Článek
Velké konflikty historie se často zdají jako vše rozhodující okamžik, jež definitivně určí směřování celého světa. I po těch největších válkách však většinou zbydou ideologické pohrobky, které se zdají býti v novém světě pouhými přežitky. Po 2. světové válce to bylo Frankovo Španělsko, jehož systém přežil své italské a německé bratrance o dlouhé tři dekády. Ještě déle však přetrval poslední pozůstatek Studené války. Castrovská Kuba však v posledních letech zjišťuje, že se historii nedá uniknout navěky.
„Viva la revolución!“
Čistě teoreticky by komunistická revoluce na ostrovním státě v Karibiku nemusela být o nic více významná, než tucty dalších podobných událostí, které ve 20. století zachvátily celý svět. Události roku 1959, kdy byl proamerický diktátor Batista vyhnán ze země a původně široká koalice postupně podlehla vlivu radikální levice, však měly na dlouhé dekády ovládnout pozornost světa.
Už samotný fakt, že k celé akci došlo na Kubě, ostrovu, jež byl po dekády brán za teritorium de facto pod mocí USA, byl šokem pro celý mezinárodní systém, který navíc brzy poté musel čelit následkům revoluce během Kubánské raketové krize.
Ale geopolitický význam byl pouze jedním z elementů, jež celé události zajistily nehynoucí pozornost. Osobnost jejího vůdce, plnovousého kuřáka Fidela Castra, dokázala uhranout každého, kdo měl šanci ho potkat či vidět. I ti nezatvrzelejší protivníci komunismu museli uznat, že v Castrovi čelili někomu daleko nebezpečnějšímu, než byli brýlatí straníci-úředníci, jež tou dobou vládli východní Evropě. Castro dokázal nadchnout dav, národ a možná i celý kontinent. Původně to byl politický umírněnec, ale krátce po revoluci převzal komunismus a snažil se ho šířit s až nereálným fanatismem a nadšením.
Nebyl v tom samozřejmě sám. Ještě větší fanatismus dodal Kubě Che Guevara, jež se měl stát ideálem mladých revolucionářů po celém světě. Bratr Raul dodal své organizační schopnosti a neochvějnou loajalitu, které pomohly plně stabilizovat moc Fidelova režimu. Ale Kuba byla pro Fidela jen první frontou a brzy se plně pustil do podpory pro své revoluční bratry ve zbytku světa. Někdy to bylo skrze mírové programy, jako například vysílání kubánských lékařů do zahraničí, kterými chtěl diktátor budovat dobré jméno komunismu na celém světě. Jindy to byla přímá vojenská intervence, kdy třeba v africké Angole bojovali kubánští vojáci po boku místních revolučních hnutí.
Sláva éry Castrové však začala postupně vyprchávat. Che přišel o život v Jižní Americe a vliv samotného diktátora začal postupně oslabovat. Pravou katastrofou však byl pád SSSR, jež bylo hlavním obchodním partnerem pro kubánský systém. Ztráta rodné země revoluce byla samozřejmě ideologickou ránou, ale pro Kubu byla především ekonomickou katastrofou, jež vedla k tvrdému propadu životních podmínek a masové vlně emigrace do zahraničí. Američtí experti prorokovali rychlý pád režimu a protivníci Castra v exilu strávili 90. léta sněním o blížící se kontrarevoluci.
Brzy se však ukázalo, že se stárnoucí diktátor moci jen tak nevzdá. Pomocí malých ekonomických reforem, spolupráce s novými zahraničními partnery a nemilosrdného potlačení domácí opozice dokázal Fidel udržet Kubu pod svou vládou. Z místní komunistické strany se stal de facto majetek rodu Castrů, což pouze potvrdil fakt, že Fidela ve funkci nahradil bratr Raul. Režim však mohl brzy slavit díky vítězství levicových hnutí v Jižní Americe, jež byla Castrům silně nakloněna. Obzvlášť nový režim ve Venezuele začal Kubu podporovat masivními dodávkami ropy, které se staly náhradou za dlouho ztracenou podporu SSSR. Se začátkem nového milénia se mohlo zdát, že Kuba zůstane navždy přízrakem zašlé éry.
Zmar v ostrovním ráji
O čtvrt století později už tyto představy nesdílí snad ani ti nejloajálnější soudruzi. Kuba z velké části udržuje při životě svůj socialistický systém, který pouze lehce posunula k více tržnímu systému a to pomocí uvolnění některých regulací a požadavků. Kubánec má dnes už větší autonomii a teoreticky může i založit business, ale většinou se jedná o spíše kosmetické úpravy, které měly za cíl nalákat do země zahraniční investice a zlepšit vztahy s USA. Ostrov se také čím dál více snaží stát oblíbenou turistickou destinací a bohatě připravené hotely jsou poněkud ironické v zemi, kde téměř 90% obyvatel žije v extrémní chudobě.
Nedostatek zdrojů a pracovních příležitostí jsou sami o sobě krizí, ale musíme k nim také přidat extrémní zastaralost prakticky všech systémů, které dnes na ostrově existují. Castrové slavné zdravotnictví dodnes z velké části funguje pomocí stejných metod a často i stejných strojů, jako v 60. letech, a velká část kubánské infrastruktury je v podobně špatném stavu. To by nebyl takový problém, kdyby ji režim dokázal udržovat akceschopnou, ale pravidelné výpadky elektřiny, které se v posledních letech staly plnou součástí ostrovního života, dokazují, že pravda je přesně opačná. K této krizi se nyní přidal konec dodávek venezuelské ropy, což je pro ostrovní ekonomiku v podstatě rozsudek smrti.
