Článek
Málo panovníků má v českých dějinách takovou reputaci jako Zikmund Lucemburský. Poslední vládnoucí člen svého rodu byl navždy poznamenán svým odevzdáním Jana Husa do rukou církve a následujícími husitskými válkami. Ale širší odkaz tohoto panovníka je bohužel dodnes ignorován. Pohlédněme tedy na mnohá vítězství a porážky Zikmundovy vlády, která se často táhla od Balkánu až po Baltské moře.
Na cestě ke korunám
Druhý syn císaře Karla IV. se narodil v Praze roku 1368. Na rozdíl od staršího bratra Václava a mladšího bratra Jana neoplýval fyzickou silou ani otcovou láskou. I přes to, že byl svou chytrostí otcovi nejblíž ze všech svých sourozenců, měl Zikmund daleko blíže ke své matce, Alžbětě Pomořanské. Po ní zdědil jak fyzickou krásu, tak své rudé vlasy, kvůli kterým se mu už od mlada říkalo liška ryšavá, což je označení, které ho neopustilo dodnes. Když bylo Zikmundovi 10 let, Karel IV. zemřel (1378). Svému druhorozenému synovi odkázal Braniborsko a předem domluvil sňatek s Marií, dcerou polsko-uherského krále Ludvíka.
Snaha o získání polské a uherské koruny byla jedním z hlavních úsilí Zikmundova raného života. Tím druhým byly spory uvnitř rodu Lucemburků, a především se starším bratrem Václavem IV. Ten zdědil jak královské koruny v českých zemích a v německé říši, tak vedení celého rodu. Ovšem mezi bratry nikdy nepanovaly dobré vztahy a vzájemné útoky byly poměrně běžné. K nim se brzy přidal také bratr Jan a bratranec Jošt Moravský, kteří se střídavě přikláněli k silnějšímu z bratrů. Alespoň ze začátku však existovala snaha o jednotnou frontu, která měla zajistit rodovou moc.
Zikmundovy ambice v Polsku daleko nezašly. Polská šlechta se rozhodla korunovat královnou druhou dceru krále Ludvíka, která se rychle provdala za vévodu z Litvy. Zikmund se rozhodl být realistou a koncentrovat svou pozornost na Uhry. Tam našel kompletní blázinec. Uherská šlechta byla rozdělená mezi několik frakcí s různými ambicemi. Královna Marie, Zikmundova snoubenka a v té době desetiletá dívka, byla pod kontrolou své matky, která Zikmunda nesnášela. První pokusy o získání kontroly nad královstvím selhaly a o uherskou korunu začal bojovat také král Neapolska. Zikmund se nakonec vrátil roku 1386, poté co se prakticky všichni ostatní mocní stihli vzájemně zavraždit. Poprvé a naposled tehdy všichni žijící Lucemburkové spojili svá vojska a prosadili Zikmundovy nároky. Roku 1387 byl konečně korunován králem Uherským a provdán za Marii.
Následovalo několik let stabilizace království. Zikmund musel znovu dobýt uherské pobřeží, které zabraly oddíly z Bosny a zastavit polskou invazi na severu. Hlavní hrozby však byly jinde. V Čechách se z Václava IV. stávala čím dál méně vlády schopná figura. Čím dál větší alkoholismus, který byl kombinován s rostoucím nezájmem o vládnutí, vyústil v rostoucí autonomii a čím dál vyšší ambice německé a české šlechty. O dost horší však byla hrozba z jihu. Roku 1389 porazil osmanský sultán Murad I. sjednocené armády balkánských států v bitvě na Kosově poli. Bulharsko a Srbsko byly plně podmaněné sultánovi a muslimská hrozba vůči Uhrám se poprvé stala realitou. A Zikmundovy pokusy o zformování nové křížové výpravy byly frustrovány nejednotnou církve, která nyní měla dva vzájemně nepřátelské papeže.
Krize ze všech stran
Pokus o křížovou výpravu přišel roku 1396, kdy malé francouzské vojsko dorazilo do Uher. Zde se spojili se Zikmundem, který plánoval táhnout na jih a osvobodit nedávno muslimy dobyté Bulharsko. V bitvě u Nikopole však došlo ke katastrofě. Neochota Francouzů poslechnout Zikmundovy rozkazy vedla k jejich osamocenému útoku. Ten skončil masakrem načež nový sultán Bajezid I. zaútočil a zničil Zikmundovo oslabené vojsko. Sám král si život zachránil pouze útěkem a zkušenost z Nikopole z velké části poznamenala celý zbytek jeho života.
