Článek
Osmanská říše zkolabovala pod náporem zahraničních impérií a regionálního nacionalismu roku 1918 a na dalších osmdesát let byl turecký vliv na moderním Středním východě a Kavkazu těžce omezen jak místní nechutí, tak neochotou Ankary vracet se do regionů svého bývalého impéria. Vše se však začalo měnit s novým stoletím a nástupem prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, jenž se odcizil od striktně sekulární politiky svých předchůdců a začal se znovu zajímat o území dlouho zničeného chalífátu. Jeho triumf v mnoha nových iniciativách je ukázkou vracející se turecké síly a pádu dříve silného ruského medvěda.
Kavkaz pod půlměsícem
Válka o vliv nad územím kolem kavkazských hor probíhá už tři století a její tři aktéři, Rusko, Írán a Turecko, sice prošli mnoha změnami, ale zůstali stejnými hráči. Všechny tři země považují region za klíč pro svou strategickou bezpečnost, což se nezměnilo od éry monarchií či sovětského režimu. Ve 20. století se však zdálo, že hra definitivně skončila vítězstvím Moskvy. Území kolem hor bylo plně podmaněno a věci došly tak daleko, že se horský Gruzínec dokonce stal vládnoucím diktátorem SSSR. Rok 1991 a nezávislost tří malých republik ale tuto jistotu rychle zničily a staří hráči se mohli opět vrátit ke své oblíbené soutěži.
I po kolapsu SSSR však mnozí analytici neočekávali velké změny. Nově svobodné republiky zůstaly pod vedením bývalých proruských elit a obzvlášť Arménie se dlouhodobě profilovala jako neochvějný spojenec Ruska. Gruzie byla první zemí, jež v tomto směřování znejistěla a na čas od Ruska dokonce plně odpadla kvůli válce z roku 2008. Křesťanská země však nikdy Turecko příliš nezajímala a dříve existující spory vedly k tomu, že se zde vliv Ankary příliš neprojevil. Měl to být Ázerbájdžán, země s Tureckem etnicky spřízněná, kde Erdogan dokázal najít svého nového partnera v místním prezidentovi Alajevovi.
Sám Alajev je syn sovětského regionálního vůdce a rozhodně ho nejde považovat za pouhou tureckou loutku. Vychytralý diktátor však sedí na velkém množství nerostných surovin a vládne de facto nejsilnější kavkazské zemi. Také dlouhodobě neměl lásku pro arogantní Rusy, již mu navíc bránili v hlavním snu celé jeho země. Tedy nové válce s Arménií o sporná území, jež si Ázerbájdžán dlouhodobě nárokoval. Kromě Turecka se pro tento cíl spřátelil i s Izraelem a roku 2020 se konečně cítil dost silný na to, aby proti starému rivalovi udeřil. Co následovalo, byla několikaměsíční válka, kterou Arménie kompletně prohrála.
Konflikt roku 2020 dobře ukázal fakt, že ruská regionální moc klesala ještě před plnou invazí na Ukrajinu. Kreml byl ještě ten rok schopen zachránit Arménii před kompletním kolapsem, ale až po několika měsících nejistého váhání. Právě v této válce také poprvé hrály velkou roli převážně turecké drony, které později tvořily první vlnu podpory pro Ukrajinu. Tamní válka se totiž stala příležitostí pro turecko-ázerbájdžánskou alianci, aby dokončila svůj cíl a plně vyhnala Armény ze sporných oblastí. Rusko už tentokrát nebylo schopno jakkoliv zasáhnout a Ázerbájdžán mohl slavit definitivní vítězství.
