Článek
Pod starým čižickým mlýnem na řece Úhlavě bývalo od nepaměti místo, kterému se děti raději vyhýbaly. Nad jezem odbočoval z řeky mlýnský náhon, jenž přiváděl vodu ke kolu mlýna. Na jednom místě však musel překonat potok. Voda z náhonu proto nebyla vedena přes něj, nýbrž zvláštním podzemním průtokem pod jeho korytem.
Za stavidly tak voda náhle mizela pod zemí.
Staří lidé říkávali dětem:
„Tam se nekoupejte. Pod vodou bydlí vodník a ten si každého, kdo se přiblíží příliš blízko, stáhne k sobě.“
Děti tomu samozřejmě věřily. Zvlášť když viděly, jak se proud u stavidel stáčí, víří a potom beze stopy mizí v temném otvoru pod zemí. Vyprávělo se dokonce, že když se člověk k vodě sklonil za soumraku, mohl z hlubin zaslechnout cinkání řetězu nebo tiché šplouchání, i když se kolem nikdo nekoupal.
Po jedné veliké povodni se však všechno změnilo.
Úhlava přinesla množství bahna, písku, větví a kamení. Náhon se postupně zanesl, voda v něm přestala proudit a jeho břehy začaly zarůstat vrbami, olšemi a vysokou trávou. Mlýnské kolo se zastavilo a starý mlýn přestal sloužit svému původnímu účelu.
Právě tehdy se začalo v okolí mlýna mluvit o podivném strašidle.
Lidé, kteří se vraceli v noci přes vesnici, vyprávěli, že přesně o půlnoci se u mlýna objevuje vysoká mužská postava. Měla být oblečena ve starém mlynářském kabátě a pomalu chodila podél zarostlého náhonu.
Někteří tvrdili, že spatřili ducha bývalého majitele mlýna.
Postava prý vždy došla až ke starým stavidlům, chvíli tam nehybně stála a dívala se do míst, kudy kdysi proudila voda. Potom se otočila směrem k mlýnu a beze slova zmizela.
Psi v okolních staveních v tu chvíli začínali štěkat a koně bývali neklidní.
Jeden starý obyvatel Čižic měl dokonce říci:
„Mlynář nemá pokoje. Dokud voda nepoteče zase k mlýnu, bude se sem vracet.“
Roky ubíhaly a zarostlý náhon pomalu mizel pod nánosy zeminy a náletovými stromy. Vyprávění o půlnočním mlynáři však nezmizelo.
Až nový majitel mlýna rozhodl, že starý náhon obnoví.
Nechal vykácet náletové dřeviny, odstranit bahno a naplaveniny a znovu zprůchodnit místa, kudy voda kdysi tekla. Když byla otevřena stavidla, voda se po mnoha letech znovu rozběhla starým korytem.
Zaplnila náhon, obešla mlýn a v místech nad potokem opět zmizela pod zemí tak, jako tomu bývalo po generace předtím.
A tehdy se stala zvláštní věc.
Půlnoční postava přestala přicházet.
Od chvíle, kdy se do starého náhonu vrátila voda, už nikdo ducha bývalého mlynáře neviděl.
Staří lidé proto říkají, že mlynář nikdy nechtěl nikoho strašit. Jen nemohl snést pohled na svůj mlýn bez vody a na náhon zarostlý a zapomenutý.
Když znovu uslyšel šumění proudu pod stavidly, poznal, že je o mlýn opět postaráno.
A mohl konečně odejít.
Jen pověst o vodníkovi zůstala.
A kdo dnes stojí za tichého večera u starého náhonu a poslouchá vodu mizející pod zemí, možná pochopí, proč se tam kdysi čižické děti tolik bály chodit.
