Článek
Staří Čižičtí vyprávěli, že v samém srdci obce, uprostřed návsi, býval od nepaměti rybník. Kolem jeho hladiny rostly mohutné lípy a za nimi stály statky místních sedláků. Ve vodě se zrcadlily jejich střechy, koruny stromů i nebe nad Čižicemi.
Rybník nebyl veliký, ale pro vesnici znamenal mnoho. Napájela se z něj zvířata, v létě se u něj scházely děti a za zimních mrazů se jeho hladina měnila v kluziště. Když se večer utišila náves, bylo prý slyšet jen šumění lip a žáby ozývající se od vody.
Nikdo už dnes přesně neví, proč bylo rozhodnuto starý rybník zasypat. Jedni říkali, že překážel nové úpravě návsi, jiní, že jeho voda bývala kalná a rybník se zanášel. A tak jednoho dne přijely povozy a začaly do vody navážet hlínu a kámen.
Staří lidé prý tehdy varovali:
„Rybník můžete zasypat, ale vodě cestu neporučíte.“
Rybník postupně zmizel. Spolu s ním z návsi časem zmizela kovárna i stará pastuška a místo dostalo novou podobu. Zůstaly však lípy, které jako němí pamětníci dodnes připomínají, že náves kdysi vypadala jinak.
Čižičtí se ale vody vzdát nechtěli. Na volné louce stranou od starého středu obce proto vybudovali rybník nový. Zdálo se, že všechno bude jako dřív. Voda se v něm držela, přilétali ptáci, ozývaly se žáby a na hladině se znovu odráželo nebe.
Jenže po mnoha letech se začalo dít něco podivného.
Nový rybník začal v suchých letech ztrácet vodu. Jeho hladina klesala stále níž, objevovalo se bahnité dno a někdy se zdálo, jako by se voda z rybníka pomalu někam vytrácela.
A tehdy si nejstarší obyvatelé vzpomněli na dávná slova:
„Voda si pamatuje svoji cestu.“
Podle pověsti totiž voda nový rybník nikdy úplně nepřijala. Po staletí měla své místo uprostřed Čižic, mezi statky a starými lípami. Když jí lidé její domov zasypali a přikázali jí zůstat na louce za vsí, poslechla jen na čas.
Každým suchým rokem se proto prý část vody vrací pod zemí zpátky ke staré návsi. Neviditelnými puklinami v čižické žule hledá místo, kde kdysi býval starý rybník.
A proto nový rybník vysychá.
Ne snad proto, že by voda z Čižic mizela navždy. Podle staré pověsti pouze hledá cestu domů.
A když po silném dešti stojí někde na návsi voda a v kalužích se zrcadlí koruny starých lip, říkají někteří Čižičtí:
„Podívejte. Starý rybník se zase na chvíli vrátil.“
