Samozvané „Čechoslováky“ vyhostit ze země. Lze to udělat?

Když jsem viděl záběry z chodby Městského soudu v Praze, nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Pohoršení lidé se oháněli tvrzením, že „Československo stále existuje“, jiní zase vehementně tvrdili, že Česko je vymyšlená instituce, nebo dokonce nějaká firma.

Z té vášnivé debaty jsem pochopil, že tito lidé odmítají uznat existenci České republiky a považují se za občany Československa. Jejich slova se mi zaryla do paměti a od té doby přemýšlím o tom, co tato hnutí skutečně znamenají pro naši zemi a její občany.

Nedá mi to, abych se nesmál nad absurdností tohoto konceptu. Je to přece jednoduché: stát, který již podle mezinárodního práva neexistuje, nemůže mít ani občany, kde se tedy vzali? I kdybychom připustili, že je možné zůstat věrný myšlence zaniklé země, musíme uznat, že mezinárodní právo je neúprosné. Jak by řekl náš velký český myslitel Jára Cimrman: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“

Zároveň je třeba si přiznat, že vyhostit tyto „Čechoslováky“ z České republiky není moc reálné. Je to vlastně absolutně nereálné. Možná by bylo jednodušší, kdyby si ve svém vlastním zájmu našli neobsazený kus země a tam založili vlastní stát, kde by si mohli naplno užívat svého „československého občanství“. Ovšem i zde dochází k tvrdému střetu s realitou – náš právní systém, stejně jako mezinárodní právo, takovou možnost neumožňuje.

Důležité je si uvědomit, že ať se nám to líbí, nebo ne, jsme občany České republiky a máme povinnost dodržovat její zákony. Kdo by nevzpomněl na výuku občanské výchovy, kde nám učitelé vtloukali do hlavy, že mnozí lidé se velmi často odvolávají na svá práva, ale zároveň s tím rádi zapomínají na své povinnosti. To je pravda i pro ty, kteří se prohlašují za občany zaniklého státu.

V jediné věci lze těmto lidem dát za pravdu: mají právo na svobodné vyjádření svého názoru.

I když se může zdát jejich názor zvláštní, absurdní, nebo dokonce provokativní, je to stále právo, které jim přiznává naše ústava a mezinárodní úmluvy. Vždyť i v roce 1789 Francouzská deklarace práv člověka a občana prohlásila, že „svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému“.

Zrovna na tuto deklaraci se „Čechoslováci“ tak rádi odvolávají. Ale i zde platí, že si nelze z nějakého dokumentu vytáhnout jen to, co se mi hodí. Někdy je dobré si takový dokument přečíst celý a ideálně se nad ním i zamyslet.

Pořád totiž platí, že svoboda a práva jednotlivce končí tam, kde začínají práva druhých. Ať se tedy novodobí Čechoslováci prohlašují za kohokoliv, musejí respektovat právo ostatních na život v zemi, jejíž zákony jsou platné a uznané mezinárodním společenstvím.

Kdo se cítí být utlačován, má k dispozici mnoho legitimních nástrojů, jak na to upozornit. V žádném případě nelze silou protlačovat jen svá údajně popírána práva a zároveň se neřídit zákony země, ve které žijeme.

Zdroj: Wikipedia.org, Facebook