Článek
Staré a nové velmoci
Rusko, země příležitostí. To je na první pohled špatný vtip, ale v 17. století bylo málo zemí, kde mohl určitý typ člověka dosáhnout slávy jako v Rusku. Tím typem byli zahraniční experti, kteří se shromažďovali v Moskvě, aby nabídli své služby místním šlechticům a carům. Nová Romanovská dynastie, která se vynořila z chaosu a zkázy počátku století, se postupně snažila o modernizaci a expanzi ruského státu. Byla zabrána rozsáhlá území na východě a jihu. Skutečné reformy však byly pomalé a postupné. Navíc často čelily opozici tradičních šlechticů a vojáků. Ti také často prosazovali nové kandidáty na carský trůn. Tak se k moci dostal i nový car Petr I., když dokázal roku 1689 získat podporu jednotek, které původně podporovaly jeho sestru Sofii.
Petr byl posedlý vědomostmi a pokrokem. Od mladého věku ho zajímalo zahraničí a spřátelil se s mnoha evropskými experty, kteří pobývali v Moskvě. Po pár letech vlády také spustil velkou cestu po západních zemích, kde se nadchl pro místní námořní technologie a zvyky. Přišly snahy o reformu ruského stylu oblékání a slavné sekání vousů ruských šlechticů, ale také začátek podmanění ruské ortodoxní církve pod carský trůn. Petr čelil několika malým vzpourám, které tvrdě potlačil, ale hlavního nepřítele viděl v zahraničí. Jeho ambicí byly nové přístavy, které by přes zimu nezamrzaly, což se stalo základem ruské zahraniční politiky a zůstává jím dodnes. Dokázal dosáhnout úspěchů proti Osmanské říši a získat přístup k Černému moři. Jeho hlavní zájmy však směřovaly na sever. K baltskému moři, kterému dominovala primární mocnost severu. Švédské království.
Švédsko bylo mocností, která by čistě teoreticky neměla existovat. Severská země s malým obyvatelstvem, která neměla velké americké kolonie a obklíčena nepřátelskými sousedy. Díky sérii armádních reforem a schopných panovníků se však Švédsko vynořilo jako vojenská velmoc. Během třicetileté války rozprášilo mnohokrát armády rodu Habsburků a dosáhlo i českých zemí, které tvrdě vyplenilo. Po roce 1648 několikrát bojovalo s Dánskem, Ruskem a Polskem a vždy bud zvítězilo a nebo získalo remízu. Král Karel XI. rozdrtil Dány a spustil novou armádní reformu, po které se z švédské armády stala jedna z nejlepších sil na celém evropském kontinentu.
Po smrti velkého reformátora roku 1697 přišel na švédský trůn Karel XII. V pouhých patnácti letech byl nový král okamžitě fascinující figurou. Na jednu stranu to byl velký playboy, který užíval všemožných aktivit v Stockholmu, které často končily rozbitými okny a v jednom případě tancováním s živým medvědem. Na druhou stranu byl Karel od začátku velkým nadšencem do armády a od začátku života se nejlépe cítil ve společnosti důstojníků. Jeho politické a diplomatické vzdělávání však nikdy nebylo plně dokončeno. Karel měl mnohokrát ukázat taktickou dokonalost na bojišti, ale našel méně štěstí se svými politickými plány. Ve dvou politických pozicích si však Karel byl plně jistý. Švédské území nesmělo nikdy být vydáno nepříteli a sláva země se nejlépe prosadila na bojišti.
Na švédské území měli zálusk všichni sousedé této mocnosti. Nový král Polsko-litevské unie, Augustus II, který byl také králem saským, se roku 1698 rozhodl vytvořit alianci s Dány, ke které se o rok později přidal také car Petr. Augustus doufal v získání dříve ztracených území v moderním Lotyšsku, které by posílily jeho poměrně slabou pozici v Polsku. Dánové chtěli znovu dobýt území, o které je připravil Karlův otec a prosadit se jako nejsilnější mocnost Skandinávie. Karel se s nimi rozhodl vypořádat jako s prvními a ve spolupráci s Anglií a Nizozemskem se vydal na kampaň. Švédská flotila obklíčila Kodaň a Karel kompletně obešel dánskou armádu, která se ho snažila dostihnout. Brzy ohrozil Kodaň i po zemi a Dánsko tak už v srpnu roku 1700 muselo uzavřít se Švédskem mír.
