Pobřeží muguky. Ulice Mombasy sužují drogy a přepadení pouličních gangů

Holič při mém příchodu odložil stonky miry a před velkým zrcadlem mi břitvou pomalu stírá pěnu z tváří.

V ulicích Mombasy se svazky čerstvého kátu – neboli miry, jak se tady říká, prodávají už od rána. Měkké větvičky s mladými výhonky bývají zabalené v listech banánovníku, aby zůstaly co nejdéle svěží. Před žvýkáním musíš otrhat všechny větší lístky, neboť jsou příliš trpké a mají ostré kraje. Chuť miry je tak svíravá, že se k ní rovnou prodává jahodová žvýkačka, jež mírní hořkost.

Žvýkání miry je rituál i závislost. Někdo žvýká od rozbřesku, jiní si teprve vpodvečer najdou klidné místo s výhledem na oceán, v parku, nebo někde na ulici. „Mira rozpouští úzkost a obavy. Máš pocit, že ti všechno patří, jsi boháč a nic tě netrápí,“ vysvětluje Malik, proč je žvýkání tak populární. Hloučky kluků, mužů i starců – neboť mira vyvolává stavy empatie a blízkosti – dokáží celé hodiny společně žvýkat a vyprávět si historky, u toho pijí silnou kávu nebo kořeněný čaj s velbloudím mlékem.

Zatímco mira je přírodní a lehká, tržiště teď zaplavují široké listy muguky – rychlené odrůdy pěstované ve velkém na polích. Muguka je levná a její účinek mocný, přináší vlny euforie, síly a odvahy, způsobuje podobný stav vyšinuté bdělosti jako energetický nápoj.

Po vyhnání britských okupantů z Mombasy v roce 1963 zabrali místní obyvatelé uprázdněné domy a přes noc se stali boháči. Mnozí z nich nikdy nechodili do školy, a životní styl hojnosti a nečinnosti předali svým potomkům, a ti zas svým dětem.

V modrobílých ulicích města posedávají stovky a tisíce mužů bez práce a žvýkají muguku. Kalná bělma jejich očí mají žlutavý nádech, pokažené zuby hnědé skvrny. Nic je netrápí, necítí hlad. Jediné, co je zajímá, je, jak sehnat peníze na další pytlíček listů. Po dlouhých letech každodenního žvýkání muguka prožere játra, vyvolá výpadky paměti, způsobí psychózy a pomate mysl.

„Do starého města nechodíme, je to příliš nebezpečné,“ říká průvodkyně z turistického informačního centra. „Prohlédněte si portugalskou pevnost a pak raději odjeďte taxíkem na pláž,“ doporučuje.

Mombasa se po soumraku promění, jako by se otočila scéna divadla. Tam, kde byly přes den stánky s ovocem, oříšky a kapesníčky, leží na kartonových krabicích bosé ženy s ušmudlanými caparty, nemocní starci, lidé zkroucení obrnou a trpící ochrnutím. Žebráci, bezdomovci. Houfy dětí čichajících lepidlo z plastových lahví brečí, že mají hlad, ale jejich cílem je obklíčit chodce, sebrat mu telefon a vykrást kapsy. Musíš jim dát pohlavek, než se k tobě stačí přiblížit.

Po křivolakých ulicích starého města tahají propocení chlapi dřevěné káry naložené černými kanystry s pitnou vodou. V nejužších uličkách, bez dláždění a osvětlení, vedle sebe neprojdou ani dva chodci. Snadno tu zabloudíš a těžko hledáš cestu zpět z labyrintu stěn, dvorků, prádelních šňůr a průchodů.

V Tanzanii tě obelstí sladkými řečmi a vylákají z tebe peníze. V Mombase na tohle není čas: ze tmy na tebe vystoupí pět mládenců s noži a budeš rád, když ti nechají boty. Tisíce mladých mužů potřebují denně sehnat peníze na další pytlíček muguky. Další tisíce šňupají kokain smíchaný s mandraxem, a jsou pak schopní doslova všeho. Krádežemi a přepadeními trpí nejvíce ženy: trhovkyně, úřednice, studentky, obchodnice. Vždycky u sebe mají mobil a nějaké peníze, a nedokáží se ubránit.

„V poslední době je ve městě trochu bezpečněji. Policie začala zloděje a lupiče rovnou na ulici střílet, tak se bojí,“ uklidňuje mě Malik, když nalévá další hrnek čaje s velbloudím mlékem. „Nemusíš mít zbytečně strach. Teď jsi tady s námi. Moje město je i tvoje město. Mombasa má špatnou pověst, ale žijí tu většinou dobří lidé,“ usmívá se a vloží si do úst pár dalších svěžích lístků miry.

Více informací: