Článek
Bylo mi 11 let a Krym byl tak podivně blízko. Zprávy o válkách jsem většinou slyšel ve spojení s dalekým Afghánistánem či zeměmi v Africe. Ale Krym? To už byla Evropa. Ten byl až nebezpečně blízko k Praze. Pamatuji si to dobře, to zmatení, které vypuklo. Nikdo z nás však netušil, že to byl pouhý začátek dlouhé a krvavé cesty, která dodnes bohužel neskončila. Pojďme si tedy připomenout rok 2014 a počátek ruské agrese na Ukrajině.
Cesta vstříc konfliktu
Vladimír Putin patří za své rozhodnutí uvrhnout Evropu do války k největším zločincům 21. století. Je poněkud ironické, že byl kdysi považován za rozumného a umírněného státníka. Jeho nástup k moci byl plně podpořen liberálními ruskými elitami, které dříve stály při prezidentu Jelcinovi. Mnoho mužů a žen, jež se později stali ruskými disidenty vítalo roku 1999 nástup nového prezidenta, který měl stabilizovat zemi a ukončit problémy 90. let. A to i za cenu jisté dávky autoritářství, což bylo považováno za nutnou oběť. Na západě byl pohled na Putina velice podobný a pouze byl rozšířen o hodnotu nových obchodních a diplomatických partnerství, která by šla s novým ruským vůdcem vytvořit.
Nový vládce splnil část svých slibů. Ekonomický růst a vojenské triumfy v Čečensku a Gruzii mu přinesly vysokou veřejnou popularitu, jež se většinou pohybovala kolem 80 % ruské veřejnosti. Toto veřejné nadšení však postupně začalo opadávat. Rostoucí autoritářství Putinova režimu dokázala sjednotit rozhádanou opozici, jež od roku 2011 zahájila sérii protestů pod vedením uznávaného státníka Borise Němcova. Ruský prezident čelil na konci roku 2013 čím dál nižší oblíbenosti, které příliš nepomohla ani velkolepá olympiáda v ruské Soči. Problémům však Putin nečelil pouze na domácím poli.
Ukrajina byla jedou z nejdůležitějších součástí carského impéria a SSSR. Po rozpadu komunistické říše uznalo Rusko ukrajinskou nezávislost, ale dlouhodobě se snažilo udržet si svůj místní vliv. Zvolení pro-ruského Viktora Janukovyče roku 2010 bylo proto bráno jako veliký triumf, jehož vrcholem se měl stát rok 2013, když Janukovyč ukončil jednání o dalším sblížením s EU a místo toho se obrátil na východ. Ruské nadšení se však brzy mělo rozplynout. Revoluce na Majdanu, která začala jako přímá reakce na ukončení sbližování s EU, přinutila Janukovyče roku 2014 k útěku z úřadu. Putin tak ztratil cenného spojence a hrozilo, že se Ukrajina ještě blíže spojí s EU.
Kde jiní vidí katastrofu tak tam starý agent KGB viděl příležitost. Vojenské intervence na Kavkaze mu přinesly největší vrchol popularity, ale na Ukrajině mohl získat mnohem víc. Jeho ambice se ještě nevztahovaly na celou zemi, ale na specifické části. Svou hodnotu měly samozřejmě východní regiony na Donbase, ale i ty nebyly nic proti poloostrovu Krym. Ten měl v ruském myšlení až mýtickou polohu. Většina dospělých Rusů si ho pamatovala jako vrchol svých dětských prázdnin a světlé místo uvnitř komunistické říše. Pro intelektuály byl jedním z hlavních středů ruských dějin a ozbrojené síly ho považovaly za nutnou součást ruského strategického území.
Krym samotný je navíc převážně obýván Rusy, kteří měli dlouhodobé spory s centrální vládou v Kyjevě. Ukrajinská a tatarská menšina byla silně přečíslena a mnoho krymských Rusů mělo blízké kontakty s příbuznými v Rusku. Revoluce na Majdanu byla mnoha obyvateli poloostrova brána jako možný nástup radikální pravice, což se sice ukázalo jako nesmysl, ale roku 2014 to posloužilo jako účinná metoda ruské propagandy. Na Krymu byla navíc stále přítomna základna ruské černomořské flotily, což mohlo značně usnadnit případnou vojenskou operaci. Všechny tyto výhody nakonec Putina přesvědčily, že je čas provést riskantní geopolitický tah.
