Článek
Český národ si nikdy nebyl příliš jistý otevřenými vzpourami. Proti Rakousku jsme nakonec povstali až úplně na poslední chvíli, když už byla monarchie v podstatě rozpadlá. Podobně to bylo s nacistickou okupací a člověk by si mohl říci, že obzvlášť jasným případem je komunistická éra, kdy na rozdíl od Maďarska, Polska či NDR nedošlo v naší zemi k žádné otevřené vzpouře až do roku 1989 a ani jsme jako Rumunsko, Ukrajina a baltské státy neměli bojující odbojové hnutí. Rok 1953 však ukazuje, že i u nás dokázaly činy rudých tyranů vyvolat skutečný hněv a vzbudit lid k odporu.
Okradení národa
Plzeň byla od samého konce války tvrdým oříškem pro komunistické straníky. Dlouhá katolická historie a vysoce vzdělané dělnictvo byly historickými nevýhodami, ke kterým se navíc přidal nepříjemný fakt toho, že západočeskou metropoli osvobodili Američané, a to ve spolupráci s místním odbojem. Vřelé vztahy k Západu, které pouze posílila několikaměsíční přítomnost vojáků Pattonovy armády, šly ostře proti pro-východnímu směřování v Praze a ihned po konci války vypukly ostré střety o to, kdy by Plzeň měla slavit svátek osvobození a jak by mělo být vzpomínáno na Američany.
Protesty se tak rychle staly překvapivě pravidelnou záležitostí v srdci českého průmyslu. Roku 1948 vyšli lidé do ulic, aby vzpomněli na americké osvoboditele, a přes propagační kampaň nového režimu se ten den město ponořilo do moře vlajek USA. Ani po zničení sociální demokracie a marginalizaci dalších levicových stran se navíc komunistům nepodařilo plně získat na svou stranu místní dělníky, jež začali pravidelně demonstrovat proti nedostatečnému růstu platů a příliš vysokým požadavkům na práci, které vyplývaly z nového pětiletého plánu. Demonstrovalo se i při dalších příležitostech, jako byl např. den úmrtí Edvarda Beneše.
Komunisté museli být opatrní v tom, jak přesně se s celou problematikou Plzně vypořádají. Příliš tvrdá reakce mohla těžce zasáhnout místní industriální produkci, což by socialistický režim ponížilo a mohlo vyvolat hněv Moskvy. Straníci nakonec usoudili, že bude nejlepší tvrdě zakročovat proti formování otevřeně prozápadních či politických demonstrací, ale těm za zlepšení podmínek dělníků dají jisté ústupky a budou se snažit je rozkládat rétorikou a vnitřní infiltrací. Tato metoda měla svůj úspěch a se začátkem 50. let se počet demonstrací významně zmenšil. Plzeňští komunisté však nový klid brzy ztratili, a to díky rozhodnutí vlády v Praze pustit se do nového aktu loupežnictví.
Úmrtí Klementa Gottwalda roku 1953 sice režim nijak neuvolnilo, ale umožnilo jisté změny ve stranickém plánování. Nový diktátor Antonín Zápotocký se především zaměřil na už osm let trvající otázku poválečné ekonomiky, která na začátku 50. let stále fungovala na bázi přídělového systému. Konec této situace a reforma státní měny musely přijít každopádně a jakýkoliv poválečný systém by touto změnou pravděpodobně vyvolal vlnu nevole, jelikož se jedná o proces, který se téměř nikdy neobejde bez bolesti. Stačí vzpomenout na měnovou reformu roku 1919, jež těžce zasáhla hlavně pohraničí a přispěla k pozdějšímu zavraždění Aloise Rašína.
U moci však byla rudá diktatura, která se rozhodla situace využít k něčemu, co se prostě a jednoduše musí označit za krádež. Občané měli přijít o velkou část svých úspor, ceny měly zůstat stejné a dříve silný růst mezd měl razantně zpomalit. Lidé přišli dohromady o desítky miliard korun v úsporách, vkladech a pojistkách. Vyšší členové strany navíc obdrželi výhodné kurzy, což rozhořčilo nejen normální lidi, ale také mnoho řadových komunistů, jež navíc v měsících před reformou tvrdili lidem, že k žádné podobné akci nedojde, a nyní z nich strana udělala lháře a hlupáky.
