náboženství. To je samozřejmě dáno naší kulturou, ale v mnoha jiných společnostech je náboženský důklad na boha či bohy daleko nižší než u křesťanského monotheismu. Staří Slované po většinu svých dějin pravděpodobně kladli daleko nižší význam samotným bohům a spíše se zaměřovali na bytosti takzvaně nižšího řádu. Máme důkazy o uctívání mnoha jezer, což je praktika podobná Keltům. Velká váha byla dána posvátným místům, ale nejednalo se o chrámy v pozdějším slova smyslu, ale spíše o přírodní lokace. Jak velkou roli plnohodnotní bohové hráli v prvních staletích slovanské civilizace je nejasné, ale vrcholného významu zdánlivě dosáhli až na samotném konci slovanského polyteismu a to díky vlivu západních kultur.
Pokud chceme hledat hlavní základ slovanského chápání světa, tak ho můžeme najít u duší a démonů. Přenesme se přes dnešní význam druhého slova, jelikož pro staré Slovany mohl být démon jak pozitivní, tak negativní figura. Například čert má své kořeny už v před-křesťanském období, ale místo ďábla v něm hledejme buď pomocníka, či přímo předchůdce slovanského boha mrtvých, Velese. Ve staré víře můžeme hledat původ velké části bytostí z pozdějších příběhů a pohádek. Vodníci či Rusalky měli původně místo literárních pozic velmi reálné místo v každodenním myšlení průměrného Slovana. Také se uctívaly bytosti přímo spojené například s určitým jezerem či horou. Za jasně negativní figuru platili například upíři, o kterých bude více napsáno později.
Jedním z velkých problémů pochopení slovanského náboženství je rozsah celé civilizace. Z Pomořanska, kde slovanský polyteismus přežil nejdéle, máme více specifických bohů, které je však těžké najít v jiných oblastech. Staří Slované žili od Labe až po Ural a samozřejmě se vyvinuly regionální rozdíly. Naštěstí se dá najít několik bohů, kteří mají široký výskyt a byli pravděpodobně jednotícím prvkem slovanského náboženství. Dost možná nejvýznamnějším z nich byl Perun. Tento bůh je pravděpodobně zmíněn už v prvních textech, které Slovany zmiňují. Východořímský historik Prokopius zmiňuje slovanského nejvyššího boha, který je také bohem blesku a nebes. Jak přesný je tento popis, je nejasné, ale idea krále bohů vládnoucího nebesům je častý motiv v širší Indoevropské náboženské sféře. Pod různou variantou jména Perun se o něm dají najít zmínky především v dnešním Rusku, ale také v Pomořansku a dalších západoslovanských oblastech. Více sporné je, zda byl skutečně vládcem bohů či existoval ve více rovné pozici s dalšími božstvy.
Opět se zde bohužel ukazují nevýhody moderního myšlení o náboženství. Pro většinu lidí je víra neměnnou záležitostí. Křesťanství má tyto stanovy a tak to vždy bylo. Řečtí bohové měli tuto podobu po celou dobu své existence apod. To je nesmysl. Náboženství je živá záležitost, která se postupně vyvíjí a roste. Často se tak děje za velkých sporů svých věřících, což můžeme vidět na počtu existujících křesťanských směrů. Tak to bylo i se Slovany. Samozřejmě jsme si vědomi několika dalších rozšířených bohů, jako byl například Veles (bůh hojnosti a podsvětí) a Svarog, který dle některých zdrojů zastával roli boha slunce a ohně, ale dle jiných zastával tuto pozici jeden z jeho synů, což byly pravděpodobně dvě stejně reálné interpretace ze dvou koutů slovanského světa. Radegast, Morosh, Jarovít a další jména, která nám zůstávají zachována z různých regionů jsou buď předmětem velkých diskuzí, nebo o nich nevíme prakticky nic. Více než bohové však pravděpodobně Slovany spojovaly rituály a zvyky, ke kterým nyní přejdeme.
Příroda vše obklopující
Rituály pomáhají lidem ve vytváření pravidelnosti a jistoty ve svých životech a společnost našich dávných předků jich měla opravdu velkolepé množství. Významnou roli měli v tehdejší společnosti sliby a přísahy, které byly často vykonávány pod posvátnými stromy a které se dle zpráv z 10. století přímo odvolávaly na Peruna jako ručitele. Posvátné stromy, specificky Duby, byly pravděpodobně spojeny přímo s Perunem a často u nich byla vykonávána spravedlnost, což obzvlášť v ruských regionech často pokračovalo i ve stoletích po přijetí křesťanství. Velkou roli hrála také proroctví a různé metody odhalování budoucnosti, které se obzvlášť u západních Slovanů spojovali i s krvavými obětinami zvířat (a dle sporných křesťanských záznamů také lidí).