Ironií osudu však je, že tato porážka vedla Arménii k proturecké zahraniční politice. Přes všechny hříchy minulosti, včetně arménské genocidy z roku 1915, a současné podpory pro Ázerbájdžán se místní vedení rozhodlo, že nemá jinou možnost než dosáhnout dohody s Ankarou, aby do budoucna zajistilo bezpečnost pro svou vlast. Rusko zuří a snaží se tento proces zastavit, ale nemá moc jak. Erdogan tak nyní na Kavkaze může počítat s poměrně spolehlivým spojencem a s nově podřízeným státem, jenž doufá v jeho ochranu. Jedná se o pozici, jakou Turecko v regionu naposledy vidělo před přibližně dvěma stoletími.
Proti Moskvě a Tel Avivu
A počet tureckých vítězství jen roste, když pohlédneme na území jižně od jeho hranic. Vítězství syrských povstalců roku 2024 bylo ze začátku velmi nejistým výsledkem pro Ankaru. Bývalý režim byl sice nepřítelem, ale k moci se nedostali zcela jistí spojenci, které by tam Erdogan preferoval. Nový prezident Al-Šara se však ukázal jako někdo, s kým je možné dělat byznys, podobně jako Alajev na Kavkaze. Velmi rychle otevřel hranice pro návrat syrských uprchlíků z Turecka a ve vládnutí zaujal velmi pragmatickou politiku, jež nemá zapotřebí vést zvěrstva proti nepřátelům víry a je více než ochotná domluvit se s různými zahraničními aktéry.
Spolupráce s Tureckem se rychle zrealizovala, a to pomocí velkých půjček, armádní kooperace a tureckého lobbování v zahraničí. Právě Erdogan pomohl navázat kontakt mezi novým syrským vedením a Donaldem Trumpem, což vedlo ke zrušení mnoha protisyrských sankcí. Výměnou za to se Erdogan může prezentovat jako muž, který konečně vrací uprchlíky domů a navíc má velký vliv na nové vedení v Damašku. A ono velení rychle splnilo Erdoganův hlavní cíl. Přinutilo kurdské skupiny na severu, aby složily zbraně a připojily se plně zpět do syrské administrativy výměnou za podíl na moci.
Děs z přízraku zvaného kurdská nezávislost provází Turecko už od 1. světové války a byl důvodem pro většinu jeho dřívějších zásahů v Sýrii a Iráku. Nyní však Erdogan může znovu spoléhat na své jižní hranice, což se mimo jiné projevilo několika pokusy o usmíření s domácími Kurdy. To není ukázkou nějaké změny srdce, ale spíše snahou tureckého prezidenta posílit svou mezinárodní image. Mezitím startuje v regionu i další projekty, jako je obnova železnice mezi Istanbulem a muslimským nejsvětějším městem, Mekkou. Ta mimochodem přestala fungovat po pádu Osmanské říše a její obnova je asi největším možným symbolem návratu tureckého vlivu.
Tento vývoj však straší jinou regionální mocnost, a to Izrael. Židovský stát měl po dlouhé dekády velmi dobré diplomatické vztahy s Tureckem, ale nástup více islamistického Erdogana toto partnerství těžce poničil. Válka v Gaze se pak stala ostrým bodem sporů a obě země si v posledních letech a měsících vyměňují čím dál ostřejší zprávy, které dokonce vedou některé experty k obavám z možné války mezi dvěma nejsilnějšími státy celého regionu. Turecko, jež má jednu z nejsilnějších armád v celém NATO, by pro židovský stát bylo velmi nebezpečným protivníkem.
Balanční akt
I růst na Středním východě navíc vzniká díky pádu Ruska. Oslabení Kremlu v Sýrii umožnilo vítězství povstalců a zdecimovalo schopnost Putinova režimu projektovat v regionu svou moc. Válka Íránu a USA navíc podkopala staré jistoty bohatých arabských států, což vedlo jak k nové snaze spřátelit se s Ukrajinou kvůli její vojenské expertize, tak k novým kontaktům s Tureckem. Staré nejistoty, které například Saúdská Arábie k Turecku chovala (první dva saúdské státy byly zničeny osmanskými Turky), nemají už takovou váhu jako otevřená hrozba ze strany Íránu. Arabové potřebují nové spojence a Ankara jim je otevřena.
