Článek
Ohrožen králem i Stalinem
Josif Broz, později známý jako Tito, se narodil roku 1892 do chudé rodiny žijící v dnešním severním Chorvatsku. V mnohonárodnostní habsburské říši byl Tito, stejně jako mnozí další, produktem etnicky smíšeného manželství mezi jeho chorvatským otcem a slovinskou matkou. Kromě několika let strávených u bohatého strýce se Tito prakticky neustále potýkal s chudobou a brzy po dokončení několika let základní školy (povinné vzdělání si nikdy nedoplnil), začal pracovat v různých zaměstnáních, která ho zavedla až do Čech, kde několik let pracoval pro různé firmy, například ve slavné Škodovce.
Díky svým chudým podmínkám byl Tito od mlada zájem o politickou levici a roku 1910 se připojil k chorvatské sociálnědemokratické straně. Byl také členem místního Sokola a rychle začal vynikat jako charismatický vůdce a schopný sportovec. Přes pozdější snahy o vykreslení Titova života jako neustálého boje s reakcionáři byl vztah mladého Josifa k Habsburské monarchii poměrně neutrální a považoval ji za jednu z možných alternativ pro lepší budoucnost jižních Slovanů. Čím dál více ho však v posledních letech před první světovou válkou začala lákat myšlenka nezávislé Jugoslávie, která by sjednotila všechny rozhádané Slovany na Balkáně.
První světová válka byla pro mnohé své účastníky rozhodujícím životním momentem, který navždy změnil jejich budoucnost a Tito musí být považován za jednoho z nich. Po nástupu k císařské armádě strávil několik měsíců na východní frontě v Haliči, než byl po tvrdém boji v dubnu roku 1915 zajat nepřítelem. Zde také začal plně přebírat myšlenky komunistického hnutí a po útěku ze zajateckého tábora s ním aktivně spolupracoval. Roku 1918 dokonce musel utíkat před československými legionáři, kteří ho za spolupráci s bolševickým nepřítelem chtěli zatknout. V novém Sovětském svazu se také poprvé oženil než se kolem roku 1920 vydal do právě vzniklé Jugoslávie (tehdy ještě království Srbů, Chorvatů a Slovinců).
Nová vlast na Tita dobrý dojem neudělala. Místo národnostní rovnosti panovala evidentní srbská dominance politické scény, která se obzvlášť projevila po vyhlášení královské diktatury roku 1929. Komunisté byli v nové zemi extrémně rozdělenou a marginální skupinou, která čelila jak vnitřním sporům tak tlaku jugoslávské policie. Tito se začal věnovat organizaci strany v Záhřebu a několikrát za své aktivity čelil zatčení a roku 1928 několikaletému uvěznění. To mu ironií osudu zachránilo život, protože nemusel čelit čistce, kterou proti jeho soudruhům provedly úřady v roce 1929, jenž prakticky vyhladila stranické velení v zemi. Sám Tito se po svém propuštění roku 1934 raději vydal do moskevského exilu.
Sovětský svaz se měl brzy ukázat stejně nebezpečným jako Jugoslávie. Tito dorazil těsně před začátkem Stalinových čistek, které postihly i ty členy cízích komunistických hnutí, kteří Moskvu třeba jen navštívili. Tento osud postihl i vedení jugoslávských komunistů, které bylo buď zatčeno či dle nařízení Stalina zbaveno ve vlasti funkcí. Tito v této době považoval čistky za nutné čištění opozičníků a trockistů, proti kterým dle některých zdrojů krátce roku 1937 působil ve Španělsku. Ironií je, že sám Tito málem roku 1938 skončil mezi popravenými a přežil jen díky mocným přátelům, kteří se přimluvili u Stalina. I tak čelil dlouhému vyšetřování, po kterém se roku 1939 vrátil do Jugoslávie.
Tito sice v Moskvě málem přišel o život, ale nakonec z celé zkušenosti vydělal. Moskva ho posvětila jako nového vůdce jugoslávských komunistů. V této pozici musel zavést jasnou pro-moskevskou linii ohledně paktu Ribentrop-Molotov a v následujících letech se soustředit na posilování strany. Nacistické obsazení Jugoslávie roku 1941 nebylo pro Tito překvapením a poměrně rychle začal plánovat komunistické povstání proti okupantům. Na rozdíl od Stalina plně očekával nacistický útok na SSSR, který měl dle jeho názoru být začátkem rychlého vítězství komunismu na celém evropském kontinentu.