Velkou roli hrálo náboženství také ve slovanském válečném umění. Díky slovanským střetům s východním Římem a říší Franků máme o tomto tématu o něco jistější informace než v jiných oblastech a potvrzení z několika nezávislých zdrojů. Například praxe svatých praporů, které později nahradily křesťanské symboly jako kříž, je potvrzena hned několikrát. Tyto prapory byly v mírových časech ponechávány u kněžích a v případě války zasvěceny určitému bohovi (máme příklad zasvěcení Perunovi, ale je nejisté zda to byl rozšířený zvyk). Bohů se Slované také často dovolávali během samotné bitvy a následujících mírových jednání. Z počátku 10. století máme záznam mírové smlouvy s Konstantinopolí, kdy Slované přísahají svými zbraněmi a bohy Perunem a Velesem.
Dost možná nejlépe známou částí slovanských zvyků je jejich nakládání s mrtvými. Slované až do 10. století ve většině případů praktikovali kremaci, kterou spojovali se sluncem a rituálním očistěním. Památka na zesnulé měla ve slovanské kultuře velkou roli a časté návštěvy hrobů předků byly sociální normou. Méně jasné je slovanské chápání posmrtného života. Přítomnost speciálních budov, které měly sloužit pro cestující duše, naznačuje, že se očekávalo jisté přetrvání zesnulých v tomto světě, ale jiné zdroje zmiňují odchod do posmrtného života. V některých domácnostech byly při významných oslavách vyvolávány duše zesnulých předků, aby podpořily své potomky, což bylo prováděno také při pohřbech. Opět se může jednat o otázku místních rozdílů mezi jednotlivými skupinami Slovanů.
Více univerzální byl koncept přirozené a nepřirozené smrti. Nepřirozená smrt byla většinou spojována s tělem, které nebylo správně pohřbeno a které se mohlo stát základem pro novou špatnou duši. Tak přicházeli na svět čarodějnice, vodníci a především upíři. Upírům specificky byly například v Rusku dávány obětiny, aby tyto nestvůry ušetřili lidské životy. Upír byl tak jednou z mála univerzálně záporných postav slovanského myšlení, ale dle nových výzkumů v ní překvapivě nevznikl a původně existoval už na starém římském Balkáně mezi místními kmeny, od kterých ho Slované postupně přijali. I kvůli těmto bytostem hrála správná metoda pohřbu velikou roli ve slovanské společnosti. Brzy však měla stará víra čelit daleko reálnějším protivníkům než upírům a čarodějnicím. Na scénu přicházelo křesťanství.
Proti přicházející vlně
Křesťanství bylo dlouhou dobu záležitostí omezenou především na svět bývalé římské říše a jeho expanze do evropského vnitrozemí byla dlouhým a často krvavým procesem. Přesto nakonec kompletně nahradilo předchozí slovanské náboženství a stalo se na dlouhá staletí neoddělitelnou součástí slovanské společnosti. Jednotlivé slovanské kmeny byly pokřesťanštěny už od 7. století, ale první slovanské státy, které přijaly křest, byly Velká Morava a Bulharsko v druhé polovině 9. století po Kristu. Je možné, že ještě před nimi přijal křest nitranský stát knížete Pribiny, ale to je založené na velmi sporných informacích. O dvě dekády později byl kříž přijat také v Čechách, Chorvatsku a Srbsku.
Velkou roli hrálo náboženství také ve slovanském válečném umění. Díky slovanským střetům s východním Římem a říší Franků máme o tomto tématu o něco jistější informace než v jiných oblastech a potvrzení z několika nezávislých zdrojů. Například praxe svatých praporů, které později nahradily křesťanské symboly jako kříž, je potvrzena hned několikrát. Tyto prapory byly v mírových časech ponechávány u kněžích a v případě války zasvěceny určitému bohovi (máme příklad zasvěcení Perunovi, ale je nejisté zda to byl rozšířený zvyk). Bohů se Slované také často dovolávali během samotné bitvy a následujících mírových jednání. Z počátku 10. století máme záznam mírové smlouvy s Konstantinopolí, kdy Slované přísahají svými zbraněmi a bohy Perunem a Velesem.
Přijetí křesťanství bylo ve většině případů z počátku otázkou politických elit, které chtěly získat výhodnější pozici v rámci rozvíjející se mezinárodní situace. Prostý lid často zůstal oddán starým bohům ještě staletí po oficiální konverzi státu. Kosmas zmiňuje, že ještě za vlády knížete Boleslava II. (972-999), došlo k velkým útokům proti lidu, který uctíval staré bohy Slovanů. Církev měla v otázkách starého náboženství nekompromisní přístup, ale často alespoň dočasně tolerovala staré lidové slavnosti, které mohly být přizpůsobeny tak, aby příliš neobtěžovaly křesťanské představy. Je těžké odhadnout, jak dlouho trvalo většině společnosti přejít k novému náboženství, ale je zajímavé, že například ještě roku 1090 (230 let po přechodu Čech ke křesťanství), byly dle Kosmase praktikovány staré pohanské pohřební praktiky a při pohřbech vyvolávány duše mrtvých. Samotní bohové možná zmizeli, ale zvyky vydržely dlouho.
