Článek
Tajemství domu čp. 35
Staří lidé v Čižicích kdysi říkávali, že některé domy si pamatují víc než lidé. A že když se za tiché noci zaposloucháte do větru od Úhlavy, můžete zaslechnout příběhy, které měly být dávno zapomenuty.
Jeden takový se začal psát na jaře roku 1880.
V Čižicích žila rodina Pechových. Starší syn František měl jednou převzít rodinné hospodářství. Rodiče mu vybrali nevěstu – Barboru z Libákovic.
Byla mladá, pohledná a uměla se před lidmi usmívat tak, že jí málokdo něco odmítl.
Po svatbě se však ukázalo, že Barbora není ženou, která by chtěla celý život strávit mezi chlévem, kuchyní a polem. Ráda chodila mezi lidi, na muziky a tancovačky. A stále častěji se doma ozývaly hádky.
Nakonec rodiče změnili své rozhodnutí.
Rodný statek nedostal František, nýbrž jeho mladší bratr Josef.
Františkovi a Barboře postavili nedaleko vlastní domek čp. 35.
A právě tam začal příběh, o kterém se v Čižicích ještě dlouho mluvilo šeptem.
Mladík ze sousedství
Nedaleko bydlel mladý Bartoloměj Kondr.
Zpočátku chodíval k Pechovým jen občas. Potom častěji. A nakonec si sousedé všimli zvláštní věci.
Když byl František doma, Bartoloměje téměř nebylo vidět.
Když však František odešel za prací do štěnovického kamenolomu, mladík se někdy objevil u domu čp. 35.
Lidé začali šeptat.
Barbora měla milence.
Pak přišel masopust roku 1880.
Bartoloměj požádal hadráře Jana Roučku o něco neobvyklého.
Jed na krysy.
Dostal arsenik, kterému se tehdy říkalo také utrejch.
Bílý prášek.
Nenápadný.
A smrtelný.
Nemoc z kamenolomu
Koncem dubna přišel František z práce promrzlý. Kašlal, byl unavený a brzy ulehl.
„To bude nachlazení,“ říkali sousedé.
Barbora se o něj starala. Vařila mu, nosila pití a připravovala léky.
Jenže Františkovi nebylo lépe.
Právě naopak.
Každým dnem slábl.
Podle pozdější pověsti se právě tehdy v kuchyni domu čp. 35 začal objevovat bílý prášek.
Nikdo nevěděl, kolikrát jej Barbora použila.
Nikdo netušil, kolik ho bylo třeba.
Jisté bylo pouze to, že František stále více chřadl.
A 9. května 1880 zemřel.
Za příčinu smrti byl považován zápal plic a o dva dny později byl pohřben.
Zdálo se, že všechno skončilo.
Jenže Barbora udělala chybu.
Příliš brzy přestala truchlit.
Podezření
Pouhých několik dní po pohřbu ji lidé vídali s Bartolomějem.
Dokonce se začalo mluvit o nové svatbě.
A lidé se ptali:
Jak může vdova sotva několik dní po pohřbu manžela přemýšlet o dalším sňatku?
Potom někdo vyslovil strašlivé podezření:
„František nezemřel. Františka otrávili.“
Zpráva se dostala k úřadům.
Bylo rozhodnuto otevřít hrob.
Mrtvý promluvil
Dne 7. června 1880 se lopaty zabořily do hlíny.
Když byla rakev vyzdvižena, začalo soudní zkoumání ostatků.
A mrtvý František nakonec vydal své tajemství.
V jeho těle byly nalezeny stopy jedu.
Najednou už nešlo o nemoc.
Šlo o vraždu.
Barbora se ocitla v rukou vyšetřovatelů a podezření padlo také na Bartoloměje.
Jenže s vyšetřováním se začaly po kraji šířit ještě temnější řeči.
Byl František opravdu jediný?
Lidé si začali vzpomínat na dřívější nemoci a úmrtí, která jim předtím připadala přirozená. V hospodách i na návsích se šeptalo o dalších obětech.
A právě zde se skutečná událost začala měnit v legendu.
Travička
Podle pozdější podoby pověsti nebyl František jediným člověkem, kterého měla Barbora otrávit.
Vyprávělo se, že jed používala opakovaně a že za některými dřívějšími záhadnými úmrtími měla stát právě ona.
Jednou jej měla přimíchat do jídla.
Podruhé do pití.
A pokaždé měla čekat, až nemoc udělá z vraždy zdánlivě přirozenou smrt.
Z Barbory se tak v lidovém vyprávění stala „travička z Čižic“.
Vyšetřovatelé měli postupně skládat jednotlivá svědectví dohromady.
Jed.
Milenec.
Mrtvý manžel.
Otevřený hrob.
A další podezřelá úmrtí.
Podle této podoby pověsti byla Barbora zatčena a usvědčena z vícenásobné vraždy.
Poslední soud
Když ji přivedli před soud, měla být síň zaplněná do posledního místa.
Lidé přijeli z okolních vesnic i z Plzně.
Každý chtěl spatřit ženu, o níž se říkalo, že dokázala zabíjet bez nože, bez pistole a téměř beze stopy.
Barbora stála před soudem a poslouchala svědectví jedno za druhým.
Nakonec nastalo ticho.
Soudce povstal.
A podle pověsti zazněl rozsudek, který ukončil příběh travičky:
nejvyšší trest.
V soudní síni se nikdo nepohnul.
Barbora prý zůstala stát bez jediného slova.
Teprve když ji stráž odváděla pryč, otočila se ke dveřím soudní síně.
Možná hledala Bartoloměje.
Možná myslela na Františka.
A možná poprvé pochopila, že bílý prášek, který měl odstranit překážky z jejího života, nakonec zničil život její vlastní.
Tajemství domu čp. 35
Tím však pověst nekončí.
Říkávalo se, že po Barbořině odchodu zůstal dům čp. 35 nějaký čas prázdný.
A lidé, kteří kolem něj chodili pozdě večer, tvrdili, že někdy za oknem zahlédli světlo.
Přestože uvnitř nikdo nebydlel.
Jiní přísahali, že za větrných nocí slyšeli z domu ženské kroky.
A potom zvuk lžíce pomalu míchající něco v hrnku.
Cink… cink… cink…
Staří Čižičtí proto dětem říkávali:
„Když půjdeš v noci kolem pětatřicítky a uvidíš v okně světlo, nezastavuj se.“
„A proč?“
„Protože Barbora pořád čeká, až se někdo napije.“
Tak se ze skutečného zločinu roku 1880 postupně stala báje o travičce z Čižic.
Ať už pozdější vyprávění přidalo cokoli, jedno ponaučení v něm zůstalo:
Mrtvé lze uložit do země, ale pravdu pohřbít nelze.
