Chcete důstojný důchod? Iluze, pokud spoléháte na stát

Jestliže nám dějiny něco ukazují, tak to, že kdo se spoléhá na stát, ten si raději připravuje náhradní plán. A v případě našeho důchodového systému, který zažívá rostoucí tlak, je tato moudrost výstižnější než kdy jindy. Především třicátníci a čtyřicátníci by si měli tento fakt zapsat za uši.

Financování důchodů je dlouhodobě neudržitelné

Systém sociálního zabezpečení, který je založen na modelu důchodového přerozdělení, se dnes setkává s vážnými problémy. S rostoucím počtem důchodců, zejména tzv. husákových dětí, které v nejbližších letech vstoupí do důchodového věku, se naplno projeví demografický vývoj naší společnosti. Ačkoli je tento vývoj dlouhou dobu znám, žádná z vlád se neměla k tomu, aby tento problém řešila. To představuje obrovský tlak na veřejné finance, které již tak jsou na hraně svých možností.

V současné době je naše důchodové zabezpečení vytvářeno z takzvaného prvního pilíře, státního důchodu, který je financován z odvodů za zaměstnance a OSVČ. Tento systém je ale ovlivněn rostoucími výdaji na důchody (do dubna 2023 vyplaceno 228 miliard) a poklesem počtu pracujících, kteří do systému přispívají (do dubna 2023 činil příjem 200 miliard). Ten ovšem funguje pouze za předpokladu, že budoucí generace bude schopna nést břemeno stávajících důchodců. Tento model je však v současné době vystaven značné kritice a jeho udržitelnost je významně zpochybňována.

Představená důchodová reforma vlastně reformou není

Přestože se aktuální kabinet snaží řešit tyto výzvy, je více než jasné, že se musíme sami postarat o vlastní budoucí zabezpečení. Navrhované řešení totiž pouze sníží tlak na důchodový systém, ale neřeší komplexně nutnost důchodové reformy.

Existuje několik cest, jak si můžeme začít spořit na svůj důchod. První je příspěvek do penzijního fondu, což je dobře zavedená metoda, která se jistým způsobem osvědčila. Dále je tu možnost investovat do podílových fondů, které nám umožňují diverzifikovat naše investice a využívat tržní výkonnosti pro růst našich úspor.

Německé důchody

V rámci evropského kontextu je zajímavé se podívat na model používaný v Německu. Jejich důchodový systém je založen na třech pilířích: státním důchodu, firemním důchodu a soukromém spoření. I když je tento systém složitější, poskytuje větší flexibilitu a bezpečnost pro budoucí důchodce.

Státní důchod je základním pilířem, který je financován z odvodů za zaměstnance. Firemní důchod je dalším pilířem zabezpečení, která je financována z příspěvků zaměstnavatelů. Soukromé spoření, třetí pilíř, je zcela dobrovolný a umožňuje lidem, aby si spořili hlavně pro sebe.

V Německu při průměrné hrubé mzdě 3 994 Euro (94 tisíc Kč) odvede zaměstnanec do sociálního pojištění 19 % a 10% na penzijní připojištění. Celkově tedy skoro 30 % své hrubé mzdy. V Česku je to 21,5 % hrubé mzdy a zájem o penzijní připojištění podle dat Ministerstva financí má dlouhodobě klesající tendenci.

Jednou z hlavních výhod německého modelu je jeho flexibilita. Každý pilíř hraje svou roli a lidé mohou využít výhod každého pilíře, aniž by byli závislí na jednom. Německý systém je také proaktivnější při motivaci jednotlivců k většímu spoření na důchod, zatímco v České republice je na jednotlivci, aby se rozhodl, jak moc si bude sám odkládat na svůj důchod.

Daň z robotů jako zázračná pilulka

Rychlý technologický pokrok, zejména v oblasti automatizace a robotizace, však může tento systém ještě více zkomplikovat. To může vést k dramatickému poklesu počtu pracujících, kteří do systému přispívají, a tím zvýšit tlak na veřejné finance. Je možné, že v budoucnosti budeme muset zavést daně pro roboty a umělou inteligenci, abychom kompenzovali tento pokles.

Automatizace a robotizace vytvářejí mnoho nových příležitostí, ale také přinášejí nové výzvy. Jaký dopad to bude mít na naši společnost, je stále otázkou debaty, která zatím není moc populární. Někdo tvrdí, že robotizace bude mít pozitivní dopad na naši produktivitu a bude vytvářet nová pracovní místa. Někteří zase varují, že rychlý růst robotizace může vést ke ztrátě pracovních míst, což by mohlo vést k sociální nestabilitě.

Zaznívají i návrhy na zavedení daně pro roboty, aby kompenzovali ztrátu pracovních míst. Tato daň by byla použita k financování veřejných služeb a sociálního zabezpečení. To by mohlo pomoci zmírnit dopad robotizace na pracovní trh. Avšak zavedení takové daně je komplikované a vyvolává mnoho otázek. Kdo by měl platit tuto daň? Jak by byla daň vypočítána? Jak by byla daň spravedlivě rozdělena mezi různé sektory ekonomiky?

Jak to bude s OSVČ?

A co role OSVČ v celém systému? Jejich situace je specifická, neboť někteří z nich nejsou motivováni odvádět do penzijního systému více finančních prostředků. Jedná se o důležitou skupinu, která by měla být důkladně zohledněna při tvorbě budoucích řešení.

Jedno je jisté, nemůžeme si myslet, že když do systému sociálního pojištění odvedeme minimum, budeme si v důchodu žít jako králové. Je to sice smutný fakt, ale pokud si chceme zachovat život i v důchodu a v podobném komfortu, jaký žijeme nyní, budeme si muset začít spořit sami.

Je tedy na nás, abychom začali brát naše zabezpečení do budoucna vážně, abychom si mohli vychutnat plody naší práce, až přijde čas na zasloužený odpočinek.

Zdroj: Ministerstvo financí ČR, finance.cz, MPSV