Článek
V dnešních dnech se pozornost čtenáře se zájmem o zahraniční otázky pravděpodobně točí kolem událostí na Slovensku, inaugurace Donalda Trumpa či budoucnosti ukrajinské války. Na Balkáně však vstupuje do nové fáze již tři měsíce trvající bouře hněvu. Srbskem se opět šíří slova jako generální stávka, protesty a diktátor. A hlavním cíl tohoto hněvu? Sám prezident Aleksandar Vučić.
Vučićova éra
Politická kariéra současného prezidenta trvá již více než třicet let a má za sebou mnoho zajímavých momentů a pragmatických změn názorů. Ve svých třiadvaceti letech se mladý Vučić stal členem srbské krajně pravicové Radikální strany, se kterou měl setrvat následujících patnáct let. To bylo v éře občanských válek, jenž zachvátily hroutící se Jugoslávii a ve kterých se Radikální strana řadila mezi největší podporovatele nemilosrdného přístupu vůči sousedům rodícího se Srbska. Vučić se plně držel stranické linie a obhajoval brutální metody srbské armády a ní napojených milic, což zahrnovalo vyjádření podpory pro genocidu muslimů v bosenské Srebrenici. Tato ochota prosazovat stranickou pravdu mu vynesla vysokou pozici ministra pro informace, kterou mu udělil tehdejší srbský diktátor Slobodan Miloševič.
Vučić byl více než ochotný prosazovat Miloševičovy represivní kroky a to až do chvíle, kdy se diktátorův režim roku 2000 zhroutil. To se však ukázalo jako pouhá dočasná stopka pro čím dál více ambiciózního politika. Vučić se rychle transformoval na reformního státníka a otevřeně se omluvil za své dřívější činy a projevy. Oddělil se také od své umírající strany a roku 2008 stál při založení zbrusu nové Srbské pokrokové strany. Zde bývalý propagandista rychle zkombinoval příslib ekonomických reforem, plány na vstup do EU a konzervativní přístup k sociálním otázkám. Díky neschopnosti nové politické garnitury dokázal roku 2014 vyhrát volby a stát se novým premiérem Srbska.
Je nutné uznat, že politika nového premiéra byla z počátku efektivní. Jeho rozpočtové škrty a následné ekonomické reformy dokázaly zlepšit dlouhodobě mizernou srbskou ekonomiku a dokonce mu získaly podporu u mezinárodních organizací včetně Evropské unie. Pomohl prosadit nové posuny ve vztazích mezi balkánskými státy a přislíbil široké proti-korupční reformy. Mezitím začal pomalu, ale jistě získávat kontrolu nad médii, ale učinil tak v daleko méně očividném stylu než dříve Miloševič. To mu také pomohlo vyhrát pozdější prezidentské volby a udržet si vysokou podporu mezi srbskou veřejností. Jeho režim byl možná autoritářský, ale srbská veřejnost ho zatím byla ochotná tolerovat výměnou za ekonomickou stabilitu.
V zahraničních otázkách je Vučić perfektním příkladem hráče na všechny strany. Dokázal si poměrně dlouhou udržet dobré vztahy s Evropskou unií a formálně dosud neopustil své plány na připojení se k ní. Na druhou stranu zůstává jedním z posledních evropských spojenců Ruska a mnohokrát prohlásil, že se nikdy nepostaví proti zájmům Moskvy. Ta jeho loajalitu odměnila podporou v otázce Kosova, které je srbskou veřejností dodnes považováno za právoplatnou součást Srbska. Vučić je sice velmi autonomním hráčem, ale v geopolitických otázkách je zahleděn na východ. Dalo by se čekat, že právě pro-východní orientace či ovládnutí médií povede k veřejnému odporu, ale opak byl pravdou. Za začátkem skutečného lidového hněvu stojí špatně rekonstruovaná budova nádraží.
Aleksandar Vučić
Za všechno může Čína
Čínská iniciativa Nové Hedvábné stezky je v naší zemi především známá z megalomanských blouznění Miloše Zemana, ale v Srbsku se stala reálným hráčem v tamní ekonomice. Prezident Vučić má kromě Ruska dobré vztahy i s Čínou a byl tak více než ochoten přijmout východní pomoc v renovaci zastaralé srbské železnice a přilehlých budov. Mezi ně patřila i nádražní budova ve městě Novi Sad, která byla od roku 2021 ve stavu aktivních rekonstrukcí, než byla slavnostně otevřena v červenci roku 2024. O čtyři měsíce později došlo ke kolapsu budovy, při kterém přišlo o život 15 lidí. A celé Srbsko bylo zděšeno.
Poměrně rychle se začalo mluvit o tom, že Vučićova slibovaná kampaň proti korupci nebyla úplně úspěšná. Sám prezident měl prý být velkým beneficientem ukradených financí a to včetně těch, které měly sloužit pro rekonstrukci železniční stanice. Zda je to pravda zůstává nejasné, ale šířící se zvěsti stačily na to, aby se společností začal šířit hněv. Korupce se stala sjednocujícím symbolem pro všechny nespokojené občany a brzy se začaly objevovat první aktivní protesty. Vučić přislíbil vyšetřování a doufal, že tím nespokojence uklidní. Protestující však nebyli hlupáci a nový příslib brali jako prázdnou frašku, která měla zajisti jejich poslušnost.