Petr i přes ztrátu prvního spojence zahájil vlastní část invaze. Jeho cílem byl Ingrie, území kolem dnešního Petrohradu. V srpnu zahájil svůj postup na švédské město Narva (dnes v Estonsku), které oblehl s více než 40 000 vojáky. Přes pozdější prohlášení některých historiků nebyla tato armáda hordou barbarů, ale již poměrně dobře vycvičených členů nové ruské armády. Petrovi spojenci se však mezitím dále hroutili. Král Augustus poslal své saské vojáky obléhat město Riga, které bránila poměrně slabá švédská armáda. Neschopnost a špatné zásobování však vedlo ke zpackanému obléhání, které skončilo saským ústupem. Augustus se pokusil začít jednat s Karlem, ale švédský král se cítil panovníkem zrazen a hodlal si to s ním vyřídit po vojensku. Jeho prvním cílem však byl car.
Švédský postup
Obléhání Narvy se protahovalo a Karel měl v úmyslu ho rázně ukončit. Po přeskupení armády po dánské kampani dokázal v listopadu přeplout baltské moře s méně než 10 000 vojáky. Proti němu stála u Narvy opevněná ruská armáda, která měla převahu tři až čtyři ku jedné. Švédi však měli silnější jízdu a daleko zkušenější armádu. Ruští velitelé byli navíc carovi favorité a velmi nezkušení. Pod záštitou sněhové bouře, která Rusy téměř oslepila, vydal Karel povel k frontálnímu útoku na ruskou linii. Švédi byli mistři ofenzívy a boje na blízko, což vedlo ke kompletnímu kolapsu překvapených Rusů. 10 000 Rusů padlo a jejich velení bylo zajato. Švédi přišli o pouhých 500 mužů, a navíc zajali většinu ruského dělostřelectva, které měl car v celé zemi k dispozici.
Mnozí historici viní Karla z toho, že nepostupoval do nitra Ruska a nedorazil ho. Jeho rozhodnutí postupovat místo toho do Polska však dávalo smysl. Augustus měl stále celou svou armádu a představoval okamžitou hrozbu. Car Petr mezitím musel obnovit své zdecimované vojsko a kompletně nahradit své dělostřelectvo. Karel se rozhodl sesadit polského krále a dosadit tam na trůn panovníka více přátelského vůči Švédsku. Karlova polská kampaň byla opět ukázkou vojenského génia, ale začaly se jasně ukazovat jeho politické nedostatky. Dokázal si znepřátelit značnou část místní šlechty zbytečnými urážkami a nepopulárními kroky, které nevyřešilo ani dosazení pro-švédského krále roku 1704.
Petr mezitím pokračoval v armádních reformách, které mu dovolily znovu se vrhnout do útoku. Roku 1702 začal znovu pronikat do Ingrie a roku 1704 dokonce dokázal dobýt Narvu. Otevřeně podporoval krále Augusta a poslal mu značné finanční prostředky. Po svém dobytí Narvy dokonce poslal 50 000 vojáků, kteří měli zajisti plné obnovení Augustovi pozice v Polsku a Litvě. Celá kampaň však probíhala poměrně katastrofálně. Hned v první bitvě přišla ruská armáda o třetinu svých vojáků a Augustus kompletně zpackal svůj útok na Varšavu. Karlův nový polský král Stanislav Leszczyński dokázal získat část polské šlechty na svou stranu kvůli strachu z ruského územního záboru.
