Článek
Ve svém posledním článku (zde) jsem se současnou situaci v Íránu snažil analyzovat poněkud opatrně. Už jsem viděl mnoho vln protestů, jež si získaly nadšení světa, ale nakonec byly islámským režimem rozdrceny. Po čtvrtečních událostech však nemohu skrývat nadšení a naději. Íránci se bouří v dosud neviděných počtech, a to na povel dlouho vyhnaného prince. Přichází konečně konec téměř padesát let trvající tyranie?
Pryč s diktátorem!
Současné protesty proti vládnoucímu režimu vypukly na konci prosince, a to díky hněvu íránských obchodníků z bazaru, již byli dlouhodobě považováni za pilíř současné vlády, ale nyní už dále nemohou tolerovat horšící se podmínky v zemi. Íránská ekonomika je v bodě kolapsu a ceny základních potřeb neustále rostou. Země byla ponížena v zahraničí a přišla o většinu svých regionálních spojenců. Válka s Izraelem ukázala neslavný stav dlouho hýčkaných íránských revolučních gard. A současná vláda na to vše reaguje pouze chabě. Odmítá výrazně změnit současný systém a bojí se reakce nejvyššího vůdce Alího Chamejního. Írán je v pasti.
K vzbouřenému bazaru se rychle začaly přidávat další skupiny. Etnické menšiny v okrajových provinciích, jež pod islámským režimem doufaly v autonomii, ale místo toho obdržely útlak. Odvážné ženy, jež už několik let bojují proti povinnému nošení hidžábu a odmítají se omezovat starými zákony islámu. Univerzitní studenti, kteří dlouhodobě vidí, že v současném systému nemají šanci na prosperitu a už dávno nevěří v mírumilovnou reformu. A také zástupci organizovaných odborů, již nejlépe vidí propad životní úrovně svých členů a mají dost prázdných slibů současné vlády. Všichni tito lidé byli součástí předchozích protestních vln a dnes opět hrají významnou roli.
Reakce vládnoucího režimu nemohla nikoho překvapit. Počáteční chabé pokusy o kompromis, které představil současný prezident, vystřídaly tradiční pokusy o tvrdé a nemilosrdné potlačení protestujících občanů. Revoluční gardy a jejich ozbrojené milice začaly střílet do vlastních občanů a útočily všemi dostupnými metodami. To však jen zvýšilo hněv rostoucího množství oponentů, kteří v několika městech dokonce dokázali vyhnat bezpečnostní síly a obsadili jejich budovy. K protestům se následně začalo přidávat čím dál více lidí z vyšší a střední třídy, již se dříve báli o své živobytí, ale nyní už často nemají co ztratit. Také se začaly objevovat zprávy o snahách nejvyšších členů režimu zajistit si v případě kolapsu dobrý zahraniční exil.
Pravý zvrat však přišel den před psaním tohoto článku, 8. ledna. Že tento den bude významný, se vědělo už pár dní předem, a to díky rozhodnutí stran kurdské menšiny v Íránu vyhlásit na tento den generální stávku. Ta přes den skutečně proběhla a zasáhla dosud tiché západní regiony. Pak však přišla druhá výzva, jež žádala, aby Íránci vyšli do ulic také večer, a to v co největších počtech. Samotný režim se této akce evidentně zalekl a v zemi kompletně vypnul přístup k internetu, což mělo zabránit tomu, aby se zpráva o protestech rozšířila. Také plně vypustil své bezpečnostní síly, jež přes noc tvrdě zaútočily a například ve městě Karadž spáchaly brutální masakr demonstrantů. Nemohly však zabránit tomu, co přišlo.
Vlna protestů tentokrát nevynechala žádnou část Íránu. Města jako Tabriz, jež se dosud příliš neprojevila, byla nyní plná rozzuřených Íránců. Mašhad, rodné město současného nejvyššího vůdce, jež je bráno za střed režimní síly, bylo kompletně zaplněno demonstranty, kteří obsadili vládní budovy a zahnali na útěk vojska diktatury. To samé v Teheránu a obrovském množství menších měst. „Ani Gaza, ani Libanon, můj život jedině za Írán.“ Nebo: „Přichází rok krve, diktátor padne.“ To byly jejich slogany. Ale velkou roli hrál ještě jeden slogan, který přímo odkazoval na muže, jenž k celé demonstraci vyzval a kterého lid vyslyšel. „Začala poslední bitva, náš král se vrátí!“
Návrat krále?
