Článek
Miluju tu chvíli, když mi navigace z ničeho nic oznámí, že přepočítává trasu. V tu chvíli věštím skutečně velký problém. Jezdím každý den stejnou trasu a navigaci si zapínám jen kvůli sbírání bodů, když odkliknu, že onen výmol je stále na stejném místě, a světe div se, nikam se za ty roky nepohnul. Spíše každým rokem vypadá víc a víc jako vjezd do tunelu.
Jenže to není většinou to největší peklo. To začíná až první objížďkou, která tu ještě včera nebyla. Hned po pár metrech objízdné trasy na vás vybafne dopravní značka „Slepá ulice“ následovaná cedulí „Průjezd zakázán“, s dodatkovou tabulí „mimo dopravní obsluhy, cyklistů, koní a jedinců s duševní poruchou“. No hurá, alespoň jeden bod z celého toho výčtu vyjímek sedí trochu i na mě.
Sjel jsem tedy do nejbližší uličky, která zřejmě vedla přímo do podsvětí. Dlažba ještě z doby, kdy po městě běžně jezdila koňská spřežení, díry hlubší než můj bankovní účet před výplatou, jedna babička na přechodu pro chodce, která mě proklela svým pohledem, jelikož jsem narušil její seanci. A vlastně to i chápu. I já bych se nenáviděl, kdybych zničehonic potkal sám sebe.
Po dalších dvaceti minutách a pěti kruhových objezdech jsem se znovu ocitl na začátku své trasy. A to doslova. Zažíval jsem zvláštní pocit, že jsem zřejmě někde projel teleportačním zařízením a marně přemýšlel, kde to asi tak mohlo být. Možná ve chvíli, kdy jsem najel do takového výmolu, až jsem se praštil hlavou o strop svého vozu a přitom jsem zřejmě ztratil na chvíli vědomí. Jak jinak si vysvětlit, že stále vidím ty stejné značky, ta stejná auta. Jediné, co se změnilo, byla moje vlastní nálada.
Nemůžu se ubránit teorii, že dopravní značení u nás neplánují odborníci. A obzvlášť to platí u dopravního omezení. Protože ten, kdo tohle plánuje, jistě sedí v pohodlí své kanceláře a s kolegou u monitoru sleduje, kolik lidí se dneska ztratí v jednosměrce, která je jedinou možností, jak celé to peklo objet, a když se vám ji podaří projet bez střetu s protijedoucím vozidlem, vyhodí vás to zpět do náruče stavebních strojů.
A vsadím se, že největší srandu zažívají u stopky, kterou nedokáží obhájit ani hlídkující policisté, kteří vás šmahem oberou i o těch posledních pár stovek, které se ztrácejí v temnotě vaší peněženky.
Do práce jsem dorazil o 17 minut později, upocený, psychicky zlomený, s pomatenou navigací, kterou jakoby ovládal ten stejný člověk, co plánuje objízdné trasy. K dokonalosti už chybí jen to, aby při vítězoslavné hlášce „Dorazili jste do cíle“, se ještě zlomyslně chichotala. Usoudil jsem, že příště tedy bude třeba vyjet dřív. Nebo později. Nebo radši přestat jezdit úplně.
Protože jestli na zemi existuje peklo, tak začíná s jarem, kdy se na silnicích objeví první cedule s nápisem „musíme to opravit“, a končí zoufalým troubením nevinných řidičů.