V Uhrách Zikmund dokázal dohodou ukončit novou polskou invazi a od šlechty získat zdroje na obnovu armády. Problémy však vyvstávaly v Čechách a říši. Václav IV. se dosud nenechal korunovat císařem, což značně podrývalo jeho autoritu. Do toho se proti němu postavila česká šlechta a bratranec Jošt. A když Václava zachránil bratr Jan, král ho nechal vyhnat z královského dvoru, Jan se rychle připojil k opozici a Václav musel přistoupit na ponižující podmínky. Na Zikmundovy výzvy, aby se bratr nechal korunovat císařem a vyřešil papežský spor reagoval Václav IV. odjezdem na lov. Není překvapivé, že roku 1400 byl Václav německou šlechtou sesazen a nahrazen Ruprechtem Falckým. Sám Zikmund se v té době rozhádal se svou šlechtou a byl na několik týdnů roku 1401 sesazen a uvězněn. Nakonec se i díky překvapivé Václavově podpoře dokázal na trůn vrátit.
Zikmund Václavovu pomoc neoplatil po dobrém. Roku 1403 s pomocí části české šlechty nechal svého bratra uvěznit a pokusil se převzít plnou autoritu. Rychle se mu však postavil jeho bratranec Jošt (bratr Jan již byl několik let mrtvý), který spolu s většinou šlechty zformoval efektivní opozici. Celá epizoda skončila Václavovým útěkem z vězení a pro Zikmunda potupným stažením do Uher. Tam musel čelit řadě nepřátel. Nový neapolský král se hlásil se svým vlastním nárokem na trůn a bývalí Zikmundovi spojenci v Benátkách se s králem znepřátelili. Do roku 1410 se Zikmundovi podařilo situaci konečně stabilizovat. Poprvé také plně kontroloval Chorvatsko, v té době součást Uher, a dokázal provést řadu administrativních reforem. Díky této stabilizaci si Zikmund v Uhrách a dnešním Maďarsku dodnes drží velmi dobrou pověst. Začal také snít o nové dunajské říši, která by vznikla spojením Uher, Čech a Svaté říše římské pod jedním panovníkem. Takový stát by snad dokázal čelit zhoršující se muslimské hrozbě.
Šance prosadit tuto ambici se brzy naskytla. Smrt krále Ruprechta roku 1410 umožnila obnovu vlády Lucemburků v Německu. Římským králem se však znovu nestal Václav IV., ale právě Zikmund. Ten si rychlou diplomacií získal podporu poloviny volitelů, ale ta druhá se postavila za Jošta Moravského. Ten však nečekaně zemřel a Zikmund mohl být bez opozice korunován králem. Zda byl Jošt svým bratrancem otráven je dodnes předmětem akademické diskuze. Korunovace se dočkal roku 1414, kdy se také plně vrhl na svůj hlavní cíl, usmíření církve.
A co Hus?
Kostnický koncil, který nakonec trval od roku 1414 do roku 1418, měl za cíl především vyřešit papežskou otázku. V té době už papežové nebyli pouze dva, ale dokonce tři. Řehoř XII. v Římě, Benedikt XIII. v Avignonu a Jan XXIII. v Pise. Zikmund sám dorazil na koncil roku 1415 a zahájil dlouhé a složité řešení krize. To sestávalo ze sesazení všech tří papežů a zvolení úplně nového pontifa. Řehoř měl být uznán za předchozího legitimního papeže a jeho rozhodnutí v otázce jmenování nových biskupů byla považována za jediná legální rozhodnutí toho druhu. Všichni tři papežové se pokusili během jednání získat situaci pod kontrolu, ale Zikmund je diplomaticky všechny obehrál. Musel však udělat oběti a jednou z nich byla otázka Jana Husa.
Jeho příběh je čtenáři snad dobře znám. Roku 1415 se vydal hájit své reformní náboženské názory na koncil a měl při tom garantovanou ochranu od Zikmunda. Přes to byl však na koncilu brzy zatčen a přes Zikmundovy počáteční protesty rychle obžalován z hereze. Situaci si Hus nezlepšil, když prohlásil, že hříšní panovníci by měli být sesazeni, což Zikmunda dost vyděsilo. Nakonec odsouhlasil, že výměnou za podporu významných církevních představitelů nebude bránit upálení Jana Husa.
