Článek
Je málo historických figur tak známých západnímu světu jako Alexandr III. makedonský. Život tohoto titána je i v českém dějepisu poměrně dobře popsán, a to až do jeho brzkého konce. Následky Alexandrovy smrti jsou už méně známé, ale základní průběh není nijak nepochopitelný. Královi generálové si rozdělili jeho obrovskou říši a založili místní dynastie z nichž se nejslavnější měl stát Egypt pod vládou rodu Ptolemaiovců, které známe díky jejich poslední královně, Kleopatře VII. Co se však již příliš často nepopisuje, je osud Alexandrovy rodiny. Jeho dětí, manželek a mnoha dalších příbuzných, kteří jako členové prastaré dynastie Argeovců bojovali o moc ve světě po Alexandrovi. Jejich osudy jsou prakticky všechny fascinující a také hluboce nešťastné.
Veliká rodina
Rod Argeovců měl podle makedonských legend vládnout tomuto balkánskému království již od 10. století před Kristem. Dobové zdroje potvrzují její existenci až o čtyři století později, ale i tak byla rodina stará a významná. Alexander dospěl ve světě makedonského vzestupu, který provedl jeho otec Filip II. Jako syn jedné z Filipových manželek Olympias (makedonští králové praktikovali mnohoženství), byl Alexander královským princem a od mladého věku také dědicem trůnu. Zdaleka však nebyl jediným královským dítětem.
Filip byl ve svém životě velmi úspěšný, co se týkalo dobývání i plození dětí. Alexander měl hned čtyři sestry a také dva bratry. Královská rodina měla také několik dalších větví. Sám Filip se dostal na trůn po svržení svého synovce, Amyntase, kterého však nechal na živu a dokonce provdal za svou dceru Kynane. Filip většinou chtěl pro své děti dosáhnout dobrých svatebních aliancí a samotného Alexandra se neúspěšně pokusil provdat za několik zahraničních princezen. Větší úspěch měl u své dcery Kleopatry, která se provdala za krále Epiru. O svatbu se naopak nesnažil u svého syna Filipa (budoucího Filipa III.), který byl od mládí považován za šílence.
Korunní princ Alexander měl velmi různorodé vztahy se svým příbuzenstvem. Plně miloval svou matku a prý měl výborný vztah se svými sestrami a především s Kleopatrou, která jako jediná byla též dcerou, Olympias. Jeho vztahy s otcem a některými jeho dalšími manželkami však ideální nebyly a Alexander se několikrát se svým otcem rozkmotřil. Filipova vražda roku 336 před Kristem je některými historiky dodnes připisována Alexandrovi, což by v makedonských panovnických dějinách nebylo nic neobvyklého. Mnoho králů získalo moc převratem a Filip byl se svým ušetřením Amyntase spíše výjimkou než milosrdným pravidlem.
Alexander se spíše než touto milostí inspiroval nemilosrdným postupem, který Filip vedl proti svým vzbouřeným bratrům, které o několik let předtím při první příležitosti zabil. Nový král rychle provedl čistku a cílem se především stala Filipova poslední manželka Kleopatra (velmi populární makedonské jméno, neplést s Alexandrovou sestrou), a její dvě děti, obzvlášť novorozený syn Kadmus. Spisovatelé antických dějin se vinu za vraždu Kleopatry a jejích dvou dětí snažili shodit na Olympias, která si v dějinách vytvořila obraz vražedné královny-čarodějky, ale snaha shodit Alexandrovi méně populární kroky na jeho blízké byla tehdy běžná praxe.
Je možné, že Alexandr vraždu dětí nenařídil, ale později za ní nikoho nepotrestal. Osobně také vydal povel k popravě bývalého dětského krále Amyntase, který v té době stále žil v Makedonii. Nový panovník nehodlal tolerovat žádnou hrozbu. Postaral se však o svou sestru Kynane a její dceru Eurydike. Nic špatného se nestalo ani Filipovi mladšímu, který byl novým králem pravděpodobně považován za zcela neškodného.
Sám Alexander se dlouho oženit odmítal, ale v poslední dekádě svého života tak učinil hned třikrát. Nejprve si vzal Roxanu, dceru středoasijského šlechtice a pověstnou krásku. Po návratu ze svého indického tažení se pokusil posílit svou legitimitu skrze sňatek s dvěma perskými princeznami, Steteirou a Parysatis. Dle některých zdrojů měl navíc mít nemanželského syna s jednou z prominentních maloasijských šlechtičen. Legitimního potomka mu měla porodit roku 323 před Kristem Roxana, ale Alexander zemřel několik měsíců před narozením svého syna, Alexandra IV.
