Článek
A je to tady zase. Nový ročník mistrovství světa v hokeji a už se zase víc mluví o rozhodčích než o gólech, formě jednotlivých týmů nebo o tom, zda by naší brankářskou jedničkou měl být Vejmelka nebo Vladař. A kritika rozhodčích se ozývá ze všech stran a je úplně jedno, jestli zrovna hraje Česko, Slovensko nebo Rakousko. Stačí pár sporných zákroků, jedno neodpískané držení a rázem jsou internetové diskuze plné rozhodcovských expertů s profilem bez profilovky.
Copak by ale vážně nestačilo jen si tak prostě sednout před televizní obrazovku, otevřít si pivo (nebo kefír, chci být inkluzivní) a jen si užívat šampionát samotný? Nehledat za každou chybou spiknutí rozhodčích proti národu, nenadávat na ně jako na největší zhoubu zápasu, když náš tým přestane bránit, nedaří se mu střelba, nebo to zrovna vypadá, že hráči zapomněli bruslit?
Rozhodčí jsou jednoduše součástí hry. Vždy byli, a já doufám, že ještě dlouho i budou. Jsou to taky jen lidi, nikoliv dokonalé bytosti. Jistě, každý z nich má trochu jiný metr, každou situaci vidí z jiného úhlu. A hlavně, což je to nejpodstatnější, mají na každé rozhodnutí jen zlomek vteřiny. My v klidu u televize můžeme sledovat každou situaci zpomaleně třikrát z různých kamer a pak se rozčilovat, že „to přece musel vidět!“ Jenže on to musel vidět hned. A musel se nějak rozhodnout. Bez možnosti nad celou situací dlouhosáhle přemýšlet.
A i když se dnes technologie dostávají do hry čím dál víc, a někdy je i to fajn, je naším skutečným přáním, aby se rozhodčí dívali na video úplně pokaždé, když někdo padne na led? Aby každé podražení, nebo možný faul, řešila čtyřčlenná parta pánů v pruhovaném u obrazovky?
Tudy cesta, doufejme, nevede, ačkoli nějaké náznaky jsem již v tomto směru zaznamenal. Jenže když už i u sledování fotbalu mají lidé chuť házet boty po televizní obrazovce kvůli neustálému využívání VARu, proč bychom si měli chtít hokej prznit stejným způsobem? Vždyť z fotbalu díky tomu postupně vyprchaly emoce. Zápas se stává svým způsobem sterilním, robotickým divadlem, kde se při každé sporné situaci čeká na to, zda nepřijde zásah shora. A to nezmiňuji milimetrové ofsajdy, díky čemuž trpí útočná hra.
Hokej má právě kouzlo v tom, že je rychlý, syrový a plný emocí. A právě ta lidská nedokonalost rozhodčích do toho jednoduše patří. Stejně jako chyby hráčů, trenérů nebo diváků, co po pátém pivu nepoznají český dres od slovenského. Dělají rozhodčí chyby? Ano. Ale ty děláme všichni. Mají na chyby právo? Zcela bez debat.
Takže ano, i letos se výkony rozhodčích řeší a řešit se nikdy nepřestanou. Ale než je znovu někdo začne zase pranýřovat, ať se zkusí zamyslet nad tím, jestli by si hru samotnou bez nich dokázal představit. Nakonec mistrovství světa v hokeji je jednou za rok, a o mistrovi se přece nerozhoduje v páté minutě první třetiny prvního zápasu. Mistrovství světa by mělo být hlavně o radosti z hokeje. A tu si, pokud budeme pořád hledat jen a jen chyby, nakonec zkazíme sami.
Autorský text za pomoci těchto zdrojů:
