Článek
Pokud mluvíme o reconquistě, vybaví se čtenáři stovky let trvající znovu-dobývání Španělska a Portugalska od muslimských mocností. Ale v 10. a 11. století došlo k další sérii kampaní, v mnohém podobné konfliktu na iberském poloostrově. Jak dokázala Východořímská říše, kterou by v 8. a 9. století každý rozumný člověk odsoudil jako sotva fungující strukturu znovu povstat z katastrofických porážek a zahájit svou vlastí reconquistu?
Pád a znovuzrození
Římská říše se po arabských invazích propadla ke svému nejnižšímu bodu. Bohaté východní provincie a Egypt padly do rukou muslimských chalífátů. Balkán byl z větší části obsazen Slovany a Bulhary. Z italských území zbyly pouze chudé zbytky a bohaté ostrovy Kréta a Sicílie se staly muslimskými emiráty. Z říše tak zbyla pouze Anatolie, Thrákie (území nedaleko Konstantinopole, dnešního Istanbulu) a malé državy rozeseté po Řecku, Itálii a Krymu. Ale přes všechny tyto ztráty a dočasný vnitropolitický chaos způsobený rychle se střídajícími dynastiemi a náboženskými spory Východořímská říše odmítala zemřít.
Po odražení pokusu o dobytí Konstantinopole roku 718 se zdevastovaná říše začala stabilizovat. Isaurská dynastie (717-802), dokázala z větší části zastavit územní krvácení, ale náboženské otázky a vnitřní krutost ji nakonec dovedla ke zkáze. V té době se také stabilním státem stalo první bulharské císařství, které postupně přijalo křesťanství a ovládlo rozsáhlá území, kde dříve existovaly římské provincie. Naopak dříve jednotné islámské chalífáty se začaly rozpadat na malé státy. Dříve mocný abbásovský chalífa se brzy stal loutkou pro každého generála, který zrovna dokázal ovládnout Bagdád.
Toto oslabení znamenalo, že římská protiofenzíva se začala zdát reálnou možností. Ne pouze malé nájezdy, na které se občas zmohla imperiální flotila, ale znovudobytí dříve ztracených provincií. To v sobě samozřejmě mělo rizika. Hranice na pohoří Taurus byla po století účinnou ochranou před islámskými invazemi a udržet území jižně a východně od nich byla náročná otázka. A zatímco rozdělení muslimové byli poměrně snadnějším cílem, Bulhaři stále měli velký a silný stát. Pokusy o zničení Bulharska roku 810 skončily smrtí dvou císařů a dalším posílením Bulharů.
Nedá se říct, že by existovalo období čisté expanze. Již kolem roku 790 znovu obsadily imperiální síly značnou část moderního Řecka. Pouze o 20 let později přišla katastrofa v Bulharsku. A v té době také padla do rukou muslimů Kréta. Ale od poloviny 9. století začala nová stabilizace nového Říma pod vládou nové Makedonské dynastie. Její zakladatel Basil I. se sice k moci dostal sérií konspirací a vražd, ale jeho rodina si trůn udrží skoro 2 století a bude jednou z nejúspěšnějších římských vládnoucích rodin.
Bledá smrt Saracénů
Za začátek římské protiofenzívy se většinou považuje znovudobytí Kréty roku 961. Kréta se pod muslimskou vládou stala pirátskou základnou. Většina nájezdů směřujících na Balkán a Anatolii měla svůj původ na tomto ostrově. Předchozí pokusy Konstantinopole ostrov dobýt, ale skončily sérií katastrof. Ale císař Romanos II. (vládl 959-963), byl rozhodnut ostrov znovu získat. Určil pro tento úkol jednoho ze svých nejlepších generálů, Nikeforose Fokase. Ten se již dříve vyznamenal v Anatolii a po rok trvajícím obléhání dokázal ostrov znovu dobýt. Romanos však brzy zemřel a po rychlém převratu byl dobyvatel Kréty korunován Nikeforem II. Přislíbil však, že ponechá syna Romanose II. jako spolu-císaře a ochrání jeho nástupnická práva.
Nový císař neměl velký zájem o daně a administrativu. Byl generál a hodlal se věnovat tomu, co mu šlo nejlépe. Ne vždy se setkal s úspěchem a jeho pokus o dobytí Sicílie skončil rychle uzavřeným mírem s novým Fátimovským chalífátem. Ale jeho východní kampaně byly daleko úspěšnější. Kilíkie, dnes jižní pobřežní Turecko, která byla od 7. století v rukou muslimů, byla dobyta za pouhé dva roky. Část dlouho ztracené Arménie byla přímo připojena k říši a další části se stali vazaly Konstantinopole. Největším úspěchem však bylo dobytí Antiochie, která byla jak svým opevněním tak svou náboženskou rolí (sídlo jednoho z východních patriarchů), velmi významná. Za své úspěchy proti muslimům si Nikeforos vysloužil přezdívku bledá smrt Saracénů.