Bouřící se Plzeň
Hněv nebyl výbušný pouze v Plzni. Města jako Prostějov a také samotná Praha zažily své vlastní bouře dělníků, které se však režimu podařilo buď uklidnit, či rychle potlačit. Obzvlášť západočeští dělníci a pracovníci Škodových závodů však byli zasaženi více než jejich kolegové ve zbytku republiky, a to díky své dlouhodobě silné ekonomické pozici, což nyní vedlo k obzvláště velkým finančním ztrátám. Také místní komunisté byli ze situace rozhořčeni a ve městě tak najednou nastala situace, kdy se lid chtěl otevřeně hněvat a režimní zástupci neměli zájem mu v tom bránit.
1. června 1953 vstoupila měnová reforma plně v platnost a výměnová střediska začala fungovat. U nich také byly umístěny dostupné bezpečnostní jednotky režimu, jež měly zabránit demonstracím či pokusům o loupež. To byla těžká chyba, která oslabila už tak omezenou schopnost komunistů v Plzni zasáhnout. Krize vypukla nejprve v Leninových závodech, na což rudý režim přejmenoval Škodovku. Rozzuření dělníci se začali otevřeně shromažďovat a příjezd stranických funkcionářů pouze posílil jejich hněv. Více odbojní z nich navíc opustili svá místa a začali burcovat lidi z okolních podniků, jež se k nim v mnoha případech přidali. Povstání začalo.
Komunisté se pokusili dělníky přesvědčit k návratu do práce, ale jejich lživé argumenty bral málokdo vážně. Většina řadových straníků zůstala kompletně pasivní a výše postavení činitelé byli bráni za loupežníky. Mezi dělníky navíc byla řada lidí, kteří do Plzně přišli na nucené práce po vyloučení z akademického prostoru, a jejich znalost státu a ekonomiky pomohla dělníkům pochopit, jak moc byli oloupeni. Dav proto opustil závody a vylil se do města, kde se k němu rychle začínali přidávat další občané a protestující z jiných továren. Nepřišla však kompletní vzpoura a část podniků ve městě se omezila na spíše symbolická gesta, což omezilo efektivitu celé akce.
Přesto se na hlavním plzeňském náměstí Republiky za několik hodin shromáždily tisíce dělníků a dalších občanů, jež navíc čím dál ostřeji útočili nejen na měnovou reformu, ale také na samotný režim. Zatímco ranní slogany šly pouze proti nové krádeži, nyní už lidé skandovali za konec represí, přátelství se Západem a demokratické volby. Více než 5000 lidí otevřeně demonstrovalo a skupina mladých lidí dokonce dokázala proniknout na radnici a obsadit část budovy, kde se komunisté snažili připravit rozhlasový projev volající po konci demonstrací.
Část stranických vůdců ve městě byla otevřeně napadena a před radnicí zmlácena. Další stihli před davem utéct a vyhnout se podobnému osudu. Na rozdíl od Maďarska roku 1956 však nikdo z demonstrantů evidentně neměl zájem komunisty otevřeně věšet a situace zůstala bez krvavých aktů. Stovky osob však měly během celé události utrpět zranění. Přes čím dál ostřejší rétoriku navíc hlavním problémem zůstávala ekonomická situace a město se tak zatím plně nestavělo proti režimu. K tomu však mohlo brzy dojít a z Prahy a dalších měst se brzy začaly do Plzně valit posily, které měly celou krizi ukončit.
Nemilost státu
Zatímco v Plzni vyhazovali portréty Stalina a Gottwalda, které nahradili podobiznou Edvarda Beneše, komunisté připravovali protiúder. V Praze a dalších městech zatím situaci uklidnili, ale delší trvání plzeňské revolty mohlo rychle podnítit i zbytek republiky k odporu. Síla režimu v Plzni byla tak slabá, že se lidové milice po zajištění jedné z klíčových budov neodvážily sundat Benešův portrét, aby nezpůsobily nový útok demonstrantů. Až odpoledne se začala formovat síla, jež mohla akci rozdrtit. Jejími členy nebyly pouze Lidové milice a STB, ale také oddíly pravidelné armády, což ukazuje na vážnost situace ve městě.
