Článek
Nad Čižicemi kdysi stával zámeček. Nebyl veliký jako slavná panská sídla, ale zvedal se nad krajinou a ze skály pod ním bylo daleko vidět do okolí. Staří lidé vyprávěli, že zámeček a skála pod ním k sobě odjakživa patřily.
Po válce se však časy změnily. V padesátých letech přestal zámeček sloužit svému původnímu účelu a jeho místnostmi se místo panských kroků začal rozléhat dětský smích. V budově vznikla dvoutřídní škola pro místní děti. Každé ráno stoupali žáci k zámečku s aktovkami a z jeho oken se ozývalo čtení, počítání a hlas učitele.
Také skála pod zámečkem se začala měnit. Ukrývala totiž tvrdý a kvalitní kámen – vyhlášenou čižickou žulu. Kámen se postupně lámal a odvážel a lom se stále více zahluboval do místa, které po dlouhá léta tvořilo přirozenou součást zámeckého návrší.
Říkávalo se, že když dělníci ráno udeřili do skály, otřásla se někdy okna školy a děti na okamžik přestaly psát. Učitel se prý jen podíval z okna směrem k lomu a řekl:
„Nebojte se. To jen čižický kámen odchází do světa.“
A skutečně odcházel. Kus po kuse mizela skála a její žula dostávala nový život ve stavbách daleko od místa, kde po staletí ležela.
Čas však běžel dál. Utichla školní třída, umlklo bouchání nástrojů i lom. Místo se znovu proměnilo.
Tam, kde se kdysi těžila čižická žula, dnes stojí rodinné domky. Lidé zde mají zahrady, sázejí stromy a vychovávají své děti. Málokdo z kolemjdoucích by dnes poznal, že pod jejich nohama býval lom a nad ním zámeček, který se na čas proměnil ve školu.
Staří Čižičtí však říkají, že minulost z toho místa úplně nezmizela.
Když je prý za tichého večera slyšet mezi domy dětský hlas, může to být jen některé z dnešních dětí. Ale možná je to také vzdálená ozvěna školáků z čižické dvoutřídky.
A když někdo při kopání na zahradě narazí na tvrdý kus žuly, měl by si jej nechat.
Je to totiž kousek starých Čižic – kámen ze skály, která kdysi nesla zámeček a pod jehož okny začínal příběh vyhlášené čižické žuly.