Malí zelení mužíčci
Přesné datum ruského rozhodnutí o okupaci Krymu zůstává záhadou. Tvrzení Kremlu o tom, že se jednalo o reakci na pád Janukovyče je již potvrzeným nesmyslem. Medaile za znovuzískání Krymu, kterou vojenští obdrželi účastníci okupace, byla totiž vyrobena už 20. února roku 2014, když ještě Janukovyč zůstával ukrajinským prezidentem. Sám Putin později prohlásil, že plánování ruské akce začalo 22. února, a to po útěku Janukovyče ze země a toho dne skutečně došlo k jednání vrchních ruských úřadů. Pravděpodobně však již plánovaly detaily samotného ovládnutí poloostrova a další detaily operace.
Na samotném Krymu se mezitím tvořila výbušná atmosféra. Pro-ruské a pro-ukrajinské demonstrace byly na denním pořádku a již 24. února došlo k obsazení několika budov místních samospráv. Do toho se na poloostrově objevovalo čím dál větší množství Rusů, kteří aktivně podporovali protestující davy a provokovali je k větším a radikálnějším akcím. Západní rozvědky později potvrdily, že tito Rusové obdrželi rozkazy přímo z Kremlu a byly v podstatě první vlnou Putinova plánu na ovládnutí poloostrova. 23. února také skončila olympiáda v Soči, kterou Putin nechtěl nijak narušit. S jejím koncem však mohl zahájit svůj úder.
Kromě ruských civilistů a pro-ruských separatistů byly hlavní součástí operace vojenské síly. Na samotném Krymu se nacházela již zmíněná Černomořská flotila, která nyní měla za úkol zabránit přepravě nových jednotek z Ukrajiny, jenž by mohly podpořit místní obranu. Hlavní část samotného obsazování měla být vykonána speciálními jednotkami Specnaz, které byly elitou ruských vojenských sil. Ty také později vstoupili do západního povědomí jako Malí zelení mužíčci, které Kreml oficiálně neznal a rozhodně je nepodporoval. Jejich čas měl přijít 27. února, když s pomocí pro-ruských separatistů obsadili budovu krymského parlamentu.
Malí zelení mužíčci
Ukrajina měla na poloostrově vlastní jednotky a teoreticky mohla povolat posily ze zbytku země. Stav ukrajinské armády byl však v mnoha ohledech žalostný, a to se především týkalo vrchního velení. Ministr obrany, Pavlo Lebedev, měl velet obraně své země, ale místo toho rychle utekl. Do Ruska. Tam byl nadšeně přivítán a získal několik ocenění. To samozřejmě armádu, která navíc musela chránit zbytek státních hranic, kam Rusko pro jistotu přisunulo své armádní jednotky. Ještě horší byl stav ukrajinské flotily. Tam přeběhl k Rusku nejen její velitel, ale také jeho nástupce, což bylo pro její bojeschopnost prakticky rozsudkem smrti.
Okupovaný parlament rychle sesadil existující pro-ukrajinskou vládu a promptně odsouhlasil referendum o politické budoucnosti poloostrova. Poslanci byli k tomuto rozhodnutí pro jistotu motivováni připravenými zbraněmi ruských vojáků. Mezitím byly rychle obklíčeny zbývající ukrajinské jednotky na poloostrově. Mnoho jejich členů bylo rusky hovořícími občany Krymu a rychle přijali ruskou nabídku přejít na druhou stranu. Věrným Ukrajincům bylo dovoleno opustit poloostrov v bezpečí a bez boje. Putin měl svůj triumf a nepřál si ho zbytečně kazit krví svých vojáků.