Nikeforos byl skvělý vojevůdce a dle všech zdrojů velmi nábožensky založený muž. Přes svou moc se nepokusil nastolit vlastní dynastii a držel ochranou ruku nad svým mladým spolu císařem Basilem II. Ale jeho ostrá povaha mu neudělala mnoho přátel a znepřátelila mnoho spojenců. To vedlo roku 969 k zavraždění císaře Nikefora II. a nástup Jana I. Tzimiskese. Ten také potvrdil práva mladého Basila, ale rychle konsolidoval moc tvrdou čistkou a vyhnáním rodiny Nikefora II.
Tzimiskes byl veteránem mnoha kampaní a spolu s více stabilní vnitřní politikou pokračoval v obnovování římských území. Zatímco Nikeforos II. se zaměřil na východ, Tzimiskes měl oči na Balkáně. Nejprve se střetl s Kyjevskou Rusí, která na jih vysílala své vojenské expedice a následně rozdrtil v několika bitvách Bulhary. Car Boris II. byl zajat a Tzimiskes prohlásil, že Bulharsko je od této chvíle součástí Východořímské říše. Realita byla, že většina Bulharska odmítla kapitulovat a Tzimiskes pouze zajistil část svých nových územích. Ještě stihl vést kampaň na východě, kde dobyl mnoho měst na pobřeží dnešní Sýrie, než roku 976 zemřel. To konečně dovolilo k plné moci nastoupit dědicovi Makedonské dynastie, Basilu II.
Bulharobijec a nová hegemonie
Basil II. musel prakticky ihned při získání moci čelit mnoha problémům. Jeho první pokus o pacifikaci Bulharska skončil porážkou a musel čelit povstání příbuzných Nikefora II. Basil byl velmi podezíravý kvůli všem převratům, které za svůj zatím krátký život zažil (roku 976 mu bylo 16). Svého bratra a spoluvládce, Konstantina VIII., umístil do efektivního domácího vězení a po celou svou vládou byl rozhodnut osobně velet svým armádám, aby se nemohly vzbouřit pod charismatickým generálem. Císař i přes své první porážky rychle prokázal svou schopnost velet.
Po porážce vzbouřenců se Basil zaměřil na Fátimovce, kteří stihli obsadit Egypt. Císař musel jako všichni jeho předchůdci dělit svůj čas mezi západní a východní frontou a proti muslimům vedl za svou vládu hned několik kampaní. Ty však spíše než nové dobývání měly za úkol stabilizovat nově získaná území. Dobývání přišlo na řadu s Bulhary. Ti pod svým novým císařem Samuelem získali zpět mnoho území, které dočasně dobyl Tzimiskes. Proti Bulharům byla vedena celá řada válek, které trvaly až do roku 1018. Bod zlomu přišel roku 1014, když Basil pobyl v bitvě u Kleidionu většinu bulharské armády. To mu vysloužilo přezdívku Bulharobijec. Pozdější legenda tvrdila, že císař nechal oslepit 15 000 zajatců, ale to je pravděpodobně pouze příběh.
Ať už byly oči vypíchnuty, či nebyly, Bulharsko brzy zmizelo z mapy Evropy. Římská hranice se po 4 stoletích vrátila k Dunaji. Basil II. započal několik dekád dlouhou římskou hegemonii ve východním středomoří. Sousedící muslimské i křesťanské státy jim platily poplatky a zdálo se, že nová éra slávy teprve započala. Ale už za Basilova života se začaly ukazovat trhliny. Jeho rozhodnutí se neoženit a zakázat svatbu svým neteřím znamenalo, že jeho dynastie byla odsouzena k zániku. Pokus o dobytí Sicílie opět selhal a expedice, kterou měl vést sám Basil se nekonala kvůli panovníkově smrti roku 1025.
Stejně jako všechny další říše, které se rychle rozšířili i Východní Řím brzy čelil vnitřním problémům. Ovládat nyní mnohem silnější armádu se po smrti Basila a obzvlášť po vymření jeho dynastie stalo prakticky nemožné. Mnohé hraniční regiony měly pouze minimální ochranu, které brzy využili nově příchozí Turci na východě a Normané na západě. Přes tyto neduhy je fascinující, že ani po všech katastrofách předchozích století nedošlo k pádu celé říše a dokonce přišla silná obnova. Stará římská tradice povstání z vlastní porážky byla po tolika stoletích stále naživu.
Zdroje a další četba:
KALDELLIS, Anthony: The New Roman Empire: A History of Byzantium, Oxford University Press 2023, ISBN: 978-0197549322
STEPHENSON, Paul: The Legend of Basil the Bulgar-Slayer, Cambridge University Press, ISBN: 978-0521158831
MAGDALINO, Paul: Byzantium in the Year 1000, Brill Academic Pub, ISBN: 978-9004120976
