Článek
Ropné štěstí a neštěstí
Venezuelská historie se až do počátku 20. století ve většině ohledů podobala všem svým sousedům. Evropská kolonizace a války za nezávislost na počátku 19. století, které následoval okus o sjednocenou latinskou Ameriku. Tato země, Velká Kolumbie, pod vládou Simona Bolívara skončila v plamenech a vedla k vytvoření půl tuctu nezávislých států. Venezuela byla jedním z nich a následné století prošla nestabilním obdobím plným demokratických experimentů a vojenských diktatur. Ale roku 1908 si vládci Venezuely uvědomili, že mají ve svých rukách novou nerostou surovinu. A tehdy začala těžba ropy.
Do té doby převážně zemědělská ekonomika, objev ropy znamenal pro Venezuelu ohromné zbohatnutí. To začalo s první světovou válkou, kdy neutrální Venezuela zásobovala kohokoliv mohla. Růst neskončil s válkou, protože v USA začaly být velmi populární automobily a Venezuela pro ně měla palivo. K roku 1935 měla Venezuela nejvyšší příjem na osobu v jižní Americe a hovořilo se o ní jako o nastupující ekonomické mocnosti.
Ale s bohatstvím přišly problémy. Nástup ropy znamenal postupné oslabení všech dalších venezuelských vývozů, což vedlo k oslabení domácí zemědělské produkce. S výjimkou ropného průmyslu nebyly vlády té doby ochotny investovat do industrializace, a tím ještě víc zvýšily závislost na černém zlatě. Do toho se čím dál víc projevovala extrémní korupce. Úplatky od zahraničních firem, které brzy plně kontrolovaly vývoj ropného průmysl v zemi a vzájemné úplatky v rámci vlády vedly ke stavu extrémně oslabené demokracie.
Tahle situace byla pro běžné Venezuelany přijatelná, dokud měli na ropných příjmech podíl. Ale prudký pokles ropných cen na konci 70. let vedl k hlubokému oslabení venezuelské ekonomiky a dvěma dekádám nestability a protestů. A zde nastupuje Hugo Chávez. Armádní důstojník, který se po dvou pokusech o převrat rozhodl, že to zkusí v politice. Jeho populistická a socialistická ideologie zněla mnoha běžným Venezuelanům jako jediná šance na opravdovou změnu a roku 1998 ho zvolili za prezidenta.
Chávezova vláda se skrz svých 15 let setkala s mnoha problémy a většinu jich odsunula na později. Po velkém znárodnění ropných firem v zemi a novém růstu ropných cen ale Chávez dokázal provést své slíbené sociální programy, které mu zajistily loajalitu obyvatelstva. Také utužil svůj režim a nahradil nejvyšší soud svými loutkami, ale jeho osobní oblíbenost mu zajistila pokračující slávu. Dokud Chávez žil a ropné ceny rostly všechno mohlo zůstat stabilní. A pak roku 2013 zemřel Chávez a ropné ceny se začaly propadat.
Nicolás Maduro, Chávezův nástupce ve funkci prezidenta, čelil prakticky od počátku své vlády silné opozici. Ať už uvnitř vlastní strany či od demokratických stran, Maduro utužoval svou moc mnoho let. Hyperinflace, jež začala kolem roku 2016, a další ekonomické propady jeho režim málem zničily, ale nejednotná opozice a nemilosrdnost ho dokázala přenést přes nejhorší dny. Roku 2020 provedl několik ekonomických opatření, které alespoň dočasně situaci stabilizovaly a vypadalo to, že jeho režim má stabilní budoucnost.
Obnovená krize
Krátká ekonomická stabilita, kterou mnozí zažívali několik měsíců s přesahem do let 2021 a 2022 se brzy rozplynula. Opět se potýkají s neustálým zdražováním potravin, zavíráním podniků a bolestnými myšlenkami na emigraci. Uprostřed této každodenní reality Venezuelané slyší předvolební projevy, protože opozice se připravuje na na výběr kandidáta, který vyzve prezidenta Nicoláse Madura v nadcházejících prezidentských volbách.
Madurově vládě se na konci roku 2021 podařilo dostat Venezuelu z hyperinflačního cyklu pomocí škrtů ve veřejných výdajích, zvýšení daní a devizových injekcí. V loňském roce mohli pracující na nějaký čas vytáhnout z kapes dolar nebo dva a možná i několik bolívarů (venezuelská měna). Někteří Venezuelané se dokonce rozhodli k návratu z Kolumbie, Peru, Ekvádoru a dalších latinskoamerických zemí, které je po léta hostily, ale kde nemohli dlouhodobě najít práci.
Od ledna 2023 však stabilita začala mizet. Tradiční zvýšení minimální mzdy, jež Maduro pravidelně oznamuje na Svátek práce, se nedostavilo. Při posledním zvýšení v dubnu 2022 činila měsíční mzda 130 bolívarů, což v té době bylo 30 dolarů, ale nyní se snížila na 3,70 dolaru. To způsobilo novou emigrační vlnu. Například agenti americké pohraniční stráže se od ledna na americko-mexické hranici setkali s více než 199 500 Venezuelany, zatímco za celý rok 2020 to bylo pouze 3000 případů. Jen v srpnu to bylo více než 31 400 setkání.
