Článek
Staří lidé v Čižicích prý vyprávěli, že na návsi měl kdysi stát kostel. Měl vyrůst přímo v jejím středu, mezi starými lípami a statky čižických sedláků, a jeho oltář měl podle starého křesťanského zvyku směřovat k východu.
Jenže kostel nikdy postaven nebyl.
Vypráví se, že v dávných časech žilo v Čižicích mnoho lidí, kteří se hlásili k českobratrské víře. Byli to především místní sedláci a jejich rodiny. Víru svých otců si drželi pevně a neradi přijímali příkazy přicházející od vrchnosti nebo od katolické církevní správy.
A právě tehdy prý vznikla mezi Čižickými myšlenka:
„Když máme svou víru, postavíme si také svůj kostel.“
Místo bylo vybráno uprostřed návsi. Sedláci se dohodli, že každý přispěje tím, co má. Jeden měl přivézt kámen, jiný dřevo z lesa, další měl zaplatit zedníky. Dokonce se prý už určovalo, kudy povede hlavní loď a kde bude stát oltář obrácený k východu.
Zpráva o úmyslu Čižických se však brzy dostala k vrchnosti a ke katolické církevní správě.
A odtud přišel zákaz.
Podle pověsti bylo Čižickým řečeno, že vesnice nemůže mít vlastní kostel českobratrské církve a že obyvatelé mají chodit na bohoslužby tam, kam byli církevně přikázáni.
Sedláci se však nevzdali.
Posílali žádosti, jezdili za úředníky a znovu dokazovali, že na stavbu mají pozemek, kámen, dřevo i peníze. Někteří prý dokonce prohlásili, že kostel postaví vlastníma rukama, i kdyby jim nikdo nepomohl.
Ale povolení stále nepřicházelo.
Roky plynuly. Jedna žádost následovala druhou a každá skončila stejně. Jednou chybělo svolení vrchnosti, podruhé církevní souhlas a potřetí se našel zase jiný důvod, proč stavbu nepovolit.
Nakonec pochopili Čižičtí, že velký kostel na návsi neprosadí.
A tak vznikl kompromis.
Namísto kostela byla postavena jen malá kaplička.
Neměla vysokou věž, velikou chrámovou loď ani zvony, jejichž hlas by bylo slyšet daleko za vesnicí. Přesto se stala místem, u něhož se lidé zastavovali, modlili a scházeli při důležitých chvílích života obce.
Staří Čižičtí však prý ještě dlouho ukazovali svým dětem na místo uprostřed návsi a říkali:
„Tady měl stát náš kostel.“
A děti se ptaly:
„Proč tedy nestojí?“
Na to jim staří odpovídali:
„Protože naši předkové chtěli mít kostel podle své víry. A to jim tehdy nebylo dovoleno.“
Tak prý zůstaly Čižice bez kostela.
Kaplička se časem stala přirozenou součástí obce a málokdo už přemýšlel nad tím, proč zde stojí jen ona. Ale podle staré pověsti je právě její skromná velikost připomínkou dávného sporu mezi čižickými sedláky, jejich vírou, vrchností a církevní mocí.
A říká se ještě jedna věc.
Kdyby tehdy Čižičtí svůj spor vyhráli, stál by dnes uprostřed návsi kostel, jeho věž by bylo vidět zdaleka a jeho oltář by stále hleděl k východu.
Jenže nestalo se tak.
Zůstal pouze příběh o kostele, který si Čižičtí chtěli postavit – a o malé kapličce, která po něm zůstala jako tichá připomínka.
Posílali žádosti, jezdili za úředníky a znovu dokazovali, že na stavbu mají pozemek, kámen, dřevo i peníze. Někteří prý dokonce prohlásili, že kostel postaví vlastníma rukama, i kdyby jim nikdo nepomohl.
Ale povolení stále nepřicházelo.
Roky plynuly. Jedna žádost následovala druhou a každá skončila stejně. Jednou chybělo svolení vrchnosti, podruhé církevní souhlas a potřetí se našel zase jiný důvod, proč stavbu nepovolit.
Nakonec pochopili Čižičtí, že velký kostel na návsi neprosadí.
A tak vznikl kompromis.
Namísto kostela byla postavena jen malá kaplička.
Neměla vysokou věž, velikou chrámovou loď ani zvony, jejichž hlas by bylo slyšet daleko za vesnicí. Přesto se stala místem, u něhož se lidé zastavovali, modlili a scházeli při důležitých chvílích života obce.
Staří Čižičtí však prý ještě dlouho ukazovali svým dětem na místo uprostřed návsi a říkali:
„Tady měl stát náš kostel.“
A děti se ptaly:
„Proč tedy nestojí?“
Na to jim staří odpovídali:
„Protože naši předkové chtěli mít kostel podle své víry. A to jim tehdy nebylo dovoleno.“
Tak prý zůstaly Čižice bez kostela.
Kaplička se časem stala přirozenou součástí obce a málokdo už přemýšlel nad tím, proč zde stojí jen ona. Ale podle staré pověsti je právě její skromná velikost připomínkou dávného sporu mezi čižickými sedláky, jejich vírou, vrchností a církevní mocí.
A říká se ještě jedna věc.
Kdyby tehdy Čižičtí svůj spor vyhráli, stál by dnes uprostřed návsi kostel, jeho věž by bylo vidět zdaleka a jeho oltář by stále hleděl k východu.
Jenže nestalo se tak.
Zůstal pouze příběh o kostele, který si Čižičtí chtěli postavit – a o malé kapličce, která po něm zůstala jako tichá připomínka.
