Článek
Írán od roku 1900 prošel tolika konflikty a převraty, že bych je mohl vyjmenovávat hodiny. Ale málo z nich mělo takový vliv jako převrat roku 1921. Vedl k zrodu nové dynastie. Sjednocení rozpadající se země. A nástupu jednoho z nejdůležitějších vladařů dějin lidu Kýrova.
Turbulentní roky
Írán byl na počátku 20. století místem až překvapivě rychlých změn. Po více než století absolutistické vlády dynastie Kádžárovců (1789-1925), jež se vyznačovala postupnou ztrátou mnoha pohraničních území vůči Rusku a Británii přišla ústavní revoluce roku 1906. Pod vedením reformních šlechticů a nově se formující střední třídy byla po třech letech bojů dynastie přinucena k vytvoření parlamentu a opuštění absolutní vladařské moci. Nový a také poslední kádžárovský vladař Ahmad Šáh se na dalších šestnáct let stal figurou na šachovnici íránské politiky.
Revolucionáři velmi rychle zjistili, že jejich vítězství bylo spíše hořké. Jejich jednota se rychle zhroutila a autorita nové demokracie byla brzy pryč. Zahraniční (především ruské) zásahy proti vnitřním reformám vedly k hněvu veřejnosti, která se brzy obrátila proti akci neschopné vládě. První světová válka a s ní spojená okupace částí Íránu oběma válčícími stranami definitivně zničila autoritu centrální teheránské vlády. Na severu se s podporou ruských bolševiků zformovala takzvaná Gilánská republika a na zbytku íránského území drželi reálnou moc místní aristokraté a kmenoví náčelníci.
V této situaci žil asi čtyřicetiletý důstojník íránské kozácké brigády, Rezá Chán. Píšu asi, protože původ této figury je zahalen mrakem nejistoty. Narodil se kolem roku 1878 v severní provincii Mázandarán jako syn důstojníka kádžárovské armády. Členem kozácké brigády se pravděpodobně stal už v 16 letech. Byl tvrdé a přímé povahy a u svých velitelů si vysloužil obdiv svým mladistvým nadšením. Brzy byl doporučen na důstojnický trénink a k roku 1921 se pyšnil titulem generálmajora a velitele celé kozácké brigády (teprve druhým íránského původu).
V té době byl Rezá Chán už otcem čtyř dětí. Tří dcer, které se v budoucnu všechny aktivně zapojí do íránského veřejného života a pro něj obzvlášť vítaný syn, Muhammad Rezá Pahlaví. Jeho země se však propadala do stále horšího vztahu. Kolaps jednání s britskou vládou vedl ke ztrátě důležitého partnera a hrozilo odtržení jižních provincií, které obsahovaly nově objevená ropná naleziště. Rezá Chán disponoval nejlepší vojenskou jednotkou v zemi a rozhodl se pro nejdůležitější rozhodnutí svého života. Státní převrat.
Premiér, sjednotitel a šáh
Když kozácká brigáda obsadila 21. února roku 1921 Teherán, nesetkala se s žádnou reálnou opozicí. Je až překvapivé, jak málo se samotným převratem změnilo. Bylo zatčeno asi 60 politiků a několik policistů ve zmatku zraněno. Ahmad Šáh rychle jmenoval Rezova spojence, liberálního politika Zia'eddin Tabataba'iem předsedou vlády a Rezu samotného ministrem války. Tehdy i dnes existují dohady o britské podpoře převratu, ale tato otázka dodnes zůstává nevyřešená. Nový režim dokázal poměrně rychle sjednat nové dohody jak s Velkou Británií, tak i s novým Sovětským svazem, což umožnilo Rezovi zahájit novou kampaň konsolidace státu.
Rezá Chán rychle začal s reformami nejednotné íránské armády. Po vzpourách v několika městech pod svou autoritu přivedl také četnictvo a brzy z ozbrojených sil učinil jednu z hlavních opor své moci. Jeho první vojenská kampaň byla namířena proti gilánským socialistům, což se ukázalo překvapivě snadno záležitostí. Moskva v té době dala od vzbouřenců ruce pryč a hnutí se rozdrobilo na bratrovražedné skupiny. Hlavní město vzbouřenců bylo obsazeno prakticky bez boje a zbylí členové se buď vzdali, nebo umrzli v horách. Následovaly kampaně proti téměř nezávislým severním kmenům a bouřícím se arabským šejkům. Díky kombinaci diplomacie a vojenské síly dokázal Rezá obnovit kontrolu centrální vlády nad celým územím Íránu.
Roku 1923 byl úspěšný Rezá jmenován předsedou vlády a mohl se věnovat svým širším ambicím. Nebyl zdaleka absolutním vládcem a musel čelit často nepřátelskému parlamentu. Jeho hlavním idolem se stal Mustafa Kemal Atatürk, reformátor a první prezident Turecka. Stejně jako Kemal svrhl vládnoucí rodinu Osmanské říše, chtěl se Rezá vypořádat s Kádžárovci a stát se prezidentem. Samotná vládnoucí rodina nebyla přílišným problémem pro jeho ambice, Ahmad Šáh byl od roku 1922 na trvalé dovolené v Evropě. Pravá opozice se nacházela ve stále silném parlamentu. Oponenti rostoucího vlivu předsedy vlády se spojili s liberální šlechtou, jedním z jejíchž vůdců byl také budoucí premiér Muhammad Mosaddek, a konzervativními duchovními, jenž se obával revoluční republikánské ideologie. Návrh na zavedení republiky byl poražen a Rezá Chán dočasně oslaben.
Ale stačil rok a pár měsíců, aby se situace obrátila v jeho prospěch. Pokud byla republika příliš radikální, proč ne nová monarchie? Rezá si sice vytvořil pro náboženské vůdce silnou nechuť, ale věděl, že je prozatím bude potřebovat. Prozatím se tedy začal tvářit smířlivě a rychle si získal mnoho důležitých osobností na svou stranu. Mnoho liberálů a aristokratů se také nechalo zlákat novými sliby a Rezá se rychle dostal zpět na vrchol moci. V říjnu 1925 se pouze čtyři poslanci odvážili oponovat definitivnímu konci kádžárovské dynastie a o měsíc později se z Rezi Chána stal Rezá Šáh. Začala nová a dodnes poslední íránská vládnoucí dynastie.
Reformátor, autokrat a exulant
První dekáda nové éry byla plné často plná možná až příliš radikálních změn. Mnoho z nich se však zachovalo dodnes. Například nově povinná příjmení, do té doby obvyklá pouze u aristokracie. Rezá Šáh si sám vybral nové rodové jméno Pahlaví. To bylo odvozeno jak od původního klanu, ve kterém vyrůstal tak od starověkého íránského písma. Což nebyla žádná náhoda. Rezá Šáh se vydal cestou nacionalismu a vzývání slavné minulosti. Nutnost odlišit se od předchozích turkických dynastií a chuť vytvořit společný íránský příběh byla důvodem mnohých vládních rozhodnutí této doby. Silná pozornost byla věnována znovu objevené achaimenovské minulosti, která prokazovala dlouhodobost íránské slávy.
Zde také stojí za zmínku změna názvu země. Írán byl název v zemi používán alespoň od 3. století po Kristu, ale v zahraničí byl stále nahrazován z Hérodota odvozeným slovem Persie. Roku 1935 vydal Rezá Šáh pokyn svým velvyslancům, aby oznámili, že Írán je nyní jediný diplomaticky přijatelný název. To akceptovala skoro celá mezinárodní komunita s výjimkou Británie. S ní měl Rezá často bouřlivé vztahy, ale dokázal také vyjednat několik pro Írán výhodných dohod. Plné ukončení nerovných smluv z 19. století, které Britům dávali kontrolu nad klíčovými částmi například ropné politiky však nepřišlo.
Ke změnám došlo také v právech žen. Inspirován Tureckem, Rezá Šáh vedl kampaň pro posílení ženských práv, jejich větší integraci ve společnosti a proti tradičnímu zahalování. Zahalování žen dokonce zakázal, což vedlo k nespokojenosti hlavně ve venkovských oblastech. Ve městech, ale šlo o populární krok a po legalizaci zahalování roku 1942 se naprostá většina žen ve městech k zahalování nevrátila. Nové prosperity se také dočkaly náboženské menšiny. Židovská práva byla posílena a starověký zoroastrismus se dočkal nového obrození a zájmu mnoha mladých Íránců.
Posun v mnoha otázkách, ale doprovázela rostoucí autokracie. Na původní sliby o konstituční monarchii Rezá brzy zapomněl a čím dál víc se obklopovat sykofanty. Do toho rostla jeho paranoia a strach z převratu. Což nebylo úplně neopodstatněné kvůli zhoršující se zahraniční situaci. Růst moci nacistického Německa, které uvnitř Íránu našlo mnoho sympatizantů, nutila panovníka k politice vstřícné všem stranám. Po vypuknutí 2. světové války vyhlásil Rezá Šáh neutralitu, ale ta ho nezachránila.
Šáh byl obviněn západními mocnostmi z pro-nacistické politiky. To během války nebyla příliš pravda, ale pro spojence to byla dobrá záminka pro invazi. Útok na Írán se stal hlavním tématem Londýna po nacistické invazi do SSSR. Invaze Íránu by vytvořila ideální zásobovací cestu na Kavkaz. Britsko-sovětská invaze do Íránu proběhla od srpna do září roku 1941. Šáh musel sledovat, jak byla jeho milovaná nová armáda přes hrdinskou obranu rozdrcena. Při posledním setkání se svými generály dokonce osobně zmlátil holí svého náčelníka generálního štábu za zbabělost, kterou zradil vojáky pod svým velením.
O osudu Íránu už však bylo rozhodnuto, a ani prosby o pomoc do USA nepomohli. Výměnou za záruky pro svého syna Muhammada Rezu, který se stal novým šáhem, souhlasil Rezá s abdikací a exilem. Závěr svého života strávil v internaci, nejprve na ostrově Mauricius a poté v Jižní Africe. Hrdý panovník byl zredukován na zlomeného a starce a roku 1944 zemřel. Jeho tělo bylo nejprve dopraveno do Egypta a až v 50. letech zpět do Íránu.
Rezo Šáhu, tvá duše buď požehnána!
Jak dnes máme hodnotit tohoto rozporuplného muže? Jeho kroky byly často tvrdé vedené osobními ambicemi, které ho přivedly až na panovnický trůn. Ale vzhledem k zoufalému stavu Íránu v době jeho nástupu k moci je těžké říci, jak jinak mohla situace být řešena. Demokraté, Kádžárovci a socialisté všichni selhali. Až činy důstojníka prostého původu vedly k stabilizaci a nutné reformě země. Jeho sekularizační a modernistické plány byly často až moc ambiciózní, ale měly dodnes trvající důsledky. Íránské ženy a menšiny se poprvé po mnoha stoletích přiblížily ideálu rovnosti pohlaví. Rozhodně by se nemělo zapomínat na jeho autokratický styl vlády, ale ani by neměly být ignorovány jeho úspěchy.
Dynastie Pahlaví nakonec skončila se svržením Muhammada Rezi v roce 1979. Islámská revoluce na několik dekád prakticky smazala starou dynastii a jejího zakladatele z vědomí lidu. Ale nedávné protesty ukazují, že vzpomínky na něj znovu začínají rezonovat íránskou společností. „Rezo Šáhu, tvá duše buď požehnána!“ Heslo, které často zaznívalo na mnoha protestech za posledních šest let. Íránské ženy, čím dál méně ochotné zahalovat se do tradičních hávů vzpomínají na dobu, kdy tyto oděvy poprvé mohly odložit beze strachu. Pro mnoho dalších Íránců je Rezá symbolem nacionalistického cítění, které zemi nikdy neopustilo.
Ať už je budoucnost Íránu jakákoliv, odkaz Rezi Šáha a jeho rodu není zdaleka pohřbena ani zapomenuta. Kdo ví, jakou roli bude hrát při nevyhnutelné příští vzpouře Íránců proti náboženským tyranům.
Zdroje:
ANSARI, Ali M. Modern Iran since 1797: reform and revolution. 3rd edition. London: Routledge, Taylor & Francis Group, 2019. xviii, 442 stran. ISBN 978-1-138-28185-1.
AMANAT, Abbas. Iran: a modern history. New Haven: Yale University Press, [2017], ©2017. xiii, 979 stran, 32 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-300-11254-2.
MILANI, Abbas. The shah. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2011. viii, 488 s. ISBN 978-0-230-34038-1.
BAKHASH, Shaul. The fall of Reza Shah: the abdication, exile, and death of modern Iran’s founder. First published in Great Britain. London: I.B. Tauris, 2021. 178 stran. ISBN 978-0-7556-3440-8.