Karel byl opět na koni. Přes ztrátu části svých severních držav zachovával klid a rozdělil svou armádu. S částí obklíčil hlavní ruské vojsko v městě Grodno. Druhá část mezitím čelila nové sasko-polsko-ruské armádě, kterou shromáždil Augustus. S tou zahájil svůj druhý postup na Varšavu, ale místo získání slavného vítězství byl Švédy opět rozdrcen. Další vojenská katastrofa přinutila Petra kompletně ustoupit z Polska. Mezitím vypukla povstání v tradičních kozáckých regimentech v Rusku, kterým musel car čelit. Karel využil této východní přestávky a spustil kampaň proti Sasku, kde přinutil Augusta kapitulovat a formálně se vzdát polského trůnu. Nepřítel tak už zbýval jen jeden.
Situace v Rusku se pro invazi zdála ideální. Vojenské porážky a Petrovy reformy učinily cara značně neoblíbeným mezi mnoha jeho poddanými. Otevřená povstání Kozáků na východě car dokázal potlačit, ale povstání ukrajinských kozáků pod vedením hejtmana Ivana Mazepy bylo daleko vážnější. Mazepa chtěl vytvořit nezávislý stát pod švédskou ochranou, což Karel silně podporoval. Švédský král však nejprve chtěl táhnout na samotnou Moskvu a přinutit Petra k plnému míru, kde by se vzdal všech zisků a přišel o značné území. Carovu nabídku na mír výměnou za ruské ponechání Ingrie Karel kompletně odmítl. K invazi Ruska shromáždil švédský král na poměry své země mohutnou armádu o téměř 40 000 mužích.
Petr však držel jeden triumf, který Karel nemohl obejít. Absolutní nemilosrdnost. Ruský car stále měl posádky rozeseté po Ingrii a východním Polsku, kterým nařídil zničit všechny vesnice a zásoby v okolí. To samé pak nařídil svým vlastním poddaným v ruských hraničních regionech. Taktika spálené země sice zničila životy mnoha carových poddaných, ale Karla kompletně vyvedla z míry. Jeho plán postupu na Moskvu se rychle začal ukazovat jako neproveditelný. Švédský král nařídil své rezervní armádě v baltských provinciích připravit zásobovací střediska, ale to mělo nějakou dobu trvat. Karlovy pokusy o rozhodující bitvu s Rusy skončily selháním a ruským útěkem. Bylo třeba změnit strategii.
Petrův triumf
Karlův nový plán závisel na několika faktorech. Za prvé měly jeho vojska obsadit několik jižních měst v dnešní Ukrajině, která by mu dovolila přezimovat a nashromáždit dost zásob k obnovenému postupu na Moskvu. Za druhé doufal, že získá mohutné kozácké posily, kterých mu Mazepa slíbil až 60 000. To se však brzy ukázalo jako kompletně nereálné a z aliance Karel získal pouze 3 000 nových vojáků. Do toho přišla porážka rezervní armády, která byla z poloviny pobita a přinucena Rusy opustit své extrémně důležité zásoby. Karel byl tak přinucen k rychlé operaci, která by zachránila jeho armádu před hladem. Po těžké zimě roku 1708 se tak rozhodl ke svému osudovému tahu. Tažení na Poltavu.
Město Poltava mělo dost zásob, aby umožnilo další kampaň, což věděli oba panovníci. Švédi město obléhali od května do července roku 1709 a Petr postupně přivedl mohutnou armádu, která 26. června stanula před švédským vojskem. Karel byl mezitím zraněn během chybného výstřelu jednoho svého vojáka a nemohl se tak aktivně podílet na další bitvě. Důstojnický sbor si nebyl jist, jak postupovat a Švédi tak měli bojovat hůře než kdy dřív. Petr naopak přivedl do boje novou a reformovanou armádu. Situace byla podobná Narvě. Švédská armáda byla přečíslena tři ku jedné, ale její velitelé se znovu rozhodli pro útok. Ten byl pohlcen ruskou armádou, která téměř kompletně zdevastovala švédskou pěchotu. 8. července roku 1709 byla u Poltavy zničena švédská armádní elita. A mělo být hůř.
