Astana sice není perlou stepi, chrání však Kazachy před ruským impériem

Měla vyrůst uprostřed pustých plání a močálů, daleko od lidí, a převzít status hlavního města od Almaty, ležící na Hedvábné stezce malebném v podhůří Ťan-šanu. Málokdo tomu věřil. Lidé považovali Astanu za další ze vzdušných zámků politické věrchušky, jež má odvrátit pozornost od problémů země a jejích obyvatel.

Navzdory škarohlídům dnes v Astaně žijí dva miliony lidí a město stále roste. Centrum se symetricky rozkládá podél bulváru s parky a kašnami. Na západním okraji stojí Chan Šatyr, obchodní dům ve tvaru nomádského stanu, s tropickou pláží s pískem dovezeným z Malediv. Za parkem Milenců obepínají Kulaté náměstí zlatavé budovy státní ropné a společnosti a banky. V řadě vedle sebe stojí Palác médií, správa železnic, knihovna, ústředí vládní strany Amanat a další úřady. Bloky bytovek pro úředníky uzavírá Dům ministerstev ve tvaru obřího kolosea. Za ním se tyčí mrakodrapy Parlamentu a na úplném konci vrcholí osa města Bílou Hordou, palácem prezidenta s obří kupolí a štíhlou věží.

Při budování města se nešetřilo. Územní plán rýsoval japonský architekt Kišó Kurokawa, několik budov nese podpis Normana Fostera. Během rekordního času vyrostla řada ikonických staveb a Astana se stala pýchou národa. Jejím centrem je Bajtěrek, ocelová věž znázorňující strom poznání se zlatým vejcem z legendy o kouzelném ptáku štěstí Samrukovi. Na vyhlídkové plošině uvnitř mohou návštěvníci vložit dlaň od odlitku ruky Elbasy – vůdce národa, načež se rozezní hymna.

V devadesátých letech vypadala stavba Astany jako šílenství. Ekonomika byla v troskách a stát neměl ani na platy učitelů. Jenže Nazarbajev měl plán. Když začaly do nezávislého Kazachstánu proudit dolary za prodej ropy, bylo potřeba je investovat. Desítky státních podniků a stovky firem aparátčíků a úředníků získaly příležitost vydělávat na stavbě města. Zatímco na venkově se dál žilo při svíčkách, bez vodovodů a bez silnic, v Astaně se porcovaly miliardy ze státního na skleněné věžáky (1).

Ruský bloger Ilja Varlamov říká, že nejsou hrábě, na něž při stavbě Astany nešlápli (2). Geniální vize urbanistů si lze vychutnat leda z vrtulníku. Nekonečně dlouhé a široké bulváry je prakticky nemožné zdolat pěšky, zatímco veřejné dopravě slouží jen věčně přecpané autobusy. V létě vedro a prach, pak dlouhá sibiřská zima s třeskutými mrazy a silným větrem. Časovaná bomba tiká v močálu kolem města, do něhož vytéká kanalizace. A k tomu šílená korupce při rozdělování státních zakázek (3).

Lidem tehdy řekli, že střed země se musí posunout od Číny směrem k Rusku, ze Střední Asie blíže k Evropě. Ve skutečnosti se Nazarbajev bál občanské společnosti, jež se začala po pádu Sovětského impéria rodit v Almaty, a politické konkurence. Do Astany se stěhoval jako chán se svým dvorem poslušných a věrných. Politická nomenklatura se opevnila v luxusních palácích, aby mohla nerušeně vládnout. Ještě víc než slávu, miloval Nazarbajev moc, a Astana mu umožnila spojit obojí v jeho největším životním projektu. Budoval kult osobnosti a Astana měla jednou nést jeho jméno (4).

Autokrat nicméně projevil předvídavost a možná zachránil Kazachstán před ruskou invazí. Zatímco dříve obývali sever země hlavně Rusové, díky Astaně je všechno jinak. Kdyby se nic nezměnilo, Putin by asi dokázal obhájit anexi řídce osídlené sibiřské stepi ochranou Slovanů před muslimským útlakem – a dost možná se o tom v Moskvě uvažovalo. Sotva však lze dobývat metropoli s miliony Kazachů.

Přes všechny nesnáze nelze popřít, že obří stavební boom nastartoval ekonomiku Kazachstánu a stále ji pohání. Charakter mrazivého centra politické moci se postupně mění s tím, jak tisíce mladých lidí, přicházejících s nadějí na lepší život, přinášejí do Astany své kulturní potřeby a často i zkušenost ze života v Evropě při studiu. Kazaši sice nepostavili novou Dubaj, jenže každou metropoli koneckonců tvoří hlavně lidé. Jakým městem stále ještě velmi mladá Astana bude, záleží především na nich.

Více informací: