Článek
Vypráví se, že v dávných časech, kdy krajem kolem řeky Úhlavy vedly jen úzké stezky a na okolních návrších šuměly hluboké lesy, nebylo v místech dnešních Čižic ještě žádné vsi. Jen řeka se vinula údolím stejně jako dnes a na jejích březích rostly vrby, olše a vysoké lípy.
Kraj byl bohatý na zvěř a především na ptactvo. Na jaře a na podzim se prý nad údolím objevovala tak veliká hejna pěnkav, stehlíků, konopek a čížků, že jejich zpěv býval slyšet až daleko za řekou.
Jednoho podzimního dne přišel do těchto míst lovec jménem Číž. Nebyl to lovec jelenů ani divokých prasat. Uměl něco, co tehdy ovládal málokdo – čižbu, tedy chytání živých zpěvných ptáků.
Když spatřil údolí Úhlavy, rozhodl se zde zůstat.
Postavil si na vyvýšeném místě nad řekou malou dřevěnou chalupu a kolem ní založil políčko. Nedaleko vyhloubil studnu. Když se však dostal několik loktů pod zem, narazil na tvrdou skálu.
„Pod touhle zemí musí být kamene na celé věky,“ řekl prý tehdy.
Netušil, že podle pozdějších vyprávění právě tato tvrdá skála jednou proslaví Čižice svou žulou.
Za Čížem začali přicházet další lidé. Jeden si postavil dům u řeky, jiný výše na svahu. Na úrodné půdě vznikala políčka a louky, lidé pásli dobytek a využívali vodu z Úhlavy.
Když se poutníci ptali, kam vede stezka podél řeky, dostávali jednoduchou odpověď:
„Tam k Čížovi.“
Později už lidé říkali:
„Jdeme k Čížovým.“
A nakonec se mezi lidmi začalo místu říkat Čižice.
Klášterní poslové
Uplynulo mnoho generací.
Jednoho dne přijeli do vsi poslové z dalekého kladrubského kláštera. Prohlíželi pole, zapisovali majetek a počítali, kolik půdy může uživit lidí a dobytka.
Psal se rok 1115.
Tehdy se jméno Čižic mělo poprvé objevit v písemných záznamech. Kladrubský klášter zde vlastnil popluží – hospodářský dvůr s půdou.
Staří obyvatelé však prý klášterním písařům říkali:
„Zapište si nás, chcete-li. Ale naše ves je starší než vaše knihy.“
A skutečně nikdo nevěděl, kdy byla postavena první chalupa ani kdo byl onen dávný Číž. Zůstalo po něm jen vyprávění předávané z otce na syna.
Vladyka Mišenek
Staletí plynula a Čižice rostly.
Roku 1379 držel Čižice vladyka Mišenek. Podle pověsti měl svůj dvůr na vyvýšeném místě, odkud bylo dobře vidět na údolí Úhlavy.
Jednou se prý zeptal nejstaršího muže ve vsi:
„Víš, proč se vaše ves jmenuje Čižice?“
Stařec ukázal k loukám a stromům podél řeky.
„Protože tady bývalo tolik ptáků, že když všichni začali zpívat, nebylo slyšet ani vodu v Úhlavě.“
Mišenek se zasmál.
„A kde jsou ti ptáci dnes?“
Stařec odpověděl:
„Ti se vracejí každý rok. Jen lidé se mění.“
Kolem roku 1530 byly Čižice spolu se Snopoušovy připojeny k lukavickému panství. Přicházeli noví páni, měnily se hranice pozemků, stavěly se nové domy a staré mizely.
Jen řeka zůstávala.
A s ní prý zůstávalo i něco z onoho dávného místa, které si první osadníci vybrali mezi lesem a Úhlavou.
Staří Čižičtí proto říkávali:
„Dokud poteče Úhlava a nad Čižicemi zazpívá čížek, bude naše ves stát.“
A když se někdy na jaře nad řekou ozve zpěv drobného ptáka, možná připomíná člověka, který podle staré pověsti kdysi dávno přišel do pustého údolí, postavil zde první chalupu a dal budoucí vsi její jméno.
Ať už však Čižice skutečně dostaly jméno po dávném lovci, nebo podle staré čižby, jedno je jisté:
když byly roku 1115 poprvé zapsány do listin, jejich příběh už dávno běžel.