Vučić pravděpodobně doufal, že se situace postupně uklidní, ale brzy se ukázalo, že opak je pravdou. Davy protestujících rostly s každým týdnem a ani prosincový příchod zimy nevedl k ukončení protestů. Hlavní sílu těchto manifestací tvořili přinejmenším v prvních týdnech srbští studenti, které se vláda nejprve pokusila ignorovat a následně je začala urážet jako líné děti. Urážky zcela překvapivě nebyly nejlepší metodou pro nastolení klidu a k studentům se brzy začaly přidávat učitelé, právníci a další profese. Krátce před Vánoci měla největší demonstrace v zemi více než 100 000 účastníků, což jsou počty neviděné od revoluce roku 2000. Reformy státu, proti-korupční legislativa a pád prezidenta Vučiće se staly slogany nového hnutí odporu.
Leden neměl pro srbskou vládu a Vučiće přinést žádné zlepšení. Studentští organizátoři začali volat po jednodenní generální stávce, kterou skutečně zorganizovali k 23. lednu. K té se sice připojila pouze část veřejnosti, ale už to je pro vládnoucí režim varovný signál o rostoucí síle veřejné opozice. Samotná akce byla navíc spíše zkouškou pro budoucí stávky, které mohou být daleko delší a efektivnější. Případná paralýza srbské ekonomiky by zničila hlavní část prezidentovy legitimity a vystavila by ho všeobecné nespokojenosti. Sám Vučić už stihl prohlásit všechny své oponenty za zahraniční agenty, ale zatím se nedovážil k nasazení síly. Dobře ví, že takové rozhodnutí by se to pro něj mohlo stát osudným.
Revoluce v dohledu?
Než se ozvou cynici, kteří jakoukoliv studenty započatou demonstraci považují za vrchol zbytečnosti, stojí za připomínku, že právě studenti stáli v pozadí svržení srbského diktátora Miloševiče. Ilegální hnutí Otpor! bylo jedním z hlavních organizátorů revoluční bouře, která na konci září roku 2000 zachvátila většinu Srbska a 5. října téhož roku triumfálně ovládla hlavní město Bělehrad. Ve spolupráci s opozičními politiky, armádními veterány a stovkami tisíc běžných občanů dokázala původně malá studentská skupina ukončit více než dekádu diktatury, která byla daleko tvrdší a brutálnější než je Vučićův autoritářský režim dnes.
V tom však také vězí hlavní problém jakýchkoliv nadějí na změnu. Vučić ještě nedosáhl hloubky nenávisti, kterou proti sobě dokázal během své diktatury vypěstovat Miloševič. Bývalý diktátor prohrál několik válek, brutálně utlačoval vlastní občany a ještě roku 2000 se pokusil zfalšovat volby, což se stalo rozbuškou jemu osudné revoluce. Současný prezident byl již z volebních podvodů několikrát obviněn, ale tyto případy skončily pouze omezenými protesty. A zatímco politická opozice proti Miloševičovi byla plná politických nováčků a nadějných osobností, současná opozice má za sebou řadu skandálů a afér mezi něž patří i zavedení několika represivních zákonů, jenž byly později využity a zdokonaleny současným prezidentem.
Přes tyto problémy jsou současné protesty vskutku unikátní. Poprvé za Vučićovy vlády došlo ke skutečně široké vzpouře, která se nyní plně rozšířila i mimo studentské kruhy. Včerejší první pokus o generální stávku si podle prvních odhadů dokázal získat podporu stovek podnikatelů a desítek tisíc pracujících lidí, což je fenomén, který v případě opakované stávky bude pravděpodobně čím dál víc růst. Případná snaha o potlačení protestů by navíc mohla pro srbského prezidenta znamenat katastrofu. Byla to právě Miloševičova agresivní snaha o rozehnání studentských protestů, která proti němu před volbami obrátila velkou část srbské veřejnosti. Zářijový pokus o rozehnání stávkujících dělníků pak už předznamenal blížící se kolaps režimu.
Žijeme v éře prudkých změn a geopolitických zemětřesení. Srbsko možná nečeká revoluce, ale rostoucí hněv jeho lidu nelze přehlížet. Už proto, že by se zoufalý Vučić mohl pokusit o nový diplomatický či dokonce vojenský gambit proti Kosovu, což by mohlo lehce eskalovat do nového balkánského konfliktu. A v případě, že současný režim skutečně padne nejsou na místě okamžité naděje na lepší diplomatické zítřky a novou éru balkánského porozumění. Nikdo si dnes nemůže být jistý o tom jaká politická síla by Vučiće nahradila a zda by byla více nakloněna západu či východu. Srbsko tak zůstává jak otazníkem tak výbušninou a je nezbytné ho bedlivě sledovat.
Zdroje a další četba:
Beckmann-Dierkes, Norbert, and Slađan Rankić. Serbian Foreign Policy in the Wake of the War in Ukraine: The Four Pillars of Foreign Policy, the Kosovo Issue, and the War in Ukraine. Konrad Adenauer Stiftung, 2022. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/resrep43993
Bujosevic, Dragan; Radovanovic, Ivan: The Fall of Milosevic: The October 5th Revolution, Palgrave Macmillan, 190 stran, 2003, ISBN: 978-1403960641
Baletic, Katarina; Stojanovic, Milica: BalkanInsight News Tens of Thousands Join Serbian Protests Amid Nationwide Strike Effort [online]: https://balkaninsight.com/2025/01/24/tens-of-thousands-join-serbian-protests-amid-nationwide-strike-effort/
Voice of America: Serbia's president talks with Putin and vows he'll never impose sanctions on Russia [online]: https://www.voanews.com/a/serbia-s-president-talks-with-putin-and-vows-he-ll-never-impose-sanctions-on-russia/7829406.html
