Článek
Když v roce 1999 jmenoval Boris Jelcin svého nového premiéra nečekal od Vladimira Putina nikdo velké výsledky. Ten rok už byl třetím premiérem pod stárnoucím reformátorem a byl považován za symptom končící éry. Jelcinovo prohlášení, že se Putin má stát jeho dědicem, bylo bráno s ještě menší vahou než jeho premiérská funkce. Mluvčí ruské dumy Seleznyov prohlásil, že Jelcin tímto prohlášením: „Dal kříž smrti na Putinovu kariéru.“ Mnozí si mysleli, že Putin bude mít štěstí, když vůbec vydrží ve funkci do konce roku a prakticky nikdo mu nedával velké šance v prezidentském klání. Počítalo se se jmény jako Němcov, Lebed či Zjuganov, kteří by mohli mít silnou šanci v nové éře po Jelcinovi.
A pak v září roku 1999 přišly bombové útoky na ruská města. Přesný viník je dodnes sporný. Většinová shoda uvádí čečenské extrémisty, Čečenci vinní Dagestánce a některé teorie mají za viníka samotného Putina či FSB. Ať byla Putinova role jakákoliv tak se nedá pochybovat o tom, že situaci využil absolutně výborným a nemilosrdným způsobem. Zahájil druhou čečenskou válku, který měla na rozdíl od té první skončit ruským vojenským triumfem a znovuzískáním Čečenska. Putin dal národu pomstu a slávu. Po dekádě územních ztrát a ponížení mělo Rusko znovu důkaz, že se stále řadilo mezi mocnosti světa. Vladimir Putin zvítězil roku 2000 v prezidentských volbách se ziskem 53% hlasů už v prvním kole voleb.
Putin nevládl na ruské poměry špatně. Zaujal pozici starých carů-reformátorů ve svém stylu vládnutí. Ti sice byli autokraty a často brutálními vrahy, ale jejich ekonomické změny a územní zisky jim zajišťovaly oddanost šlechticů a poddaných. Po chaosu 90. let se Putinova vláda zdála poměrně přijatelnou alternativou. Ekonomika se začala stabilizovat a životní úroveň přestala padat do propasti. V zahraničních vztazích se Rusko znovu vrátilo mezi alespoň druhořadé mocnosti a Putin si vybudoval silnou skupinu obdivovatelů a partnerů po celé Evropě. Krátká výměna let 2008 až 2012 s Medveděvem vyřešila nepříjemnou otázku limitů na vládnutí a neznámým způsobem přesvědčila mnohé na západě, že se Rusko hýbe reformní a demokratickou cestou.
A co jeho strašlivé války? Gruzie, kterou Rusko roku 2008 napadlo, byla jménem obnovování vztahů ponechána novou Obamovou administrativou bez jakýchkoliv záruk proti budoucí agresi. Ukrajina byla Angelou Merkelovou a dalšími politiky odmítnuta jako možný člen NATO. Po anexi Krymu a vypuknutí války v Doněcké a Luhanské oblasti byli Evropa a USA plné velkých slov a prázdné opravdových akcí. Vladimir Putin čelil minimálním sankcím a Ukrajina dlouho čekala na opravdovou podporu. Putin se vrátil do prezidentského úřadu, který si pojistil volebními manipulacemi. S největší pravděpodobností je nepotřeboval, protože i opoziční média v Rusku dlouhodobě ukazují jeho silnou vnitřní podporu. Vladimir Putin mohl v klidu pokračovat ve funkci a podobně jako Kateřina II. nebo Petr I. by vstoupil do ruských dějin velmi pozitivně. A pak se rozhodl riskovat.
Teorií o tom proč se Putin rozhodl napadnout Ukrajinu je mnoho. Důvody přitom mohou být velmi prosté. Ukrajina byla jednou z nejbohatších oblastí SSSR a carské říše. Pokud by Putin připojil celou Ukrajinu nebo alespoň většinu z ní, dosáhl by slávy, kterou si v Rusku užívá málokdo. A nepříliš slavná ukrajinská obrana roku 2014 mu dala pocit neporazitelnosti. Spolu s nekvalitními zpravodajskými zprávami a arogancí generálního štábu, který nevedl velkou válku od Afghánistánu, se postup událostí dá dobře sledovat. To, že se Putin přepočítal víme všichni. Možná tak neodsoudil k pádu sebe, ale odsoudil k pádu svou zemi.