Korunní princ Kýros Rezá Pahlaví je v mnoha ohledech fascinující kombinací starého a nového světa. Narodil se roku 1960 vládnoucímu šáhovi Íránu, ale v této zemi už nežije téměř pět dekád. Už v mládí odcestoval za výukou do USA, kde byl následně přinucen zůstat islámskou revolucí, jež svrhla jeho otce a ukončila dva a půl tisíce let starou íránskou monarchii. Korunní princ Rezá se ve své nové vlasti zabydlel dobře a brzy se stal manželem a otcem tří dcer. Většinou žije ve státě Kalifornie, který je hlavním centrem íránských exulantů a platí zde za dobře známého člena místní společnosti. Jeho politické aktivity však za posledních 47 let prošly velkými proměnami.
Pahlaví se zpočátku především obklopoval blízkými poradci svého otce a jeho exilové aktivity byly omezené na občasné projevy a deklarace. Většina opozičních figur, a to včetně mnoha íránských monarchistů, nebrala prince příliš vážně a celá exilová komunita byla těžce rozdělena osobními a názorovými střety. Korunní princ tak v 80. a 90. letech ustoupil do pozadí, což mu dost možná zachránilo život. Islámský režim vedl v této době kampaň teroristických útoků a atentátů, jež si vyžádaly životy mnoha exilových vůdců, a to včetně několika Pahlavího příbuzných. Se začátkem nového tisíciletí se tak zdálo, že je zahraniční opozice vyřízenou silou a sám Pahlaví raději dožije v relativním pohodlí USA.
Vše se však začalo měnit roku 2009. Porážka zelené revoluce, jež ten rok zasáhla Írán, ukázala omezené možnosti místních reformistů, kteří dlouhodobě slibovali dobré změny v rámci existujícího systému, ale pod tlakem revolučních gard a nejvyššího vůdce museli své požadavky odvolat. To započalo éru postupného kolapsu nadějí v mírumilovnou reformu, což se především začalo ukazovat od roku 2017, kdy už protestující volali nejen po reformách, ale také po pádu samotného režimu, který považovali za nereformovatelný. Během těchto a dalších protestů se také čím dál častěji začaly objevovat slogany se jménem Pahlaví, jež oslavovaly éru monarchie a někdy i volaly po jejím návratu.
Sám korunní princ byl rostoucím hněvem Íránců probuzen k nové akci. Začal čím dál více mluvit v médiích, vybudoval nový poradní tým složený z mladých expertů a pokusil se také o větší sjednocení rozhádané opozice. To se především ukázalo během protestů roku 2022, kdy vedoucí figury íránského exilu zformovaly jednotnou radu, ale tento pokus rychle zkolaboval a Pahlaví ho nakonec opustil. V rámci opozice čelí kritice za příliš agresivní rétoriku svých stoupenců, již často na internetu napadají jiné významné exulanty, a obviněním z plánu na založení nové diktatury či přímo z obnovy absolutistické monarchie po vzoru svého otce.
Korunní princ však tato obvinění odmítá. V Íránu si přeje po pádu režimu uspořádat referendum, jež má dát šanci samotným Íráncům, aby si přesně určili, zda si přejí republiku, či konstituční monarchii. Pahlaví sice nabízí své služby, ale dobře ví, že se nemůže svému lidu vnutit. Jeho popularita však byla 8. ledna jasně prokázána. Na princův povel vyšly do ulic demonstrace, které se dají porovnat s vrcholem předchozích protestních hnutí a možná je i překonaly. Samozřejmě to neznamená, že si všichni tito lidé přejí obnovit monarchii či dát moc korunnímu princi. Po čtvrtečních protestech je však jasné, že odmítají další existenci islámské republiky a Rezá Pahlaví je pro ně nejjasnějším vůdcem a symbolem současné opozice.
