Článek
Boj za národní nezávislost je dodnes vyzdvihován jako jeden z hlavních důvodů pro přerod mapy Evropy po první světové válce. Většina staronových států, které vznikly na území bývalé habsburské monarchie se však velmi brzy začalo potýkat s daleko horšími národnostními roztržkami, než jakým kdysi čelili Habsburkové. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se později přejmenovalo na Jugoslávii, čelilo situaci dost možná nejhorší z nich všech. Dvě dekády sporů, atentátů a čistek měly vyvrcholit v plném zhroucení země za druhé světové války. V Chorvatsku ho měl nahradit jeden z nejbrutálnějších režimů lidské historie.
Separatisté a královrazi
Ante Pavelić se narodil v tehdy habsburském Chorvatsku roku 1889. Jeho země byla ve složité administrativní pozici, kdy stále formálně spadalo pod Budapešť i přes dlouho slibovanou autonomii. To pomohlo s vytvořením různých nacionalistických skupin, které měly různé cíle. Většina podporovala vyrovnání s Vídní a Budapeští, ale čím dál silnější frakce chtěly buď vytvoření plně nezávislého chorvatského státu, anebo sjednocení jihoslovanských národů v unii se Srbskem. Pavelić se od mládí orientoval na chorvatskou nezávislost a politickou stranu práv, která ji požadovala. V roce 1912 byl na pár týdnů zatčen s podezření na přípravě politického atentátu, což se mělo stát nechvalnou předehrou jeho budoucích aktivit.
Kolaps Rakousko-Uherska vedl k zrození nového jihoslovanského státu pod královským žezlem srbského rodu Karađorđevićů, pod kterým měla vzniknout demokratická monarchie. Tato demokracie se prakticky od první chvíle ocitla ve vnitřní i vnější krizi. Spory o území s Itálií, která si nárokovala většinu pobřežní provincie Dalmácie, nebyly vyřešeny ani finální mírovou dohodou a napomohly k vzestupu italského fašismu. Na domácí scéně byla situace ještě horší. Král Alexander II. čelil otevřené chorvatské opozici, která žádala buď federální státní zřízení či přímo nezávislost, což král a srbská elita kompletně odmítli. Navíc propukaly podobné spory s bulharskou menšinou v Makedonii a s Černohorci.
Zatímco většina chorvatských politiků vnímala Srbsko jako přijatelnějšího partnera oproti Itálii, Pavelić byl přesně na opačné straně. Už od poloviny 20. let byl v kontaktu s italskou rozvědkou a při cestě do Švýcarska se setkal s italským diktátorem Mussolinim. Tomu nabídl své služby v procesu zničení a rozdělení Jugoslávie výměnou za chorvatskou nezávislost. Ta měla dle jeho plánů zahrnovat kromě samotného Chorvatska také celou dnešní Bosnu a Hercegovinu. Mussolini hrál na všechny strany a proto nabídl Pavelićovi zatím jen malou podporu. Dal mu také jasně najevo, že za případnou podporu bude požadovat část chorvatské Dalmácie.
Mezitím se situace v jihoslovanském státě dále zhoršovala. Vlády byly extrémně nestabilní a z parlamentu se stávalo doslova bojiště. Plně se vážnost situace ukázala, když bylo srbským politikem roku 1928 zastřeleno několik Chorvatů, což vedlo k velkým lidovým bouřím a silnému posílení separatismu. Král se rozhodl jednat. 6. ledna roku 1929 zrušil ústavu a zavedl diktaturu. Proti separatistům rázně zasáhla armáda a problémy země měly být vyřešeny novým režimem. Pavelić rychle prchl do exilu a brzy se usadil v Itálii, kde roku 1930 formálně založil své nové hnutí Ustaša (v překladu povstalec), ve spolupráci s dalšími nacionalisty jako byl například Slavko Kvaternik, bývalý důstojník rakouské císařské armády.
Král Alexander dokázal v své nově přejmenované Jugoslávii načas opravdu zavést pořádek. Separatisté byli tvrdě potlačeni, byla omezena síla čím dál více nepřátelské katolické církve a podařilo se zlepšit vztahy s Itálii. Jugoslávie hrála vysokou zahraniční politiku a král se snažil vyvážit lukrativní vztahy s Francií a nové příležitosti, které nabízela spolupráce s Adolfem Hitlerem v Německu, který silně stál o spolupráci Jugoslávie. Roku 1934 zamířil král na návštěvu Francie, kde ho však zavraždil agent Ustaši. Pavelić, Kvaternik a další byli v Itálii sice zadrženi, ale Mussolini je odmítl vydat k francouzským soudům.