Dnes už Putinova plná invaze Ukrajiny trvá více než dva roky. Po dekádách rychlých válek (např. válka v Gruzii a válka v perském zálivu), a dlouhých povstání s pouze občasnými boji (Afghánistán a Irák), vypadl svět z éry dlouhých konvenčních válek. Proto se dneska tolik lidí podivuje na délkou konfliktu proti Ukrajině a ztrácí o ní zájem. Představa, že válka skončí brzy je však kompletní nesmysl. Evropa konečně začíná chápat, že bude příštím cílem Putinovi válečné mašinérie. Ukrajinci dobře vědí, že ruské sliby nemají cenu ranního odplivnutí. A Putin? Ten nemůže přestat válčit. Jeho ekonomika je nyní ve stavu, kde jí před katastrofou hájí pouze mohutná vojenská produkce. Vítězství je v nedohlednu a úspěchy jsou minimální. Ruská vojska nedokázala plně obsadit ani Doněckou oblast. A varianta provedeni nutných ekonomických reforem by pravděpodobně vedla k škrtům v armádě, ukrajinské přesile a vojenské porážce.
A ústup? Ten by Putina stál krk. Už kvůli tomu, že na Ukrajině právě padlo ruské mládí. Desítky ne-li stovky tisíc mladých Rusů, kteří měli formovat příští generaci jsou pryč. Mnozí další jsou doživotně zdravotně ochromeni či psychicky zničeni. Výkvět ruského důstojnického sboru byl roztrhán na kusy u Kyjeva a Mariupolu. Sbor generálů přišel o své zkušené členy při ústupech od Charkiva a Chersonu. Příští generace ruských dělníků, rolníků a vojáků dodnes umírá v zákopech sotva se hýbající fronty. O kompletních poníženích jako je devastace ruské flotily v boji se státem, který nemá vlastní námořnictvo už radši ani nemluvím. A úspěchy? Čtyři anektované oblasti z nichž dvě stále z poloviny drží Ukrajina. Všechna ta území jsou navíc zdevastována válkou a pro ruskou ekonomiku budou tak maximálně další přítěží.
Vladimir Putin bude nyní potvrzen jako autokrat své Rusi. Volby už nemají ani ten nejmenší pokus o posílení legitimity. Liberálního kandidáta, který měl možná původně být Putinovi doporučen jako dobrý mlátící panák byl raději vyřazen kvůli přílišné podpoře. Na hranicích ruských oblastí Kursk a Bělgorod útočí dobrovolnické brigády ruských exulantů. Na důchodce na okupované Ukrajině nosí úředníci automatické pušky, aby je donutili volit. Z těchto voleb si dělají legraci dokonce i úředníci EU, což je asi nejlepší ukázka toho jak velkou fraškou celá záležitost je. Ví to Putin? Nebo se obklopil tolika loutkami, že se k němu už špatná zpráva nemůže dostat?
Nakonec na tom ani nezáleží. Rusko a Putin už prohráli. Šance na novou éru dominance je pryč. Jejich sféra vlivu se hroutí. Střední Asie přechází pod patronát Pekingu a kavkazské země hledají spojence v Istanbulu, Teheránu a Washingtonu. Samotné Rusko se odsoudilo k ekonomické budoucnosti čínského vazala jakmile přestane být jeho válečná ekonomika udržitelná. Putinův sen o novém multipolárním světe se opravdu naplňuje. Rusko však nebude v tomto světě velkým hráčem, ale relikvií, která se nedokázala přizpůsobit realitě. A sám Putin? Možná bude mít to štěstí, že neslavný osud své země už nezažije. Vždy můžeme doufat, že ho potká osud tolika diktátorů a vrahů. Sic semper tyrannis.
Zdroje a další četba:
Putinův nástup v roce 1999: President Draws Criticism From All Political Camps - The Moscow Times
Americká naivita po zvolení Medveděva: Medveděv a Obama v Praze podepsali odzbrojovací smlouvu - iDNES.cz