Osud Jana Husa byl pro Zikmunda vedlejší otázkou. Už Jan Palacký soudil, že kněze Zikmund obětoval pro znovusjednocení církve. Jistě se můžeme dohadovat nad morálností tohoto kroku, ale dle mého názoru v něm Zikmund plně následoval odkaz Karla IV. Otec vlasti, který byl za podporu města Norimberk plně ochoten obětovat stovky Židů, by Husa upálil bez mrknutí oka. A nutno dodat, že Zikmundův cíl spojení křesťanské Evropy proti osmanské invazi byl daleko šlechetnější než Karlův boj o říšskou korunu. Zikmundova hlavní chyba byla v podcenění Husovy popularity v Čechách.
Husitské války a Zikmundova neslavná role v nich jsou dobře známé. Václav IV. zemřel a dle jeho vůle byl Zikmund nový český král. To ovšem odmítala značná část šlechty a početní následovníci Jana Husa. To nemohlo skončit jinak než sérií brutálních válek, kde se obě strany dopustily ohavných zločinů. Zikmund však neměl v té době na mysli jen Čechy. Snažil se o zisk císařské koruny, kterou ho nakonec korunoval roku 1433 nový papež Evžen IV. Ve Svaté říši římské vedl jako jeden z mála panovníku snahu o opravdové reformy, ale byl limitován nedostatkem reálných pravomocí. Díky efektivním aliancím, například sňatkem své jediné dcery s Albrechtem Habsburským, dosáhl alespoň částečného úspěchu v administrativní reformě říše. S husity se nakonec dokázal vypořádat diplomacií, kdy přijal vzájemnou náboženskou toleranci a dosáhl rozštěpení hnutí na radikály a umírněnce, což vyvrcholilo vítězstvím umírněné frakce u Lipan a Zikmundovou korunovací v Praze roku 1436.
S vyřešením husitského problému a svou císařskou korunovací se již velmi starý Zikmund plně soustředil na Osmanskou říši. Jeho plán byl vskutku grandiózní. Krom papežské podpory navázal kontakt s Albánci a zbytkem Byzantské říše a plánoval muslimy plně vypudit z Balkánu. Pro tento účel chtěl také nasadit své staré husitské nepřátele a první oddíly bývalých vzbouřenců se před Zikmundovou smrtí opravdu vydaly k Bělehradu. Ale problém znovu vypukl v Čechách. Zikmund rozhodně nežil podle Husových ideálů, a navíc se snažil v zemi upevnit svou autoritu. To nakonec skončilo novou vzpourou a císařovým ústupem z Prahy. Hodlal se vydat do Uher a zformovat novou armádu, ale jeho pokročilý věk ho dohnal. Zikmund Lucemburský, císař Svaté říše římské, král český, král uherský a poslední mužský člen rodu Lucemburků zemřel u Znojma roku 1437.
Zikmund pravděpodobně navždy zůstane rozporuplnou osobností. Zatímco v Německu a Maďarsku je považován za významného a úspěšného vladaře, v Česku na něm zůstává skvrna Husova upálení a následujícího ozbrojeného konfliktu. Jeho vnímání jako nehodného syna velkého otce je však nesmyslné. Karel i Zikmund byli vystavěni v mnohém úplně jiným situacím a jinak se s nimi vypořádali. Pokud by byly jejich role obrácené, Zikmund by dle mého názoru byl v našich dějinách stejně slavnou figurou, jakou je jeho otec. Možná i slavnější. A Karel by byl stejně tak kontroverzní postavou, jakou nakonec byl jeho druhorozený syn.
Zikmundův odkaz zdaleka neskončil jeho smrtí. Skrz svou dceru byl jedním z předků rodu Habsburků, kteří mnoho z jeho nedokončených idejí realizovali, a především vytvořili mohutný stát na Dunaji schopný zastavit expanzi Osmanské říše. Při svém nástupu k moci také v mnohém podpořil rostoucí rod Hohenzollern, budoucí krále Pruska a císaře Německa. Pokud byl Karel IV. veliký Čech, Zikmund byl veliký Evropan a jeden z posledních velkých vládců středověku. Možná tuto část jeho osobnosti někdy uzná i náš národ.
Zdroje a další četba:
BÍLEK, Jiří. Zikmund Lucemburský: poslední velký císař středověku. [Líbeznice]: Víkend, 2019. 262 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-7433-274-6.
BAUM, Wilhelm a KAVKA, František, ed. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. Překlad Danuše Martinová a Pavel Kocek. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7.
KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně: králem uprostřed revoluce. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1998. 290, [8] s. Kolumbus; sv. 137. ISBN 80-204-0680-8.