Kubánci si jsou stavu své země samozřejmě dobře vědomi. Po dlouhá léta bylo přirozenou reakcí emigrovat do USA, ale v posledních letech čím dál více otevřený veřejný odpor proti samotnému režimu, který obzvlášť v době pandemie COVID-19 vedl k sérii veřejných demonstrací, které Kuba už dekády nezažila. Diktatura samozřejmě tvrdě zakročila a demonstrace rozehnala, ale letošní kolaps ropných dodávek a eskalace ekonomické krize vedou k jejich obnově. V několika městech už davy rozzuřených Kubánců vyšly do ulic a přinejmenším v jednom z nich dokonce zničily místní hlavní budovu komunistické strany.
Situaci pouze vyostřuje fakt, že v USA vládne muž ochotný proti režimu tvrdě zakročit. Na rozdíl od neefektivních republikánů a často otevřeně prorežimních demokratů má současná americká administrativa dost možná nejvíce antirežimní nádech od konce Studené války. A ne, nemluvím zde o Donaldu Trumpovi, který sice Kubu nijak nemá v lásce, ale ani nepatří k jeho zájmům. Řeč je o ministru zahraničí Marcu Rubiovi, který je sám potomkem kubánských uprchlíků. Během své kariéry se nikdy netajil tím, že ostrovní komunistický režim považuje za svého dědičného nepřítele a nyní má konečně dost vlivu a moci na to, aby ho mohl pomoci sprovodit ze světa.
Svět vstoupil do nového věku konfliktů a USA ukazují, že jsou plně ochotni ukousnout si svůj podíl. Speciální akce proti Venezuele dokázala stvořit proamerický režim a v Íránu pokračuje destrukce hlavního blízkovýchodního nepřítele zájmů Washingtonu. A Kuba? Její prezident už otevřeně přiznal, že je s Američany ochotný jednat, a to přes fakt, že Trumpova administrativa otevřeně mluví o jeho svržení. Zbídačený ostrov bude dost možná muset přijmout kapitulaci bez jediného výstřelu a v opačném případě je v Americe mnoho lidí, jež by rádi celou věc vyřešili vojensky. Nejde totiž jen o konec jedné nepřátelské garnitury, ale o finální historické vítězství.
Konec staré války
Co dnes reálně zbylo ze světového komunismu? SSSR a jeho nohsledi jsou mrtví a nahradily je buď demokratické, či autoritářské varianty kapitalistických zemí. Čína a Vietnam stále drží rudé symboly, ale ve skutečnosti už dávno zavrhly své bývalé ekonomické systémy. Severní Korea se dokonce přeměnila v de facto absolutistickou monarchii. V Latinské Americe se Venezuela přiklonila k USA a Bolívie své levicové radikály odvolala ve volbách. Kapitalismus triumfoval na všech frontách a dost možná jediný stát, který se stále snaží udržet Marxovy myšlenky při životě, je právě Kuba. Poslední bašta pro naděje revolucionářů, jež se stále nesmířili s novým světem.
Pro USA je však ideologická rovina spíše druhotná. Hlavní roli zde hraje starý pocit uražené pýchy, který ani po mnoha dekádách stále kompletně nezmizel. Kuba byla původně stvořena jako nezávislý stát díky americké intervenci proti Španělsku a mezi roky 1900 a 1959 byla v téměř vazalském postavení vůči svému blízkému sousedovi. Kompletní vyhnání proamerických vládců, znárodnění majetku zahraničních firem a nakonec i porážka proti-komunistických sil v zátoce Svinní jsou události, které stále pronásledují myšlení některých mocných Američanů. Pro tyto jedince Studená válka stále neskončila. Dokončí ji až porážka posledního z rudých oponentů USA.
A ještě více musí být tato myšlenka zakořeněná v mysli Marca Rubia a dalších vlivných potomků ostrovních exulantů. Pro ně jde nejen o národní, ale také o osobní pomstu, která může konečně odčinit všechny krize minulosti a potrestat proradné diktátory a stranické špičky. V USA jich žije mnoho a v některých státech, jako je Florida, představují významné volební bloky, které si nyní Donald Trump a další politici budou chtít udržet za každou cenu. I proto bude tlak na ostrov stoupat a jen těžko může být pod současným prezidentem zmírněn.
Kubu nečeká nic dobrého. To je poněkud pesimistický odhad, ale jiný teď nelze učinit. Existující režim nemůže přežít ve své současné formě. Buď se vzdá svých unikátních prvků a projde reformami čínského stylu, nebo bude smeten zahraniční intervencí či domácími nepokoji. I v tom případě však bude ostrov přinejlepším zaplaven novými vládci, jež budou mít na prvním místě mstu a vlastní triumf. Potřebné investice a reformy, které země nutně musí zavést, budou až druhotnými otázkami. Jak dlouho ještě budou Kubánci strádat pod neschopným vedením, je nemožné říct.
Zdroje a další četba:
Ferrer, Ada. Cuba: an American history. First Scribner hardcover edition. New York: Scribner, 2021. xi, 560 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-1-5011-5455-3.
DURAN, Milexsey: Rubio calls for new Cuban leaders as blackout underscores economic crisis, 17. 3. 2026, PBS, Online: https://www.pbs.org/newshour/nation/rubio-calls-for-new-cuban-leaders-as-blackout-underscores-economic-crisis
DE GUZMAN, Chad; JEYARETNAM, Miranda: The Crisis in Cuba, Explained, 17. 3. 2026, Time, Online: https://time.com/article/2026/03/17/cuba-economic-energy-crisis-trump-us-explainer/
SOLEDAD, Alice: Cuba's economy and stability are shaken by the Venezuela crisis, 12. 1. 2026, Le Monde, Online: https://www.lemonde.fr/en/international/article/2026/01/12/cuba-s-economy-and-stability-are-shaken-by-the-venezuela-crisis_6749320_4.html
