Článek
Nejjižnější stát Afriky je průměrnému Čechovi pravděpodobně jedním z nejznámějších států celého kontinentu. Na rozdíl od Libye, kterou si spojí s migrací a válkou či Egyptem, ke kterému v našich myslích patří dovolené a pyramidy, je Jižní Afrika daleko komplikovanější ideo. Mnozí si vzpomenou na Nelsona Mandelu a jeho dekády trvající boj o rovnoprávnost, který nakonec přes všechna očekávání neskončil brutální občanskou válkou, ale mírem a demokratickým posunem. Jiní si vzpomenou na zprávy o kriminalitě, chudobě a rasových střetech. Další na podivnou zahraničněpolitickou pozici v otázce Ruska a Ukrajiny. Všechny tyto ideje jsou propojené a objeví se i v dnešním článku, který se především zaměří na novou politickou sílu v zemi, která je českému čtenáři neslavně povědomá. Stojí Jižní Afrika před rudou vládou?
30 let od konce Apartheidu
Stát, který bychom mohli poznat jako Jižní Afriku vznikl roku 1910. Jihoafrická unie byla ústupkem britské vlády vůči místním kolonistům, kteří v zemi často žili po více než století. Hlavní konflikt panoval mezi Búry, potomky holandských kolonistů a Angličany. Obě skupiny nedržely vysoké mínění o africké většině v zemi či místní indické komunitě. Vzájemné soupeření obou hlavních bělošských skupin trvalo až do začátku 60. let, kdy Búrové s podporou části anglických občanů plně zavedli systém Apartheid. Ten byl reakcí na britský ústup z Afriky a dekolonizaci. Zbavil volebních práv míšence a permanentně určil roli ne-bílých ras jako druhořadých občanů. Také de facto zformoval diktaturu vedenou Búry. To sice vedlo k přetrhání vztahů s Británií, ale díky spřáteleným režimům v Rhodésii a Portugalsku dokázal nový režim udržet zahraniční kontakty otevřené.
Jihoafrická republika (po zrušení monarchie v 60. letech), dokázala získat tichou podporu USA kvůli studené válce, což posílilo její zahraniční pozici. Opoziční strany byly buď bezvýznamné nebo zakázané. Jako hlavní opozice se brzy vyprofiloval Africký národní kongres (dále ANC). Levicové a převážně černošské hnutí pod vedením Nelsona Mandely, který za svou opozici proti rasové segregaci skončil na skoro třicet za mřížemi. Konec studené války však znamenal prudké změny po celém světě a Jižní Afrika nebyla výjimkou. Mezi vládnoucí elitou se prosadily reformní prvky, které pochopily, že nebudou moci nadále spoléhat na podporu USA a bude potřeba se dohodnout s černou většinou. Roku 1990 byl tedy propuštěn Mandela a zlegalizována ANC. Po dalších jednáních dokázali Mandela a prezident de Klerk přes opozici radikálních skupin na obou stranách připravit demokratické volby a následně zformovat vládu všech ras, která plně ukončila Apartheid.
ANC od prvních voleb roku 1994 rychle stala politickým hegemonem. V každých následujících volbách získala nadpoloviční většinu hlasů a dokázala vládnout samostatně. Ke cti jí slouží, že na rozdíl od mnoha dalších osvobozeneckých hnutí nepřešla nikdy k diktatuře a ve svém vládnutí byla poměrně umírněná. Přes své levicové zaměření se nikdy nesnížila k zničení demokracie či radikální ekonomické transformaci, čemuž pravděpodobně pomohl předchozí rozpad SSSR a celosvětové selhání centrálně řízených ekonomik. Mandela sám napomohl demokratickému systému, když po druhé nekandidoval na prezidenta a zaujal roli staršího státníka a prostředníka pro urovnávání sporů.
Pro mnohé občany země však byla umírněnost ANC problém. Například v otázce vlastnictví půdy se velmi rychle začaly objevovat mohutné spory. Díky Apartheidu a předchozímu kolonialismu bylo přes 80% půdy v rukou bělochů, kteří po přechodu k demokracii tvořili kolem 13% obyvatelstva. ANC na jednu stranu chtělo provést pozemkovou reformu, ale nechtělo provést radikální akci ve stylu Zimbabwe, kde vyhnání bílých farmářů permanentně zdevastovalo místní zemědělství. To vedlo k mnoha plánům a pokusům o reformy, které se ovšem prakticky minuly účinkem. Dnes je podíl bělošského vlastnictví na přibližně 70%. Jakýkoliv nový pokus o reformu vyvolává protesty ze zahraničí i z domácího prostředí a snaha situaci ignorovat je podobně provokativní. Tomu rozhodně nepomáhá šokující chudoba v zemi. Přes 55% obyvatel Jižní Afriky žije v chudobě a ANC je dlouhodobě viněno z neschopnosti problém řešit.
