Polozapomenuté dějiny: Války za boha, vlast a krále

Následující text je upravenou a zlepšenou verzí původního textu z 23. listopadu toku 2023. Z pohledu českého dějepisu je Španělsko 19. století prakticky neznámou dobou. Maximálně se zmíní Napoleonova invaze, jako jeden z důvodů pro jeho pád a následně se s pyrenejskou mocností setkáváme až se španělskou chřipkou a občanskou válkou z let 1936-39. Ale celé toto zapomenuté století bylo silně ovlivněné sérií krvavých válečných konfliktů, které jsou známé historikům jako Karlistické války.

Králové a jejich poddaní

Roku 1833 umírá španělský král Ferdinand VII. Na začátku své vlády milován za vzdor proti Napoleonovi, ale jeho neochota reformovat zemi a povolání zahraniční intervence v roce 1823 silně oslabili jeho pozici. Jedním z posledních králových rozhodnutí byla pragmatická sankce, která umožnila nástup jeho dcery Isabely na trůn po něm. U ní existoval malý problém a to že byla pouhé tři roky stará a bylo jisté, že mocichtiví občané budou chtít ovládat její rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí však stál původní dědic, Ferdinandův bratr don Carlos. Ten nový zákon odmítal a považoval sám sebe za právoplatného krále. Byl to silně věřící muž, což by nebyl problém, kdyby měl kromě víry ještě i jiné nápady. V rámci rodiny to byl milovaný muž, ale mnozí Španělé ho považovali za kompletního analfabeta ve státních otázkách. Jeho přízeň si nakonec dokázali získat tvrdě konzervativní části španělské společnosti, které oponovaly jakýmkoliv liberálním změnám. Chtěli především zachování tradičních zemských výhod, odpor proti „bezbožnému kapitalismu“, a obnovení Inkvizice. Podle svého vysněného krále dona Carlose, jehož titulovali jako krále Karla V., se nazývali karlisté.

Ferdinand byl sotva mrtev a první karlistické skupiny spontánně povstaly na severu země. Don Carlos byl prozatím ve vynuceném exilu, ale to jeho podporovatele nijak neodrazovalo. Rychle se prosadili místní velitelé, kteří se brzy stali legendami. Na východě země v regionech Valencie a Aragornu to byl Ramón Cabrera, který si získal přezdívku tygr z Maestrazga, jenž operoval silně autonomně a na rozsáhlém území převzal de facto plnou vládu. Také zasadí sérii porážek vládním jednotkám, které ho dokonce v roce 1839 uznávají jako formální válečnou stranu, aby od něj mohli získat zpět své zajaté vojáky.

Na severu hrál hlavní roli Tomás de Zumalacárregui. Strýček Tomás, jak mu jeho vojáci říkali, byl hrdinou války proti Napoleonovi a zapřisáhlým nepřítelem liberálů ve Španělsku. V Baskicku a Navaře, regionech ve kterých karlisté jako obránci lokálních práv měli silnou podporu a dokázal z místních jednotlivých bojůvek vybudovat opravdovou armádu. Roku 1834 se k němu přidává sám Karel V., který ho jmenuje vrchním velitelem všech karlistických vojsk. Králova osobní přítomnost dodává na motivaci a karlisté pod Tomásovím vedením několikrát na hlavu poráží vládní jednotky. O rok později, ale Tomás umírá při neúspěšném obléhání města Bilbao. Pro karlisty se jeho smrt brzy ukázala jako nenahraditelná ztráta.

Na obou stranách konfliktu se začaly objevovat snahy o kompromisní řešení. Navrhla se svatba mezi Isabelou a Karlovým nejstarším synem. Královna vdova a Isabelina regentka Maria Christina neměla žádnou lásku k liberálům a byla ochotná jednat. Proti tomu se však postavili liberální důstojníci, kteří si vynutili ukončení jednání a regentčin příslib ustanovení nové ústavy. U Karlistů převážili kompromis odmítající ultraloajalisté. Válka se nadále protahovala a i přes několik válečných výprav na jih se karlistům nedařilo rozšířit svou podporu trvale mimo své severní bašty.

Vše dochází k až trapnému konci roku 1839. Nový karlistický vrchní velitel Rafael Maroto se rozhodne pro nová jednání. Za to ho z funkce odvolává Karel V., ale po třech dnech je přinucen toto rozhodnutí odvolat. Tato blamáž ztrácí nárokovateli většinu osobní reputace, které se do té doby těšil. Maroto nakonec uzavírá mír, podle kterého se Karel uchýlí s rodinnou do exilu a jeho vojáci budou moci vstoupit do pravidelné španělské armády. To se stane jen na severu. Tygr z Maestrazga dohodu odmítne a další rok bude bojovat, ale nakonec musí prchnout do Británie. První karlistická válka je u konce. Španělsko je oficiálně konstituční monarchií, ale reálnou moc drží členové důstojnického sboru.