Proč vůbec přecházely státy na křesťanství? Velkou roli hrála již zmíněná diplomatická výhoda, kterou nové náboženství mělo při jednáních s většinou evropských mocností, ale církve také hrála důležitou roli v budování států. Sečtělí a světa znalý kněží a mnichové často pokládali základy nové státní správy, kterou východní vladaři chtěli pro posílení své pozice. Po pokřesťanštění Polska v druhé polovině 10. století zbývala jako hlavní bašta polyteismu Kyjevská Rus. Její car Vladimír původně plánoval jakousi reformu starého náboženství. Začal stavět dříve neobvyklé chrámy a sochy, ale brzy čelil vnitřní i zahraniční opozici. Vladimír se nakonec rozhodl svou víru přeci jen opustit výměnou za svatbu s východořímskou princeznou, což vedlo k stržení nových svatých míst a konverzi východních Slovanů ke křesťanství.
Ozbrojená povstání za zachování staré víry se odehrála hned v několika slovanských zemích, ale kvůli přechodu elit k nové víře neměla většinou úspěch. Velkou výjimku tvořili polabští Slované v dnešním východním a severním Německu. Ti byli k víře donuceni po anexi novou německou říší císaře Otty I. a odpor vůči křesťanství zde byl přítomen ve všech vrstvách společnosti. Velká revolta roku 983 vyhnala říši ze slovanských regionů v Německu a na více než století obnovila starou víru. Právě z těchto regionů máme nejvíce informací o slovanských obřadech a zvycích a došlo zde k největšímu množství výstavby nových chrámů, které byly pravděpodobně inspirovány křesťanskými kostely. Nový německý postup na sever nakonec vedl k opětovnému zavedení křesťanství a germanizaci regionu od 12. století. Poslední známou baštu staré slovanské víry zničil dánský král na ostrově Rügen roku 1168.
Přes finální pád staré víry v 12. století a její postupné vymření ve společnosti, které bylo pravděpodobně i v nejvíce odlehlých oblastech kompletní kolem 15. století, se dnes dá najít mnoho lidí, kteří se považují za věřící slovanského polyteismu. Takzvaní rodnověří se považují za přímé dědice starého náboženství, které vyvozují ze všech možných dostupných historických a archeologických nálezů a také z lidových tradic, které považují za přežívající zbytky staré víry. To nepřekvapivě vede k velmi širokým názorovým rozdílům. Některé skupiny jsou velice klidní a mírumilovní věřící s láskou k přírodě a jiné mají otevřená spojenectví s neonacisty. Což je vzhledem k zmíněné nejednotě původního náboženství překvapivě tradiční přístup k věci.
Dějiny jsou často záhadou, a to i přes nejlepší snahy moderních historiků. Všichni doufáme v objevení dávno ztracených zdrojů, které nám odhalí víc o minulosti, ale ty jsou bohužel často pouhými podvrhy. Informace se bohužel často ztratí a není jak ji znovu objevit. Části naší minulosti jsou v současnosti zahaleny tajemstvím a bohužel tak pravděpodobně zůstanou navždy. Staří Slované jsou toho výbornou lekcí. Informace jsou často cennější než zlato a pro budoucí generace mohou být klíčové i pro pochopení naší vlastní éry. Nebojte se tedy psát i o těch největších prkotinách a nám naprosto jasných faktech. Za pět století může být vaše běžná informace zlatým grálem historiků. Nenechme znalosti padnout, když můžeme zajistit jejich přežití.
Zdroje a další četba:
ROSIK, Stanisław. The Slavic religion in the light of 11th- and 12th-century German chronicles (Thietmar of Merseburg, Adam of Bremen, Helmold of Bosau): studies on the Christian Interpretation of Pre-Christian cults and beliefs in the Middle Ages. Leiden: Brill, [2020], ©2020. vii, 441 stran. East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450-1450, volume 60. ISBN 978-90-04-27888-2.
ÁLVAREZ-PEDROSA NÚÑEZ, Juan Antonio a SANTOS MARINAS, Enrique. Rituals in Slavic pre-Christian religion: festivals, banqueting, and divination. Leeds: Arc Humanities Press, [2023], ©2023. 125 stran. Beyond medieval Europe. ISBN 978-1-64189-206-3.
BARFORD, P. M. The early Slavs: culture and society in early medieval Eastern Europe. Ithaca: Cornell University Press, ©2001. xvi, 416 s. ISBN 0-8014-3977-914-3977-9