Venezuelané pociťují krizi jako jednu otupující bezvýraznou plochu bojů, ačkoli některé její větší pohromy využívají k tomu, aby rozebrali jeden rok od druhého: v roce 2017 se konaly masové protesty proti Madurovi a represe, v roce 2018 byl velký nedostatek potravin, rok 2019 přinesl celostátní výpadky elektřiny, v roce 2020 se stály několikadenní fronty u benzinových pump.
Obavy běžných občanů rostou, protože lidé vidí, že mnohé z těchto potíží udeřily najednou, a to i v hlavním městě Caracasu, jehož obyvatelé byli od některých problémů krize částečně izolováni. Nabídka produktů na pultech supermarketů a na trzích v sousedství se zmenšuje. Obchody s dováženým zbožím umisťují zboží na přední okraj regálů, aby vzbudily zdání, že jsou plně zásobeny. Restaurace se zavírají. Tankování dotovaných pohonných hmot opět vyžaduje pečlivé plánování. Hodinové výpadky elektřiny jsou v Caracasu čím dál častější.
V této situaci se Maduro stává čím dál více zoufalejším. Na jednu stranu se pokouší o jisté ústupky vůči demokratické opozici, což mu také zajistilo jisté sankční úlevy ze strany USA. Na druhou stranu se Maduro dokázal rozhádat i s některými ze svých vlastních spojenců. Komunistická strana Venezuely, dlouhodobí spojenci Cháveze a Madura, se čím dál víc stává terčem vládního nepřátelství například v otázce vlastnictví několika administrativních budov a práva na shromažďování. Maduro ví, že se jeho situace zhoršuje, a rozhodl se tedy vsadit na finální nacionalistický gambit.
Poslední zoufalství
Guayana Esequiba je 160 000 kilometrů čtverečních velká oblast ležící na území guyanské kooperativní republiky. Venezuelský nárok se táhne až ke koloniální éře, kdy nebyla hranice mezi tehdejší britskou Guyanou a španělskou Venezuelou jasně vytyčena. Objevení zlata v polovině 19. století vedlo k venezuelským nárokům na celou oblast a roku 1899 k arbitráží sporu. USA, které sloužily jako neutrální soudce pro konflikt, rozhodly ve prospěch Britů. S tímto rozhodnutím Venezuela souhlasila až do 60. let dvacátého století, kdy se spor znovu krátce rozhořel. Nová dohoda mezi nově nezávislou Guyanou a Venezuelou měla vést k mírovému řešení sporu, ale jednání ustála a venezuelský zájem na dlouho odpadl.
A zde se opět dostává ke slovu ropa. Roku 2015 byla na pobřeží Guyany objevena velká ropná pole, které se země rozhodla začít těžit s pomocí amerických společností. Maduro oficiálně prohlásil, že na to Guyana nemá právo a spor opět začal doutnat. Pro Venezuelu je obzvlášť problémová její klesající ropná produkce, která se nikdy plně nevzpamatovala s chávezovích reforem. Guyanské zdroje by mohli být velmi nápomocné pro udržení ekonomiky Venezuely v chodu. Rozhodnutí OSN přenechat otázku Mezinárodnímu soudnímu dvoru Maduro nijak nerespektuje a rozhodl se jednat po svém.
A tak přišlo referendum z 3. prosince, kdy se přes 90 % Venezuelců vyslovilo pro uznání nároku jejich země na region a vytvoření venezuelské administrativy, která by ho spravovala. To že je referendum s největší pravděpodobností kompletně zfalšované stačí pohlédnout na nesmyslná čísla schválení, za která by se nemuseli stydět režimy varšavského paktu. Venezuela vyhrožuje, že svůj nárok prosadí všemi možnostmi. Na to reaguje především brazilská vláda, která do oblasti přesouvá ozbrojené jednotky. Američané, kteří se v posledních měsících snaží s Madurem dobře vycházet, zatím zůstávají u verbálního odsouzení.
Pokud dojde k opravdové válce tak agresorovi šance nejsou velké. Celý sporný region je jedna velká džungle s minimálním kontaktem s vnějším světem. Venezuelská armáda je sice na papíře velká, ale sužována korupcí a demoralizací. A pak je tu reálná možnost zahraniční intervence. USA a Brazílie, ale také možná Velká Británie. Guyana je stále členem Commonwealthu a premiér Sunak je ve vnitropoliticky špatné situaci. Válka na záchranu bývalé části impéria by mohla být potřebným odvedením pozornosti.
Ať už situace dopadne jakkoliv, venezuelská tragédie bude pokračovat. I kdyby padl Maduro a jeho režim tak si je těžké představit osobu či hnutí schopné provést potřebné reformy pro trpící zemi. Můžeme pouze doufat, že příští změna bude k lepšímu.
Zdroje a další čtení:
GALLEGOS, Raul. Crude nation: how oil riches ruined Venezuela. Lincoln: Potomac Books, an imprint of the University of Nebraska Press, 2016 ISBN 978-1-61234-859-9
SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ. Congress. Venezuela in Maduro's grasp: assessing the deteriorating security and humanitarian situation: hearing before the Committee on Foreign Relations, United States Senate, One Hundred Sixteenth Congress, second session, August 4, 2020 [mikrodokument]. Washington: U.S. Government Publishing Office, 2020. 1 (iii, 50 stran). S. Hrg.; 116-314.
BRAVEBOY, Jacqueline, The Venezuela-Guyana Border Dispute: Britain's Colonial Legacy In Latin America, Routledge ISBN 978-0367297077