Omamující vítězství
Ruský plán vyšel zcela dokonale. Ztráty se omezily na jediného člena pro-ruských milic, což celé operaci dodalo ještě větší legitimitu v očích ruské veřejnosti. Ta byla z Putinovy operace naprosto nadšená a nové nezávislé veřejné průzkumy potvrdily, že se prezidentova oblíbenost pohybuje výše než kdy předtím. I většina ruské opozice uvítala tento krok, který podle většiny Rusů navrátil vlasti její právoplatné území. Boris Němcov byl jedním z mála osob, jež proti ilegální anexi protestovali, což jen pomohlo rozbít už tak rozhádanou opozici. Sám Němcov byl o rok později zavražděn.
I zahraniční reakce byla překvapivě mírná. Ukrajina se Krymu samozřejmě odmítla vzdát, ale nebyla nijak schopna ho získat zpět. Pozornost Kyjevu se tak otočila na Donbas, kde se právě rozběhly otevřené boje s místními separatisty. Země NATO a EU sice brzy rozhodly o uvalení sankcí, ale ty se ukázaly jako spíše kosmetické. Běžní Rusové je většinou brali jako útok na sebe samé a pouze se ještě více přiklonili k režimu. Rusko sice utrpělo ekonomické potíže, ale ty byly veřejností brány jako nepodstatné oproti velkolepé teritoriální expanzi. Během největších ekonomických problémů v polovině roku 2015 měl Putin podporu téměř 90 % Rusů.
Referendum o připojení Krymu bylo vykonáno 16. března a ve většině ohledů šlo o naprostou formalitu. Oficiální výsledky hlásily, že více než 90 % obyvatel poloostrova hlasovalo pro připojení k Rusku, což je samozřejmě nesmysl. Zvláštní je, že to bylo dost zbytečné podvádění. Nezávislé průzkumy potvrdily, že by se Krym pravděpodobně k Rusku připojil i v zcela demokratickém hlasování i když ne z tak velkolepým počtem hlasů. Putin pravděpodobně chtěl, aby byl jeho triumf, co nejvelkolepější. Navíc je pravdou, že diktátoři neradi riskují cokoliv v demokratických volbách. Proto jsou to diktátoři.
Putin mohl přes tyto detaily být právoplatně spokojen. Jeho gambit vyšel naprosto ideálně a jeho pozice v Rusku byla plně stabilizována. Právě roku 2014 došlo k finální likvidace většiny svobodných médií, což bylo veřejností díky krymskému vítězství prakticky kompletně ignorováno. Ale přes všechny zisky bylo dobytí Krymu v jednom ohledu pro Rusko katastrofou. Lehkost jeho pádu vedla Putina k novým úvahám a ambicím. Pokud tak rychle padl Krym, proč by se to samé nemohlo stát z celou Ukrajinou?
To byla naděje Kremlu roku 2022. Nový Krym. Rychlé obsazení Kyjeva, po kterém by skončil odpor ukrajinské armády. Ta však byla za 8 let reformována a modernizována. Pro-ruské elementy zmizely z většiny funkcí a skuteční ukrajinští vlastenci byly nyní u kormidla. Putin také nepochopil, jak moc byl Krym skutečně unikátní. Široká veřejná podpora pro připojení k Rusku zde byla ojedinělá a zbytek Ukrajiny nebyl ochotný tak jednoduše kapitulovat. Dlouholetý konflikt na Donbase, kde separatisté přežili pouze díky ruské podpoře, byl Putinem ignorován. Jeho naděje se stočili k velkému krymskému triumfu a jeho možnému opakování. Tyran vší Rusy měl však roku 2022 místo triumfu obdržet své první velké ponížení.
Zdroje a další četba:
Čechová, Martina et al: Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii: Řecko - Řím - Byzanc - Osmanská říše - Krymský chanát - Ruské impérium - Sovětský svaz - Ukrajina - Ruská federace: kolektivní monografie. Vydání první. Praha: Slovanský ústav AV ČR, v.v.i., 2022. 382 stran. Práce Slovanského ústavu. Nová řada; svazek 60. ISBN 978-80-86420-85-1.
Spaniel, William: What Caused the Russia-Ukraine War? (And How Will It End?), Nezávislá publikace, 2022, 165 stran, ISBN: 979-8838178169
Ostrovsky, Arkady: The Invention of Russia: The Journey from Gorbachev's Freedom to Putin's War, Atlantic Books, 2015, 400 stran, ISBN: 978-0857891600
