Maratonský den s Okamurou

Přiznám se bez mučení, že čas od času mě politika baví asi jako povinné nedělní odpoledne u tchýně. Je však pravda, že dnešní den v Poslanecké sněmovně byl skutečně odlišný od běžných dnů. Můj pracovní den byl výjimečně poklidný, a tak jsem si přenos z řečnění poslanců zapnul ve chvíli, kdy Tomio Okamura přebíral řečnickou štafetu. Ani tento maraton se neobešel bez potu, slz a.… historických odkazů.

Bylo to jako sledovat divadelní hru, ve které protagonista jaksi opomenul fakt, že může opustit jeviště. Tomio Okamura, stále více zapálený svou vlastní rétorikou, transformoval sněmovnu na provizorní pódium, kde jsme byli svědky všeho možného od politické kritiky po historické exkurze. Nikdy by mě nenapadlo, že se debata o korespondenčním hlasování může bez mrknutí oka proměnit k přednášce o životě Masaryka.

Mezi vtipnými i méně povedenými politickými žertíky a nespočtem různých obviněních jsem si vlastně uvědomil, že politika občas působí jako jakýsi typ divadelního představení u kterého se raději smějeme, než abychom plakali. Okamura, sám sobě režisérem i hercem, nám předvedl, jak se dá z jednoduché debaty přejít k maratonské show.

Když předseda SPD po deseti hodinách skončil se slovy „Na WC se mi nechce,“ cítil jsem v sobě zvláštní směs údivu a jednoznačně také notnou dávku úlevy. Neskonalý údiv nad jeho vytrvalostí a úlevu, že tento řečnický maraton konečně skončil. Jenže chvilku na to mi v mysli vyvstala otázka, co kdyby politici místo maratonů v řečnění dali přednost sprintům v rozhodování?

Ale musím říct, že jsem přenos ze sněmovny konečně vypínal s pocitem, že jsem byl součástí skutečného historického momentu. Ne však proto, že by se v ten den rozhodlo něco zásadního, ale proto, že řečnický maraton může být v podání některých politiků vším možným, jen ne skutečným během k očekávanému cíli.

Zdroj: Autroský text a Seznam zprávy