ANC nijak nepomáhá extrémní korupce ve straně. Jistá míra korupce se dá najít ve většině zemí, ale dekády neohrožené vlády dovedly ANC k opravdovému dnu. Jako příklad nechť slouží skupina politiků, kteří se pokusili ukrást peníze na pohřeb Nelsona Mandely roku 2014. To už bylo příliš i na ANC a pro jednou došlo k soudu, ale hluboké problémy vyřešeny nebyly. Ještě horší je korupce kolem jediné energetické firmy v zemi Eskom, která je v levicovém stylu vlastněná vládou. Od roku 2007 dochází ročně k desítkám výpadků elektřiny v zemi a peníze určené na opravu energetické sítě záhadně mizí. Dle interview od ředitele firmy z roku 2023 se každý rok ve firmě ukradne přes miliardu dolarů a do aféry jsou namočeni vysocí politici ANC. Ředitel byl promptně propuštěn, ale problémy přetrvávají.
Ekonomičtí válečníci
Dekády vlády ANC jim nedávají možnost svinit vinu na ostatní. Díky tomu se vynořili politické síly s velkými plány na změny. Nejradikálnější skupinou, která má reálnou podporu jsou bez pochyby Ekonomičtí bojovníci za svobodu (EFF). Otevřeně marxisticko-leninistická strana se zformovala roku 2013 během aféry tehdejšího prezidenta Zumy. Její kampaň proti zkorumpovanému prezidentovi jí vynesla do popředí novinových článků a veřejné pozornosti. Její předseda Julius Malema je bývalý člen ANC, který přišel o důvěru ve stranu a shromáždil kolem sebe skupinu dalších bývalých spolu-straníků a mladých levicových aktivistů. Vyhlásil svůj záměr přinést zemi pravou ekonomickou spravedlivost, což mu získalo mnoho podporovatelů mezi nejchudšími Jihoafričany. Ve volbách roku 2014 se dokázala EFF s 6% dostat do parlamentu a o pět let později posílila na skoro 11%.
Co by členové EFF rádi ve své zemi prosadili? Asi nikoho nepřekvapí, že hlavní otázkou je nová pozemková reforma. Zatímco pro ANC je Zimbabwe odstrašující příklad, EFF ji vidí jako inspiraci. Kompletní zestátnění půdy bez jakýchkoliv kompenzací je pro EFF svatým řešením nerovnosti v zemi. Pro své ne-černé občany by také rádi zavedli asimilační kurzy, které je mají přeměnit na „správné Afričany“. To je ve straně ještě umírněná pozice a někteří straníci volají rovnou po deportacích. V zahraniční politice chtějí nejen pokračovat ve přátelské politice vůči Rusku, ale rovnou mu poslat zbraně na dobytí Ukrajiny. Strana se sice považuje za anti-imperialistickou, ale ruský imperialismus je evidentně OK. Má cenu zmiňovat jejich podporu pro Hamás? Trochu zajímavější je jejich podpora pro federalizaci Afriky a otevření hranic migrantům, což ovšem často vede k nepřátelství mnoha potencionálních voličů, kteří nechtějí novou pracovní konkurenci.
Energetická politika strany je poměrně vágní, ale spočívá v méně zkorumpovaném vedení Eskomu a hromadném znárodnění všech dolů v zemi. Znárodněny mají být také banky a všechny další významné finanční instituce. Což by bylo dost zajímavé vzhledem k extrémní lásce pro Čínu, kterou strana má a čínské vlastnictví mnoha institucí, které by strana chtěla znárodnit. Nezapomeňme samozřejmě na podporu pro armádu, která se má stát ideologicky africkou. Co to znamená? S jistotou nevíme, ale vyhazování bílých členů a posílení státní propagandy jsou členy strany často zmiňované metody. Snad jediný bod, kde EFF zapomíná na svůj marxismus je otázka tradičních vůdců. To jsou náčelníci a králové jednotlivých kmenů a národů uvnitř Jižní Afriky, které by EFF ráda posílila v jejich pravomocích a významu.
Z těchto velkých plánů se vám možná zdá, že EFF musí být silně proti-korupční. To opravdu je. Navenek, kde se proti-korupční pozice dá dobře použít. Co se děje uvnitř strany je však daleko méně čisté než by její vůdci chtěli, aby si veřejnost myslela. Ve straně ovládaných městech došlo k velmi rychlému předání mnoha kontraktů rodinným přátelům a příbuzným. Parlamentní zástupci EFF se přes svou nenávist ke kapitalismu nechali uplácet bankami a těmito úplatky financovali oslavy k výročí založení své proti-korupční strany. Také se samozřejmě dají zmínit jejich útoky na novináře, konflikty se soudci a pokusy o násilné vyhrožování, ale to jsou poměrně standardní metody stran, které mají autokratické ambice. EFF je jednoduše řečeno další banda pokrytců, což by u komunistické strany asi nemělo nikoho překvapovat.