Přes tento krvavý úspěch se Ustaša v dalších letech netěšila štěstí. Mussolini je používal jako ideální hračku ve vyjednáváních s Paříží a Bělehradem, což vedlo k silnému poklesu italské podpory a vypovězení některých méně důležitých členů ze země. Kvaternik a někteří další členové hnutí začali zvažovat, že by lepším partnerem mohl být Hitler, ale Pavelić zůstával věrný Mussolinimu. Jeho víra se měla naplnit, když Jugoslávie po vojenském puči roku 1941 zpřetrhala vztahy s Německem, což Hitlera vedlo k vyhlášení války. Itálie a Pavelić u toho nemohli chybět.
Pod germánskou orlicí a savojským křížem
Invaze do Jugoslávie byla pro spojené síly Německa, Itálie, Maďarska a Bulharska poměrně rychlou záležitostí. Královská armáda byla nejednotná, špatně rozmístěná a bez schopného velení. Bělehrad padl prakticky bez boje a celá operace byla hotová za 12 dní. V Záhřebu byly německé jednotky přivítány tak nadšeně, že to podle některých pozorovatelů překonalo uvítání ve Vídni roku 1938. Pavelić však neměl jistou cestu k moci. Němci a část italského vedení preferovali více oblíbenou rolnickou stranu, ale její předseda Maček se rozhodl nepřijmout tuto nabídku. To uvolnilo místo Ustaše, která se v polovině dubna chopila moci nad nezávislým chorvatským státem.
Nové zřízeno nebylo rozhodně nezávislé, z většiny nebylo ani chorvatské a definici státu plnilo jenom velmi volně. Prakticky ihned přišlo první významné ponížení, když Pavelić musel odsouhlasit územní ztráty vůči Itálii, která si zabrala velkou část Dalmácie včetně druhého největšího chorvatského města, Splitu. Země byla navíc okupována německými a italskými vojsky, které Chorvati navíc museli živit. Pavelić byl ukonejšen připojením Bosny a Hercegoviny, ale mnoho chorvatských nacionalistů považovalo jeho ústupky Itálii za zradu. Tento pocit pouze upevnilo, když byl bratranec italského krále určen za nového krále Chorvatska. Převzal sice jméno Tomislav II., ale moci se nikdy formálně nechopil.
Ustašovské Chorvatsko od roku 1941 (v hnědé)
Pavelić, který se tituloval jako poglavnik (vůdce), měl od začátku velký plán na posílení státu. Jeho středem bylo přetvoření Chorvatska na skutečně chorvatský stát. Proti přibližně třem milionům katolickým Chorvatů měl nový stát také téměř milion ortodoxních Srbů, 800 000 bosenských muslimů a desítky tisíc Židů. Náboženství jsou uvedena schválně, protože Ustaša držela tvrdě katolickou linii a propojení národnosti s církví brala jako samozřejmost. Překvapivě přijatelně se režim choval vůči muslimům, což vzešlo z kombinace podivných rasových pseudoteorií a Hitlerova přání získat si podporu v muslimském světě. Židé a ortodoxní Srbové však vstoupili do pekla na zemi.
Nový režim začal s kampaněmi proti menšinám prakticky okamžitě po převzetí vlády. Vykonavateli byli často radikální studenti, ale také plně vládní vojenské síly. Ty začaly systematicky ničit srbské věznice a hnát jejich obyvatele do nových koncentračních táborů. Židé neměli šanci, ale Srbové si mohli životy zachránit přestupem ke katolictví, které s nadšením prováděli obzvlášť silně proustašovští františkánští kněží. Vatikán nad těmito akty raději přivřel oči a udržoval aktivní kontakty s Pavelićem.
Koncentrační tábory Ustaši byly v roce 1941 často krutější než ty německé. Kruté zacházení, málo jídla, hromadné popravy a absolutně nehygienické podmínky. Němečtí nacisté, kteří byli vysláni do Chorvatska, se situace zhrozili, a dokonce i někteří členové SS byli šokováni ze situace v koncentračním táboře Jasenovac. Podobné podmínky však brzy nastaly i v samotném Německu a šok straníků se rychle změnilo v poslušnost vůdci. Vjekoslav Luburić, který Jasenovac vedl, si později sám v Německu udělal mnoho poznatků, které využil k dalšímu zhoršení stavu v táborech. Samotná Ustaša zavraždila během války stovky tisíc nevinných lidí.
O něco upřímnější byli stížnosti Italů. Roku 1943 vyzval Mussolini Paveliće k umírnění podmínek. K tomu ho ani tak nevedly humánní city, ale spíše strach z rostoucího nepřátelství obyvatelstva. Tisíce Srbů uteklo do italské Dalmácie, kde rychle rozpoutalo odboj. Desítky tisíc Srbů, ale také Chorvatů se hlásilo k odboji. Pavelić však Mussoliniho ignoroval a po pádu italského fašismu roku 1943 dokonce využil situace a zabral si zpět italská území v Dalmácii. Ustaša doufala, že jí to zajistí oblíbenost, ale silně se přepočítala. Obzvlášť těžké ekonomické podmínky vedly čím dál více obyvatel země k otevřené opozici.