Budování organizace
Začátek operace Barbarossa byl pro jugoslávské soudruhy signálem k zahájení velkého povstání. Místní soudruzi včetně Tita počítali s tím, že k nim triumfující Rudá armáda dojde do dvou či tří měsíců a nijak se tak neobávali převahy, kterou proti nim mocnosti Osy měly. Kromě oblastí, které Němci, Italové a další nepřátelské mocnosti okupovaly, čelila komunistickým Partyzánům také armáda formálně nezávislého ustašovského Chorvatska (více v tomto článku), a srbští kolaboranti. V Jugoslávii však také operovali Četníci, roajalistické a tvrdě pro-srbské hnutí odporu, které ke komunistům nechovalo žádnou lásku.
Okupovaná Jugoslávie za 2. světové války
První operace komunistických Partyzánu začaly vycházet poměrně dobře. Dokázali ovládnout rozsáhlou část západního Srbska kolem města Užice, kde ustanovili dočasné hlavní město. Tito se také pokusil vytvořit společnou frontu s vůdcem Četníků, Dražou Mihailovičem, ale tyto snahy se brzy zhroutily kvůli vzájemných neshodám. Četníci navíc aktivně kolaborovali s Italy a své boje hlavně omezovali na Chorvaty a Němce. Horší však byla jejich brutální kampaň vůči nesrbským menšinám a především bosenským muslimům. Komunističtí partyzáni měli v tomto ohledu výhodu díky své multietnické struktuře, ale sami vedli tvrdé čistky vůči místním elitám a také proti-stalinské levici, kterou do konce války prakticky vyhladili.
Užická republika neměla mít dlouhého trvání. Hitler nařídil její likvidaci do konce roku 1941 a proti přibližně 25 000 partyzánům nasadil 80 000 vojáků Wehrmachtu a srbských kolaborantů. V kombinaci s partyzánským zklamáním ze sovětských porážek a krutou trestnou kampaní, kterou nacisté zahájili proti srbským civilistům, vedla tato operace k likvidaci partyzánských sil v Srbsku a ústupu zbytku partyzánských sil do jižní Bosny. Tito byl navíc prakticky ignorován ve světě. Západní spojenci, u kterých také sídlila exilová jugoslávská vláda, přisuzovali veškeré úspěchy v zemi Četníkům a podobnou pozici držel roku 1941 dokonce i Sovětský svaz. Komunisté potřebovali nové úspěchy.
Tvrdá porážka v Srbsku Tita na pár týdnů vehnala o depresí, ale brzy v něm převážila chuť po odplatě. Začal aktivně reorganizovat své jednotky, kterým vštípil více organizovaný styl války. Místo udržování velkého území se rozhodl pro více lokální styl boje a přestal vyhledávat otevřené bitvy. Bosna byla navíc pro jeho hnutí ideálním místem pro přežití. Italové byli ve své okupaci daleko méně schopní než Němci zatímco Ustašovci a Četníci si u místních národů vytvořili reputaci brutálních vrahů. Tito v této fázi navíc začal více tlumit radikální levicové frakce a snažil se vystupovat více smířlivě k místním církvím.
V polovině roku 1942 si Moskva konečně začala všímat partyzánských akcí, které na sebe vázaly čím dál více vojáků Německa a jeho spojenců. Komunistická propaganda začala Tita vyzdvihovat, ale žádná hmatatelná pomoc nemohla být kvůli bojům u Stalingradu poskytnuta. Stalin navíc požadoval, aby Tito nevedl otevřenou propagandu proti starému královskému režimu, který byl nyní formálně sovětským spojencem proti Německu. Tito sice přijal sovětské rozkazy, ale postupně se začal čím dál víc názorově odcizovat sovětskému vůdci. Mezitím museli Titovy síly po kombinovaném útoků Němců a Četníku ustoupit do západní Bosny, kde se jim podařilo přežít několik dalších nepřátelských pokusů o jejich likvidaci.
Vstříc rudé a nezávislé Jugoslávii
Rok 1943 měl Partyzánům přinést sérii klíčových triumfů. Nová nepřátelská ofenzíva si v dubnu sice vynutila další ústup, ale Titova schopnost přežít všechny pokusy o zničení jeho sil pomohly vytvořit reputaci neporazitelnosti, která vedla k mohutné vlně nových dobrovolníků. Ochota Četníků spolupracovat s mocnostmi Osy navíc vedla k rozhodnutí západních spojenců začít přesouvat svou podporu na Tita, což mu zajistilo mezinárodní prestiž a kompletní kontrolu nad domácí jugoslávskou opozicí. Je třeba dodat, že sám Tito přinejmenším jednou zkusil uzavřít proti-četnickou dohodu s nacisty, což sám potvrdil v 60. letech (vyjednávání se nakonec zhroutila kvůli odmítavému německému přístupu).
Nacisté se rozhodli soustředit na zabití samotného Tita, kterého považovali za hlavní důvod partyzánských úspěchů. Tito měl však ďábelské štěstí. V průběhu roku 1943 byl několikrát zraněn, ale vždy vyvázl smrti. V květnu roku 1944 však musel čelit nebezpečnému útoku německých výsadkářů, kteří dokázali Tita obklíčit v malé farmě. Partyzánský vůdce nakonec dokázal uprchnout do hor, ale později prohlásil, že nikdy nebyl blíže smrti. V té době už měli Partyzáni pod svou kontrolou velkou část Bosny, chorvatského pobřeží a také Černou Horu. Tito však věděl, že pro získání plné legitimity bude muset plně ovládnout nadále okupované Srbsko.
Dlouho očekávaná pomoc Sovětského svazu se konečně blížila. Na konci srpna roku 1944 přešlo na stranu proti-nacistické koalice Rumunsko a brzy po něm následovalo přeběhnutí Bulharska. Tyto zmény otevřely sovětské Rudé armádě cestu na Bělehrad. Společná ofenzíva Partyzánů a Sovětů proti všem nacistickým silám v Srbsku začala 15. září a měla trvat celé dva měsíce. Sám Bělehrad byl osvobozen 20. října. Prakticky okamžitě však také začala brutální trestná kampaň. To znamenalo popravy tisíců kolaborantů, likvidaci zbývajících Četníků (Mihailovič byl zajat a popraven až roku 1946), ale také sérii brutálních masakrů německé menšiny v Srbsku a tisíců potencionálních protivníků nového komunistického režimu.
Tito hodlal zajistit pro novou Jugoslávii, co nejvýhodnější mír. To neznamenalo pouze získání všech území, která držela před invazí roku 1941, ale také anexi italských držav na pobřeží Dalmácie a významného přístavu Terst. To vedlo k další sérii etnických vražd a vyhnání, ale sen o Terstu se Titovy nakonec neměl splnit (přístav se roku 1954 opět stal součástí Itálie). Další Titovy plány, jako například připojení Bulharska k Jugoslávii, byly zakázány Stalinem, který si nepřál příliš posílit novou Jugoslávii. Tito však již zdaleka nespoléhal jen na SSSR a roku 1944 vedl sérii rozhovorů s vrcholnými západními politiky v jižní Itálii, což se mělo stát základem jeho budoucího zahraniční strategie
S porážkou posledních sil Osy roku 1945 začala také poslední fáze Titova politického boje. Na konci roku 1944 sice uzavřel dohodu o spolupráci s exilovou královskou vládou, ale nyní se tímto dokumentem nehodlal nechat omezovat. Rychle a nemilosrdně zavedl diktaturu komunistické strany a nastěhoval se do staré královské rezidence v Bělehradu. Monarchie byla zrušena na konci roku 1945 a Tito tak dal jasně najevo revoluční směřování své nové Jugoslávie. Moskva byla nadšená, ale tarto spokojenost brzy zmizela. Tito byl odhodlán vést suverénní zemi a brzy se dostal do otevřeného střetu se Stlinem. Tento střet, Titova vláda nad Jugoslávií až do roku 1980 a diktátorova pragmatická zahraniční politika již do dnešního textu nejde přidat, ale plně stojí za čtenářskou pozornost.
Jak úspěšní tedy byli jugoslávští Partyzáni? Je úctyhodné, že na sebe vázat stovky tisíc vojáků mocností Osy a přes sérii brutálních ofenzív vždy přežili jako bojeschopná síla. Především však dosáhli osvobození Jugoslávie především vlastními silami, což se nedá říct o žádné jiné odbojové organizaci druhé světové války. Tito a jeho Partyzáni byli brutálními bojovníky a ve jménu komunistické ideologie spáchali brutální zločiny, ale jejich bojová urputnost a až šílená odvaha se jim nedá upřít. Už proto si zaslouží svou velkolepou reputaci v dějinách 20. století.
Zdroje a další četba:
Pirjevec, Jože. Tito a jeho soudruzi. Překlad Milena Kudělová a Jiří Kuděla. Vydání první. Praha: Academia, 2022. 824 stran. ISBN 978-80-200-3249-2.
Swain, Geoff. Tito: a biography. London: I.B. Tauris, 2011. 219 s. Communist lives series; vol. 5. ISBN 978-1-84511-727-6.
Shepherd, Ben. Terror in the Balkans: German armies and partisan warfare. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2012, ISBN: 978-0674048911
Haug, Hilde Katrine. Creating a socialist Yugoslavia: Tito, communist leadership and the national question. London: I.B. Tauris, 2012. ix, 455 s. International library of twentieth century history; vol. 24. ISBN 978-1-84885-051-4.
