Článek
Byl to klasický pracovní den, který se nijak nelišil od těch ostatních, když jsem dopoledne vyrazil na zcela běžný nákup. Seznam byl vcelku prostý. Výjimečně se obešel i bez požadavků manželky, které bývají sem tam i trochu specifické. Nějaké to pečivo, pro děti něco na zub a kolu. Bez ní, když se vrátím domů, jako bych na žádném nákupu vlastně ani nebyl.
Zaparkoval jsem a zamířil si to svižným krokem k automatickým dveřím, kde jsem z profilu zaměřil osobu zvláštního vzhledu, ale tak nějak jsem ji nevěnoval pozornost. Jenže ona mě jo.
Jednalo se o muže vyššího věku, odhadem mu mohlo být kolem šedesáti. Ale neberte mě moc vážně. Že neumím svým bystrým okem absolutně odhadnout věk kohokoli, je jedna z mých slabin. A je úplně jedno, jestli jde o muže nebo o ženu. Jen u úplně malých miminek jsem hrdý na to, že dokážu tipnout, že jim není více než rok.
Tento muž sebejistým krokem vykročil vstříc mé maličkosti a já už podle vzhledu odhadl, co asi tak bude chtít. A skutečně. Slušně pozdravil a požádal o cigaretu. K jeho smůle jsem mu však oponoval, že jsem nekuřák, nebo minimálně aspoň nehodlám klasickým cigaretám, a považoval jsem naše krátké seznámení za uzavřené.
I když vlastně ani ne. Očekával jsem totiž, že když nepochodil s kuřáckými potřebami, bude dotyčný směřovat neúprosně svou žádost směrem k obsahu mé peněženky. Byl jsem však v šoku z toho, když tento mnou očekávaný dotaz nepřišel a místo toho přišla šokující otázka, která mě v danou chvíli absolutně vyvedla z rovnováhy.
„Koupil bys mi rohlíky?“
No, co vám budu povídat, zmohl jsem se jen na vykoktání strohé odpovědi: „No jasně“. Prostě já na tohle nebyl absolutně připravený. Měl jsem v hlavě zcela logicky připravenou odpověď, jako že u sebe drobné nemám a že platím za svůj nákup platební kartou.
Já nevím, jestli se to skutečně stalo, ale slyšel jsem, že i na tohle jsou v hlavním městě bezdomovci připravení a na odpověď, že máte jen platební kartu, rychlým hmatem vytáhnout odkudsi platební terminál, abyste jim mohli nějaké ty drobné převést na účet. I mě osobně by zajímalo, zda je to pravda, ačkoli v tomhle případě jsem trochu skeptický, ale kdo ví.
Ale to jsem trochu odbočil. Jak jsem se již zmínil, byl jsem překvapený, ale přiznám se, že jsem ani na chvíli nezaváhal nad tím, že bych onomu neznámému muži ty rohlíky nekoupil. Vzal jsem mu jich celých deset, ale přišlo mi hloupé, že by jedl suché. Přihodil jsem mu k tomu jednu paštiku a dva balíčky salámu. Ať si dá pořádně do nosu.
Po celou dobu svého nákupu jsem sledoval z výlohy, zda onen muž čeká stále před prodejnou, aby mi někam neutekl. Přece jen jsem nevěděl, kolik lidí takto přede mnou stihl oslovit. Ale on tam skutečně stále čekal.
Dokončil jsem svůj nákup a zamířil za staříkem, a předal jsem mu to, o co mě žádal. Jeho překvapivý výraz, když jsem mu k tomu ještě přidal ony pochutiny, mi zůstává v mysli do teď. Netuším, jak dlouho pořádně nejedl, ani mi nepřišel nijak zvlášť pohublý, ale v jeho očích se v tu chvíli leskly slzy. Poděkoval s poznámkou, že jsem se asi musel zbláznit, ale já mu na to odpověděl, že to je to nejmenší, co pro něj v tuto chvíli mohu udělat. Odcházel jsem k svému autu s pocitem, že tak by to přece na světě mělo být.
Nesoudím, jak se onen muž na ulici ocitl. Potkat to může kohokoli z nás. Ale jestli něco dělá člověka člověkem, tak je to schopnost pomáhat si navzájem za jakékoli situace. Protože nikdy na světě není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Každý den bychom se měli snažit o to, abychom si ten svět kolem sebe udělali lepší. A můžou nám k tomu dopomoci právě takovéto maličkosti.