A teď samozřejmě ta nejdůležitější otázka. Může EFF vyhrát volby? Ne. Může EFF získat dost hlasů, aby se stala potencionálním koaličním partnerem pro ANC? To je daleko realističtější možnost. EFF se v průzkumech pravidelně pohybuje kolem 9-16%. ANC se propadlo na 40 až 45% a EFF by tak velmi jednoduše mohlo být jediným potřebným koaličním partnerem. Mohla by taková koalic vzniknout? Alespoň prozatím je vedení ANC velmi neochotné mluvit o povolební situaci a udržuje si naději, že by mohlo získat znovu nadpoloviční většinu. Ale obě strany nejsou od sebe ideologicky příliš daleko a dříve spolu spolupracovali na městské úrovni a některých hlasováních v parlamentu. Přízrak EFF a jejího potencionálního podílu na moci tak visí nad Jižní Afrikou jako meč Damoklův. Přes všechny problémy strany i její ideologie je v zemi ohromná poptávka po velké změně a EFF tuto změnu slibuje. Naštěstí není jediná.
Neslavná budoucnost
Kdo další by mohl vyplnit nový prostor? Vždy samozřejmě existuje možnost, že se ANC dokáže udržet na vedoucí pozici. Současný prezident Ramaphosa zůstává velmi oblíbený i přes neúspěch své slibované reformní kampaně uvnitř strany. I ty nejhorší průzkumy potvrzují, že ANC volby vyhraje, ale nedávný propad na 39% hlasů je další varovný signál, že se blíží konec politické hegemonie nad zemí. Strana si stále drží podporu především u starší generace, která zažila Apartheid, ale silně ztrácí u mladých, kteří segregaci nikdy nepoznali a zaobírají se především špatnými ekonomickými problémy.
Kdo je hlavním vyzyvatelem? Není to naštěstí EFF, ale Demokratická aliance(DA), která jako hlavní opozice působí od roku 1999. Středo-pravicová strana, která je převážně bělošská, DA nikdy nedokázala získat masovou podporu ANC. Často čelí obviněním z nechuti vůči černým a zaměření na bohaté západní regiony. Strana podporuje umírněné reformy vůči pozemkovému problému a také v otázce volebního systému. Její podpora pro privatizaci energetické společnosti je prohlašována radikály za pokus o nové okradení země, ale vzhledem k úrovni korupce je to jedno z mála použitelných řešení. Přes dlouhodobé vzájemné spory je koalice mezi ANC a DA pravděpodobnější než by se mohlo zdát. DA se více snaží o integraci černých do svého stranického systému a členové ANC se poslední dobou zdržují větších útoků na své dlouholeté oponenty. Pro Demokratickou alianci je vláda ANC a EFF absolutním strašákem a budou tak pravděpodobně velmi ochotní učinit vůči ANC koaliční ústupky.
Neměli bychom také zapomenout na menší strany. Za poměrně zajímavou kuriozitu platí Strana svobody Inkatha (IFP). Strana převážně zastupující národ Zulu a vedená členy královské rodiny, IFP má dlouhou a komplikovanou historii, která začala už za Apartheidu, kdy část jejích vůdců spolupracovala s režimem. To jí dodnes mnoho spoluobčanů vyčítá a strana nikdy nedokázala prorazit mimo národ Zulu. Spolu s dalšími menšími stranami uzavřela pro tyto volby volné spojenectví s DA, ale její očekávaný výsledek je s každým průzkumem úplně jiný.
Na scéně se také objevila zbrusu nová strana uMkhonto we Sizwe. Ta se pojmenovala dle bývalého militantního křídla národního kongresu, které působilo během Apartheidu. Získala si podporu bývalého prezidenta Zumy a dalších členů ANC, kteří jsou nespokojeni se směřováním strany. Ideologicky zaujímá střední pozici mezi ANC a EFF a v průzkumech rychle získala kolem 10% hlasů, což převážně oslabilo ANC. Celá aféra nutně podráždila vedení ANC, které se novou stranu pokusilo zrušit kvůli užívání jména dříve spojeného s ANC. Celá záležitost byla zamítnuta soudem a pouze sloužila ke zesměšnění vládnoucího obra.
Co tedy s Jižní Afrikou bude? Volby proběhnou 29. května tohoto roku a budou s největší pravděpodobnostní nejdůležitější jihoafrické volební klání od pádu Apartheidu. Vítězství ANC bude poprvé hořké a strana bude muset redefinovat svou celkovou identitu. Hrozba levicových radikálů, kteří by nejraději kompletně smetli současný systém je velmi reálná, ale snad se nestane realitou. Je však otázkou jaké změny můžou vůbec v Jižní Africe fungovat. Země čelí chudobě, korupci a armádě dalších problémů. Jak dlouho může tato situace pokračovat než dojde k dost možná krvavému zlomu?
Zdroje a další četba:
HULEC, Otakar. Dějiny jižní Afriky. 2., rozš. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 413 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-039-5.
EFF volební manifesto: https://effonline.org/2024-2/
O šancích ANC vyhrát volby: https://www.africanews.com/2024/03/11/south-africas-ruling-anc-not-likely-to-hold-majority-survey/