Válka a politika

Karlisté byli poraženi, ale zdaleka ne zničeni. V hnutí došlo k několika personálním změnám. Samozvaný Karel V. abdikoval ve prospěch svého syna, který se pro Karlisty nyní stal Karlem VI. Nárokovatel trůnu, který ztratil svou prestiž po trapném závěru první války se rozhodl dožít v míru v rakouském Terstu, kde roku 1855 ve věku 67 let zemřel. Již roku 1846 se rozhořelo nové karlistické povstání v Katalánsku, které se snažilo oponovat centralizačním snahám madridských liberálů. K povstání se připojil hrdina hnutí Cabrera, ale Druhá karlistická válka se nikdy nerozšířila z Katalánska a roku 1849 slavily vládní síly plné vítězství.

Následující léta byla nízkým bodem celého hnutí. Pokus o vojenskou vzpouru, kterou osobně vedl Karel VI. roku 1860, byl poražen za pár dní a nárokovatel byl uvězněn ve vojenské pevnosti, kde se promptně vzdal nároku na trůn, aby si zachránil vlastní krk. Za to nebyl popraven, ale pouze opět poslán do vyhnanství. Tam se střetl se svým mladším bratrem, který si nyní nárokoval vedení rodu. Tento spor vyřešila Karlova smrt tyfus roku 1861. Jeho liberální bratr Juan III. byl pro karlisty nepřijatelný kvůli svým progresivním názorům. Byl nakonec přinucen odstoupit z pozice svým synem. Ten se samozřejmě jmenoval Karel, protože originalita byla mrtvá.

Karel VII. dokázal dosáhnout značného úspěchu. Po svržení královny Isabely roku 1868 se ke karlistům začalo hlásit mnoho umírněných konzervativců, vyděšených z rychlosti nových změn uvnitř Španělska a roku 1872 vypukla Třetí karlistická válka. Ta se obzvlášť po vyhlášení 1. španělské republiky roku 1873 rozšířila po celém severu. Karel VII. se snažil o vytvoření nových institucí a získal si tradiční podporu autonomistů v Baskicku, Navaře a Katalánsku. Ale snahy o rozšíření povstání na jih opět selhaly a karlisté brzy zjistili, že jejich podpora je silně podmíněna okolnostmi.

Prakticky bez krve byla roku 1874 svržena republika španělská. Nástup nového krále, Isabelina syna Alfonse XII., byl pro karlisty smrtelnou ránou. Mnoho konzervativců se s nadšením vrátilo k hlavní větvi rodu Bourbonů a dokonce i dříve skalní karlisté jako tygr z Maestrazga vyhlásili novému králi loajalitu. Boj Karla VII. potrvá do roku 1876, ale nakonec musí nárokovatel opět prchnout do Francie. V exilu si projde obdobím depresí a zmaru. Po roce 1890 se znovu postaví plně do čela hnutí a bude podporovat jeho posun k politické síle. Nakonec zemřel roku 1907 a byl nahrazen svým synem Jaimem.

Karlismus se na dalších 60 let uchýlil k parlamentní cestě. Jeho kandidáti bojovali v parlamentních volbách v rámci tzv. Tradicionalistického společenství a získali si silnou volební pozici v tradičních karlistických centrech na severu. Ale hnutí nebylo schopno využít žádnou z mnohých krizí, kterými španělská monarchie prochází na konci 19. a začátku 20. století (např. Španělsko-americká válka let 1898-1902). Karlisté se postupně stávají okrajovou sílou, která se postupně musí přizpůsobit novým realitám. V roce 1923 vzniká ve Španělsku vojenská diktatura, z počátku s karlistickou podporou, ale hnutí rychle zjistí, že noví vládci o ně nemají příliš zájem. Navíc se od něj odtrhává několik radikálních a umírněných frakcí, což bylo pro už tak dost oslabené hnutí téměř smrtelné.

Na začátku 30. let 20. století by se dle veškeré logiky dalo čekat, že karlismus bude politickou mrtvolou. Kompletní selhání všech jeho vojenských snah, nepříliš slavné politické výsledky a několik rozštěpení uvnitř hnutí. Prakticky každý rozumný člověk by Karlisty považoval za vymírající a bezvýznamné. Ale roku 1931 byla obnovena demokracie a vzápětí vyhlášena druhá španělská republika. A hnutí najednou započalo nový růst jen ho také dovede k jeho prvnímu reálnému válečnému vítězství.

„Vítězství“, Franco a Rudý Karlismus

Karlisté a republikáni i přes kompletně opačné politické názory nebyli vždy nepřáteli. Často se spojovali proti liberálním Bourbonům a roku 1931 zpočátku hnutí zaujalo vyčkávací pozici. Jakmile se ukázalo, že nová levicová vláda hodlá přivést silnou sociální reformu a zasáhnout proti církvi karlisté se stali jedněmi z nejaktivnějších oponentů nového státu. A stejně jako v letech první republiky nalezli mohutnou odezvu u konzervativních Španělů. Nové karlistické oddíly, tzv. Requeté, byli jednou z nejrozsáhlejších paramilitantních organizací své doby. Ve volbách roku 1933 karlisté slavili silný úspěch v rámci pravicové koalice, ale vůdcové hnutí považovali ozbrojený konflikt za nevyhnutelný.