Zde navíc Erdogan těží z nového nepřátelství s Izraelem. Válka v Gaze a také konflikt s Íránem těžce poškodily už tak problematické vztahy mezi Tel Avivem a Araby, což oslabuje šanci na židovsko-arabský pakt proti Teheránu. USA jsou pak vnímány jako nespolehlivý partner pod svým novým prezidentem a jako příliš blízký spojenec Izraele. Ale Turecko? To se nyní čím dál více snaží pyšnit svou muslimskou identitou. Otevřeně podporuje Gazu a Palestince. No a navíc má dostatek moci a zbraní na to, aby se ho lekly i nejmocnější státy v okolí. Vliv Ankary roste čím dál víc a tento růst bude v následujících letech pravděpodobně jen pokračovat.
Sféry vlivu na východě se čím dál více mění. Nedávno jsme slyšeli o roztržce mezi Ruskem a Běloruskem, což potvrzuje dlouho předkládané spekulace o kompletním kolapsu geopolitické síly Moskvy. Válka na Ukrajině nekončí a bude nadále decimovat ruské schopnosti, což tento proces jen urychlí. Co však může přesně Západ dělat, aby této situace využil? V mnoha regionech se starou ruskou přítomností nemá jak se prosadit. Na Střední Asii dlouhodobě kašlal, Afrika je mu nepřátelská a i Bělorusko spíše vsází na Čínu. Ale Střední východ a Kavkaz? Tam máme našeho vlastního spojence, jenž může zajistit náš vliv a zabránit nástupu Číny či jiné nepřátelské mocnosti.
Do Ankary tedy tak trochu jet musíme. NATO a Západ potřebují posílit vztahy se zemí, se kterou sice máme spojenectví, ale to nikdy nebylo plně stabilní. Jako bychom nemohli zapomenout na staletí bojů s Osmany. Nebo spíše na polodiktátorské manýry, které Erdoganovi zastavily cestu do Evropské unie. Tyto problémy jsou vážné, ale realitou je, že Turecko nutně potřebujeme na naší straně. Jižní křídlo NATO si nemůže dovolit nejistého spojence na Bosporu a odpustit Erdoganovi mocenské manévry je lepší varianta než dovolit přiklonění Ankary k Pekingu. Občas je nutné být pragmatický a u Turecka nám nic jiného nezbývá.
Vzhledem k dnešním zprávám si však Česko může trochu oddychnout. Pokud se podařilo zajistit, aby našeho prezidenta osobně pozval sám Erdogan, tak nám evidentně naše snahy z minulých let o posílení Ukrajiny a evropské spolupráce udělaly dobré jméno. To se samozřejmě může rychle vytratit už kvůli nezodpovědné obranné politice současné vlády, ale aspoň máme startovní pozici. Prezident Pavel může rozhodně zapůsobit na turecké partnery dobře a snad tak pomůže společné snaze evropských členů NATO o posílení této klíčové aliance. Zbývá doufat, že tuto snahu nezkazí Američané.
Zdroje a další četba:
Karatas, Ibrahim: Israeli-Turkish Competition Intensifies in Syria and Beyond, Middle East Council on Global affairs, 2. 7. 2026, Online: https://mecouncil.org/blog_posts/israeli-turkish-competition-intensifies-in-syria-and-beyond/
Ozdemir, Bursa: The Geopolitical Significance of the Turkey-Azerbaijan Energy Alliance, 7. 7. 2026, Online: https://politicstoday.org/the-geopolitical-significance-of-the-turkey-azerbaijan-energy-alliance/
Laborde, Jean-Baptiste: The Turkey Test: Can NATO Manage an Indispensable Ally?, Center for European Policy Analysis, 6. 7. 2026, Online:https://cepa.org/article/the-turkey-test-can-nato-manage-an-indispensable-ally/