Dlouhá cesta vpřed
Už se k nám dostávají zprávy o brutálních snahách režimních sil potlačit demonstranty. Více než padesát demonstrantů, (odhady rostou s každou hodinou), bylo zavražděno v už zmíněném městě Karadž. I jinde byli hrdinní lidé vražděni vládou, která je má reprezentovat. Sám nejvyšší vůdce už stihl promluvit a nazývá své lidi zrádci, již prý chtějí potěšit Donalda Trumpa. Realita na zemi však ukazuje, že režim už sotva dokáže zvládnout současné demonstrace. V několika městech byly zničeny vládní budovy a revoluční gardy musely utéct před rozhněvanými občany. Předrevoluční íránská vlajka, která má na sobě lva a slunce, byla vztyčena místo režimních symbolů. Hněv lidu už je prostě příliš velký.
Na potlačení současných protestů by tak režim musel použít prakticky všechny své zdroje a udělal by to za cenu obrovských masakrů, které by mohly stát životy desítky tisíc občanů. To by obzvlášť mohl být problém v době, kdy americký prezident Donald Trump prohlásil, že by se masakr demonstrantů setkal s americkou reakcí. Politici v USA, ale i v EU jsou letos daleko více ochotni podpořit demonstranty než v předchozích letech. Obzvlášť nedávná akce ve Venezuele nahnala všem nepřátelům Ameriky strach a zprávy o přesunu speciálních jednotek USA na Blízký východ už vyvolaly obavy mezi členy íránského režimu.
Problémem zůstává rozštěpená opozice. Obzvlášť velký vliv má organizace MEK, jež má dlouhodobé kontakty mezi americkými politiky. To i přesto, že tuto skupinu, jež spojuje marxistické a komunistické postoje, nenávidí prakticky všichni Íránci. Levice, liberálové, republikáni a monarchisté se většinou sotva shodnou na tom, zda je nebe modré, ale v nenávisti k MEK mezi nimi panuje naprostá shoda. Jimi ovlivnění politici nyní útočí na zbytek opozice a obzvlášť na Pahlavího, což však ironií osudu začíná pomáhat většímu sjednocení ostatních organizací. Obzvlášť včerejší protesty způsobily, že i dlouhodobí oponenti monarchie ocenili roli korunního prince.
Situace se však odmítá uklidnit, a to i ve dnech, které následují velkou akci z 8. Právě naopak, zprávy z Íránu ukazují na rostoucí lidový hněv. V Teheránu vzplála jedna z největších mešit, menšinová města na hranicích jsou svědky ozbrojených útoků místních Kurdů na revoluční gardy a protesty ve velkých městech nadále sílí. Režimní zdroje mezitím mluví o Američany vedeném pokusu o zničení země a otevřeně chtějí masakrovat všechny oponenty islámské republiky. O to zajímavější je výzva revolučních gard, jež volají na své členy, aby se přestali vyhýbat povinnostem. To možná potvrzuje zprávy o tom, že se protirežimní nálady rozšířily dokonce i mezi tuto vládní sílu.
Írán zdaleka není svobodný. Tlak, který byl vidět 8. ledna, musí být udržen. Rezá Pahlaví a další opoziční figury budou potřeba v organizaci zahraniční podpory pro tyto snahy. Cizí politici by měli pokračovat ve svých proíránských projevech a musí se distancovat od nenáviděných organizací, jako je MEK. A režim se vždy může rozhodnout, že ve jménu přežití utopí svůj lid v krvi. Po dlouhé době se však zdá, že se konec tohoto ohavného systému, jenž vzal životy desítek tisíc Íránců, konečně blíží ke svému konci.
Zdroje a další četba:
BERMAN, Ilan, 2020: The Fight for Iran: Opposition Politics, Protest, and the Struggle for the Soul of a Nation, Rowman & Littlefield Publishers, ISBN: 978-1538143469
Politico, 2026: Internet and phones cut in Iran as protesters heed exiled prince’s call for mass demonstration, Online, https://www.politico.com/news/2026/01/08/internet-and-phones-cut-in-iran-as-protesters-heed-exiled-princes-call-for-mass-demonstration-00718356
BBC, 2026: Huge anti-government protests in Tehran and other Iranian cities, videos show, Online, https://www.bbc.com/news/articles/cg7y0579lp8o