Karel dokázal s polovinou armády ustoupit na jih, ale Rusové mu byli na stopě. Po týdnu pronásledování se Karel rozhodl uniknout s pár stovkami věrných k ruským nepřátelům v Osmanské říši. Jeho zbývající generálové se rozhodli se zbytkem kdysi neporazitelné armády vzdát Rusům. Karel se i přes tuto katastrofu nevzdával nadějí. U sultána v Konstantinopoli nalezl ucho velmi nakloněné nové válce s Ruskem. Karel strávil v osmanském exilu pět let a na čas i pomáhal při nové sultánově válce s Ruskem, která však rychle skončila mírem s malými osmanskými zisky. Švédský král si nakonec své hostitele znepřátelil a roku 1715 se konečně vydal na cestu zpět do vlasti, která mezitím čelila obnovenému útoku ze všech stran.
Petr mezitím oslavoval. Zajaté Švédy přinutil pochodovat Moskvou a pak je využil v různých koutech své říše. Tvrdě potlačil vzbouřené kozáky, a následně se připravil na obnovení svého postupu. Okupoval baltské provincie a velkou část Finska. Pustil se do stavby nového přístavu v Baltském moři, který měl nést jeho vlastní jméno. Obnovil také alianci s králem Augustem, kterému pomohl vrátit se na polský trůn. Zde také začíná postupná ruská dominance nad vnitřní polskou politikou. Přizval zpět do války Dány a také několik dalších mocností včetně Anglie a Pruska, které si chtěly ukousnout část hroutícího se Švédska.
Karlův návrat na sever byl z počátku přivítán s domácím nadšením. Král byl zpět a určitě dokáže získat přijatelný mír a ukončit domácí spory, které dlouhodobě království trápily. Karel však o míru nechtěl ani slyšet. Petr mu dal několik poměrně přijatelných nabídek. Mír výměnou za Ingrii a část baltských provincií. Rusové by evakuovali Finsko, část Baltu a pomohli by obnovit švédskou suverenitu v jeho německých územích. Opačnou nabídku dali Karlovi Prusové, ale král odmítl. Ani kus Švédska nesměl být ztracen. Rozhodl se tak vrátit se ke své prvotní strategii a postupně vyřadit své nepřátele z války. Roku 1718 vytáhl proti dánskému Norsku s malou armádou, ale při obléhání místní pevnosti byl zastřelen. Dodnes je sporné, zda byl zastřelen nepřítelem či vlastním zahořklým vojákem.
Smrt jeho hlavního rivala vedla o tři roky později k Petrově největšímu úspěchu. Mírová dohoda mu zajistila Ingrii, všechna švédská teritoria v baltských zemích a část Finska. Švédská éra byla u konce a ruská éra dominance byla tu. Petr se však ze svých úspěchů těšil jen čtyři roky a roku 1725 zemřel. Ještě předtím stihl přesunout hlavní město z Moskvy do nového Petrohradu. Předtím stihl ještě v záchvatu paranoii umučit svého nejstaršího syna k smrti, což mělo vést k dlouhým létům nástupnických sporů. Petr byl bez pochyby úspěšný vladař. Jeho územní a reformní úspěchy mluví sami za sebe. Byl to také krutý autokrat, který neměl respekt k životu svých poddaných a ani své rodiny žádný respekt. U ruského vládce poměrně častá kombinace. Do ruské historie nakonec vstoupil jako Petr I. veliký.
Zdroje a další četba:
PETERSON, Gary Dean. Warrior kings of Sweden: the rise of an empire in the sixteenth and seventeenth centuries. Jefferson, North Carolina: McFarland & Company, Inc., Publishers, [2007], ©2007. viii, 300 stran. ISBN 978-0-7864-2873-1.
GREENBLATT, Miriam. Peter the Great and Tsarist Russia. Tarrytown, New York, Tarrytown, N.Y. : Benchmark Books, ISBN 978-0-7614-0914-4.
FROST, Robert. The Northern Wars: War, State and Society in Northeastern Europe, 1558 – 1721. Routledge, 2000. ISBN 978-0-5820-6429-4