Legitimní dědic
„Tomu nejsilnějšímu!“ To měl pronést Alexandr na svém smrtelném loži, když se ho ptali na následnictví. Alexandr to dost možná vůbec neřekl, ale příběh se vžil do narativů válek nástupníků (Války diadochů), které následně vypukly. To však dává falešný obraz situace po vojevůdcově smrti. Královští důstojníci v tuto chvíli rozhodně neplánovali rozdělení říše, ale naopak hledali vhodného dědice trůnu. V důstojnickém sboru panovala až fanatická loajalita vůči rodu Argeovců a mocichtiví generálové si zatím nedokázali sami sebe představit jako nezávislé vladaře. Ne, bylo potřeba dosadit na trůn krále správné krve a pak vládnout s jeho svolením.
Prakticky ihned se objevil první problém. Roxana byla těhotná a její dítě mohlo být jakéhokoliv pohlaví. Kvůli dobovému sexismu byla vládnoucí královna v Makedonii vyloučena, ale syn by byl jasným legitimním dědicem. Generál Perdikkás, který byl všeobecně schválen jako regent celé říše, brzy zjistil, že velká část důstojníků chce na trůnu vidět Filipa mladšího. Ten měl sice vady mysli, ale děti by mít mohl a pološílený král je lepší než nejisté nemluvně. Perdikkás sice potlačil opoziční důstojníky, ale raději vyšel těmto výzvám vstříc. Nově titulovaný Filip III. měl být králem Makedonie. Pokud by se Roxaně narodil syn, stal by se spolu-králem mohutné říše. Perdikkás a Roxana navíc dle některých zdrojů vytvořili alianci a pro jistotu zavraždili druhé dvě Alexandrovi manželky.
Zde však na scénu vstoupila nečekaná aktérka. Kynane, dcera krále Filipa II., nebyla v žádném ohledu tradiční makedonskou princeznu. Její matka pocházela z Ilýrie, kde stále existovali tradice válečnických žen a dle dobových zdrojů tyto tradice předala své dceři. Ta měla dokonce vést vlastní vojenskou jednotku a v zastoupení za svého otce bojovat s agresivním ilyrským kmenem. Jak moc je to pravda je nejisté, ale Kynane byla rozhodně daleko více aktivní a nezávislá než většina žen té éry. Její plán byl prostý. Svou dceru Eurydike provdat za Filipa III., kde by působila jako reálná moc za trůnem. Osobně se tak s dcerou vydala do Asie, aby cestujícího Filipa dostihla.
Tato akce vyděsila Perdikkáse, který se obával, že by taková svatba značně omezila jeho moc. Vyslal proti Kynane svého mladšího bratra, který měl princeznu zastavit a tiše zavraždit. Tato akce mu sice vyšla, ale neinformoval o tom předem své vojáky. Ti brali smrt Kynaneza pošpinění své cti a v jejím jménu následně přinutili regenta, aby odsouhlasil sňatek Filipa III. a Eurydiké. Kynane tak ve svém cíli uspěla, ale budoucí události uváží, že býti makedonskou královnou nebylo ani trochu vítězství. Samotná Kynane však byla brzy pomstěna. Perdikkás byl zavražděn při vojenském tažení do Egypta a jeho bratr spáchal o rok později sebevraždu.
Mezitím se stihl narodit také dlouho očekávaný Alexander IV., který byl rychle prohlášen za spolu-krále s Filipem III. Královská rodina nejprve pobývala v moderním Iráku a Turecku než přesídlila zpět do Makedonie. O moc tiše bojoval nový regent Antipatr s královnou Eurydike, ale zdálo se, že by se říše mohla stabilizovat. Smrt nového regenta však rychle situaci opět zdramatizovala. V provinciích proti sobě bojovalo čím dál více místních guvernérů, kteří dříve sloužili v Alexandrově armádě. A na královském dvoře se proti sobě postavili nové frakce.