Přes nově dostupnou sílu však události nebyly rychle zastaveny. Režimu se podařilo vyklidit několik náměstí, ale to byl především následek odchodu demonstrujících do jiných částí města. Pokusy shromáždit dělníky, jež nadále pracovali, aby se svým kolegům postavili, skončily blamáží, když se nepodařilo dát dohromady ani 200 spolehlivých osob. Když se kolem 3. hodiny odpoledne dav vrátil v plné síle na náměstí Republiky, musely zasahující jednotky povolat další posily. Armádní oddíly navíc prokazovaly nedostatek morálky a odmítaly zasahovat proti lidu víc, než bylo absolutně nutné. Strach z možné vzpoury vojáků vedl k tomu, že strana raději do města poslala všechny dostupné oddíly STB, Pohraniční stráže, Lidových milic a dalších více stranických organizací.
Kolem šesté hodiny odpolední se nový přísun sil ukázal jako rozhodující a demonstranti byli přinuceni opustit náměstí Republiky. Byl vyhlášen zákaz vycházení a stovky lidí byly zatčeny, ať už za reálnou účast na demonstracích či za pouhou přítomnost v okolí. Další týden měla ve městě pokračovat mimořádná opatření. Místní straníci byli navíc tvrdou reakcí režimu přinuceni rychle ukázat vlastní loajalitu a vystoupili tak v několika režimních manifestacích. Šlo o ty samé komunisty, kteří ještě ráno neměli kvůli vlastnímu znechucení potřebu zasáhnout.
Režim samozřejmě nemohl takovou výzvu nechat bez trestu a rozpoutal sérii procesů proti mnoha zatčeným, z nichž mnozí obdrželi dlouhé tresty a někteří dokonce skončili v nechvalně proslulých dolech Jáchymova. Komunisté však také pochopili, že si nemůžou dovolit vše, a strana se tak rozhodla v následujících letech posílit svou popularitu pomocí ekonomických kampaní, které měly vést lidi k tomu, aby zapomněli na jejich předchozí loupež. Přesto však situace zůstávala nejistá. Praha se otevřeně bála událostí v Maďarsku roku 1956 a společná správa československé armády a SSSR dospěla k závěru, že v případě dalšího trvání tamní vzpoury hrozí otevřené povstání ze strany celé společnosti, které by režim nemohl potlačit. I proto byl Zápotocký jedním z těch, kdo nejvíc tleskal SSSR za krvavý útok na maďarský lid.
Povstání v Plzni selhalo především proto, že zůstalo osamocené. Režim dokázal udržet zbytek země pod kontrolou a mohl si dovolit koncentrovat všechny spolehlivé síly proti Plzni. Mohla širší vzpoura přinést pád rudé diktatury? Realitou je, že i po měnové reformě zůstávali Češi daleko více loajální Moskvě než jejich spolu-otroci v Maďarsku a Polsku, což zlomil až rok 1968. Plzeň měla unikátní podmínky, které jí umožnily tento hrdinný akt provést, a jeho úspěch ve zbytku republiky je proto velmi nejistý, nemluvě o hrozbě zásahu SSSR. Přesto si však tito hrdinové zaslouží více pozornosti, než se jim dosud dostává. Za hrdinnou snahu ukázat, že český vzdor nezemřel roku 1948.
Zdroje a další četba:
Šlouf, Jakub. Spřízněni měnou: genealogie plzeňské revolty 1. června 1953. Vydání první. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016. 382 stran. Fontes; 17. svazek. ISBN 978-80-7308-585-8
Naše měna je pevná: Plzeň a měnová reforma 1953. Vydání první. Plzeň: Pro katedru historie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni vydalo viaCentrum s.r.o., 2013. 152 stran. ISBN 978-80-87646-02-1.
Petráš, Jiří, ed. a Svoboda, Libor, ed. Osm let po válce: rok 1953 v Československu. Vyd. 1. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2014. 523 s. ISBN 978-80-87211-98-4.