Ze Záhřebu do Argentiny
Odboj na územích Jugoslávie nebyl žádnou sjednocenou silou. Kromě mnoha malých skupin existovaly dvě hlavní organizace, Četníci a Partyzáni. Četníci byli téměř kompletně srbská organizace a značili se silně konzervativní a prokrálovskou politikou. Často také uzavírali příměří s okupanty a někdy s nimi i otevřeně spolupracovali. Partyzáni byli převážně komunistická organizace pod vedením Josipa Broze Tita. Na rozdíl od Četníků se Tito nehodlal nijak paktovat s okupanty a navíc byl plně ochoten nabírat do své armády všechny národnosti Jugoslávie. To mu pomohlo získat si pozici hlavního vůdce jugoslávského odboje v očích protinacistické aliance.
Pavelićův režim se s partyzány snažil bojovat, ale Kvaternikem vybudovaná armáda čelila nedostatkům zbraní a morálky. Všeobecně byla užitečnější pro masakry civilistů než pro skutečný boj. Dle německých zdrojů tak na začátku roku 1944 ovládala Ustaša pouze velká města a prakticky nemohla operovat na venkově. V té době už se blížila také vojska Rudé armády, která obsadila Bělehrad a spojila se s Titem. To málem vedlo k převratu, když se několik členů Ustaši pokusilo svrhnout Paveliće a uzavřít mír se západními spojenci. Převrat však selhal a diktátor vyhlásil svou ochotu bojovat až do hořkého konce.
To se brzy ukázalo jako naprostá lež. Vedoucí členové Ustaši už od konce roku 1943 plánovali možné únikové cesty ze země. Pavelić se ještě pokusil sám dohodnout s Američany a formálně zrušil protisrbské zákony, ale komunistická vojska už byla prakticky u Záhřebu. Ten padl v dubnu roku 1945, ale sám Pavelić už v něm nebyl. Diktátor spolu s tisíci dalšími členy své strany uprchl ze země. Nějakou dobu se skrýval v Rakousku, než uprchl zpět do Itálie, kde měl stále mnoho přátelských kontaktů. Uniknout dokázali i další straníci jako Luburić, který před svým odjezdem nechal zmasakrovat zbytek vězňů v táboře Jasenovac. Přežilo jich jen několik desítek. Útěk zachránil diktátorovi a jeho spojencům život. Například Kvaternika nechal jugoslávský soud roku 1947 popravit.
Pavelić se však nevzdával nadějí na návrat. Poměrně rychle začal nabízet své služby západním spojencům a tentokrát si získal jistou dávku pozornosti. Nový komunistický režim v Jugoslávii nebyl spojencům po chuti a ze začátku plánovali podporovat místní antikomunisty včetně členů Ustaši. Křižáci, jak si tento nový odboj říkal, však brzy ukázali svou neschopnost čelit komunistům a do roku 1947 byli prakticky zničeni. Tito se navíc brzy odklonil od Stalina, což znamenalo novou etapu lepších vztahů mezi Bělehradem a západními mocnostmi. Pavelić musel roku 1948 utéct z Itálie do jihoamerického exilu.
Bývalý diktátor zakotvil v Argentině spolu s mnoha dalšími bývalými kolaboranty. Jeho snahy v zemi však postupně zkolabovaly. Ustaša se v exilu začala čím dál více rozštěpovat a pád diktatury argentinského generála Peróna vedl k omezení Pavelićovi svobody. Roku 1959 zemřel na vážnou nemoc. Vjekoslav Luburić dokázal přežít do 60. léta a zorganizoval ve Španělsku teroristickou organizaci proti Jugoslávii. Titovi agenti ho roku 1969 dokázali zabít. Ustaša zůstává stínem, který si Chorvatsko dodnes nechce plně přiznat, ale jenž nesmí zapadnout do temnoty zapomnění. Nechť se její krutovláda už nikdy neopakuje.
Zdroje a další četba:
Yeomans, Rory. Visions of annihilation: the Ustasha regime and the cultural politics of fascism, 1941-1945. Pittsburgh, Pennsylvania: University of Pittsburgh Press, 2013. Pitt Series in Russian and East European Studies. ISBN 978-0-8229-7793-3.
Shepherd, Ben. Terror in the Balkans: German armies and partisan warfare. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2012, ISBN: 978-0674048911
Adriano, Pino. Nationalism and terror: Ante Pavelic and Ustashe terrorism from fascism to the Cold War. Budapest: Central European University Press. ISBN 978-963-386-207-0