Jednu vedl nový regent Poliperchon a Alexandrova matka Olympias, kteří si přáli definitivně prosadit Alexandra IV. jako jediného krále. Proti nim stál formálně Filip III., ale ve skutečnosti velení držela Eurydike a generál Kassandros (syn bývalého regenta Antipatra). Eurydike i Olympias se připojili k postupujícím armádám, ale z tohoto kroku vytěžila pouze Olympias. Když mělo dojít k bitvě, makedonští vojáci odmítli bojovat proti matce Alexandra. Filip III. a Eurydike byli vhozeni do malého žaláře, kde je měla Olympias dlouho týrat než je nechala popravit. Jak moc se jedná o realitu je opět nejasné, ale tentokrát alespoň můžeme potvrdit, že Olympias nařídila samotnou finální popravu roku 317 před Kristem.
Navždy rozděleno
Teoreticky mělo být makedonské vedení konečně jednotné. Moc držel triumvirát mezi Olympias, Poliperchonem a Roxanou. Ti měli vládnout za pomalu rostoucího Alexandra IV. Do hry však vstoupil Kassandros, který dokázal uniknout osudu Filipa a Eurydike. Rychle shromáždil novou armádu a ve jménu pomsty za popravené panovníky dokázal roku 316 dobýt Makedonii. Poliperchon unikl a nový dobyvatel převzal kontrolu nad Roxanou a Alexandrem IV. Olympias však byla považována za příliš nebezpečnou a přes neochotu vojáků nakonec popravena. Obávaná matka Alexandra Velikého zemřel přibližně ve svých šedesátinách.
Kassandros se brzy projevil jako velmi ambiciózní a nemilosrdný. Formálně byl pouze novým regentem a v této roli ho nakonec uznali i ostatní makedonští vůdci. Ale Alexander IV. pomalu dospíval a dle makedonských tradic mohl již od 14 let vládnout bez regenta. A tak Kassandros provedl finální přetrhnutí královské linie. Alexander IV. a Roxana jím byli oba zavražděni roku 309 před Kristem. O rok později se bývalý regent Poliperchon pokusil na pozici krále prosadit Herákla, chlapce, kterého prohlásil za Alexandrova nemanželského syna, ale oba za to přišli o život. Mužská linie Argeovců definitivně vymřela.
Ale stále žily Alexandrovy sestry. Kleopatra několik let vládla jako regentka za svého syna v Epiru, ale během nástupnických válek se pokusila provdat za několik bojujících generálů. Jejich rivalové na to zareagovali poměrně obvyklým způsobem a Kleopatru nechali zavraždit. Kassandros se bez jakýchkoliv výčitek svědomí oženil za Tessaloniku, Filipovu poslední žijící dceru, která dala své jméno městu Soluň (Thessaloniki), a porodila několik budoucích makedonských králů. To jí nijak neprospělo, protože jí nakonec zavraždil jeden z jejích vlastních synů. Poslední dítě Filipa II. tak zemřelo roku 295 před Kristem.
Alexandrova říše sahala v době jeho smrti od Indu po Jaderské moře. Bylo prakticky nemožné ho celé udržet jednotné, ale královi nástupníci byly dost možná nejhorší možní kandidáti pro říšskou stabilizaci. Mužští pokrevní nástupníci byli naprosto nepoužitelní ať už kvůli věku či mentálním problémům. Generálové byli příliš ambiciózní na to, aby dokázali dobře spolupracovat a na konec říši roztrhali na kusy. Královské ženy měly vladařské schopnosti, ale nerovná kultura doby v kombinaci s vzájemnou nevraživostí vedly k jejich neblahým osudům. Největším viníkem byl však sám Alexander, který čekal na plození dědiců do svých 30 let a zničil si své vlastní zdraví pomocí absolutně hrozného životního stylu. Jeho říše byla dost možná odsouzena k pádu od chvíle jeho smrti.
Zdroje a další četba:
WORTHINGTON, Ian. By the spear: Philip II, Alexander the Great, and the rise and fall of the Macedonian empire. New York, New York: Oxford University Press, 2014. Ancient Warfare and Civilization ISBN 978-0-19-992987-0
GOLDSWORTHY, Adrian Keith. Philip and Alexander: kings and conquerors. First edition. New York: Basic Books, 2020. xxix, 572 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-1-5416-4669-8.
HECKEL, Waldemar, ed. a TRITLE, Lawrence A., ed. Alexander the Great: a new history. 1st pub. Malden: Wiley-Blackwell, 2009. xix, 366 s. ISBN 978-1-4051-3082-0.