To se potvrdilo po těsném volebním vítězství levice v roce 1936, když v červenci vypukla armádní vzpoura. Karlisté původně plánovali vlastní nezávislé povstání, ale nakonec se nechali přesvědčit k spojení s širší protivládní koalicí. Zatímco jejich podpora u Katalánců a Basků silně utrpěla (kvůli nesouhlasu s republikánským autonomním programem), karlisté poprvé získali mnoho podporovatelů v jižním Španělsku a dalších oblastech, kde nikdy předtím valnou sílu neměli. Začátek občanské války by se dal nazvat vrcholem karlistické moci, kdy kolem 60 000 podporovatelů bojovalo pod jejich vlajkou a hráli klíčovou roli v zajištění mnoha oblastí na severu a jihu Španělska pro povstání.

Ale začali se objevovat problémy. Za prvé vymřela karlistická královská linie. Vévoda Jaime zemřel roku 1931 bezdětný a jeho strýc Alfonso Carlos zemřel roku 1936 též bez potomků. Za svého nástupce určil prince Xaviera z Parmské větve Bourbonů, ale mnoho karlistů začalo spíš tíhnout k hlavní Bourbonské linii ve Španělsku. Mezitím se hnutí uvnitř Španělska potýkalo s novým problémem a to novým vrchním velitelem povstalců Franciscem Francem. Franco velice stál o karlistické vojáky, ale nechtěl aby měli autonomní velení. Prosadil tedy edikt o sjednocení všech pravicových sil do jedné strany, intrikami vypudil ze země nepohodlné karlistické vůdce a ty zbylé získal na svou stranu. Xavier protestoval, ale Franca to již nijak nezajímalo. Karlisté v zemi se museli podřídit jeho velení.

Přes tyto potíže byl karlisty konec občanské války oslavován. Pro mnohé to dokonce byla konečně vítězná Čtvrtá karlistická válka. Franco do své vlády mnoho karlistů zahrnul a po formálním obnovení monarchie roku 1948 ponechával dveře otevřené i jejich nárokovateli. Xavier ale Franca silně nesnášel jak kvůli ztrátě vlivu tak kvůli podpoře Adolfa Hitlera. Xavier naopak nejprve bojoval proti nacistům v Belgické armádě a pak se připojil k Francouzskému odboji. Na rok skončil v koncentračním táboře Dachau, kde skoro zemřel.

Ještě méně se Franco snášel s Xavierovími dětmi. Mladý dědic Hugo Carlos držel značně liberální názory a spolu se svými sestrami se o nich ve Španělsku nebál mluvit. To mu získalo řadu obdivovatelů, ale Franco ho za to nenáviděl. V roce 1968 se Franco rozhodl, že králem bude Juan Carlos z hlavní Bourbonské větve a karlistické nárokovatele ze země vyhnal. A zde hnutí prochází svou nejradikálnější a nejpodivnější proměnou a to na socialistickou stranu. Rudý Karlismus, jenž kombinoval standardní podporu krále a víry s dělnickými právy a starým antikapitalistickým laděním měl být ideální alternativou pro „fašistického monarchu“, za kterého Hugo Carlos považoval Juana Carlose.

Celý projekt nedopadl slavně. Karlistická přeměna vedla k rozštěpení strany a mnoho nových podporovatelů nepřitáhla. Juan Carlos přeměnil Španělsko v demokratický stát a karlisté ve svobodných volbách prošli několika debakly, po kterých se mnoho tradičně karlistických politiků uchýlilo k novým politickým stranám. Xavier zemřel roku 1977 a  Hugo Carlos se obrátil k ekonomice. Hnutí se následně zhroutilo do malých a vzájemně si nepřátelských skupin. Po karlistech dnes stále zůstává několik sdružení a novin, ale jako politická síla se definitivně vyčerpali. Sám Hugo Carlos zemřel roku 2010.

Je až fascinující jak dlouho karlismus dokázal přežít. Silným hráčem Španělské politiky dokázal zůstat skoro 150 let i poté co byl mnohokrát považován za zničený. Ukazuje také na dlouhodobou nechuť mnoha Španělů vůči liberalizační a centralizační politice Madridu, jíž hnutí dokázalo zdatně využít. I přes zvláštní otočku na konci byla schopnost této ideologie přečkat i ty nejtěžší časy obdivuhodná. Z toho pohledu je karlismus jeden z pro mě osobně nejzajímavějších jevů 19. a 20. století.

Zdroje a další četba:

CHALUPA, Jiří. Don Carlos a ti druzí: karlistické války ve Španělsku v letech 1833-1939. 1. vyd. Praha: Epocha, 2008. 290 s. Polozapomenuté války; sv. 14. ISBN 978-80-87027-57-8.

VAN DER KISTE, John. A divided kingdom: the Spanish monarchy from Isabel to Juan Carlos. 1st pub. Stroud: Sutton, 2007. viii, 248 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-0-75093789-4.

CARR, Raymond. Spain 1808-1975. 2nd ed. Oxford: Clarendon Press, ©1982. xxx, 856 s. Oxford history of modern Europe. ISBN 0-19-822127-4.