Zápas o přírodu nikdy nekončí. Projekty betonářské lobby se stále vracejí

Spíš příležitost se ohlédnout, co se za čtvrt století obráncům životního prostředí skutečně podařilo a jak se za tu dobu proměnila česká společnost i její vztah k ochraně přírody.

Dolní Labe patří k posledním divoce plynoucím úsekům velkých evropských řek. Přesto se na začátku 90. let objevil plán postavit na něm dva jezy. Zrodila se tak jedna z prvních velkých ekologických kauz po sametové revoluci. Nevládní organizace varovaly, že stavba zničí unikátní přírodu kaňonu a po letech protestů přiměly v roce 2005 ministerstvo dopravy, aby jeden z jezů vyškrtlo. Zásadním triumfem pak bylo prosazení přísné právní ochrany Labského údolí. Když Česko vstoupilo do Evropské unie, ekologové úspěšně vyjednali, aby se Kaňon Labe stal součástí evropské soustavy chráněných území Natura 2000. To zasadilo plánům na stavbu jezu právní ránu, ze které se projekt dlouho nevzpamatoval. Přestože se Ředitelství vodních cest třikrát pokusilo stavbu prosadit, vždy narazilo na evropské právo. Zdálo se, že s jezem je nadobro konec.

V roce 2026 se však projekt vynořil znovu, a to dokonce jako strategická priorita vlády. Nebýt nevládních organizací, řeka by byla už desítky let spoutaná betonovým jezem. Lze však považovat za úspěch neustálé odrážení útoků proti přírodě, jež se stále vracejí?

Práce obránců životního prostředí nezřídka připomíná boj s větrnými mlýny a spočívá v odvracení škodlivých projektů, jež se vynořují znovu a znovu. Vedle jezu u Děčína jde třeba o další jez na Labi u Přelouče, průmyslovou zónu v sousedství ptačí oblasti u Dolní Lutyně, nebo obnovení provozu spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví u Pardubic.

Co jste vlastně dokázali? Ptají se jak naši příznivci, tak ti, co v nás vidí pošetilce či dokonce nepřátele. Přestože v souboji s korporacemi, investory a úřady životní prostředí často prohrává, ekologickému hnutí se podařilo zastavit megalomanský projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe, umožnit návrat šelem do národních parků, zastavit kácení v srdci Šumavy, ubránit těžební limity hnědého uhlí nebo prosadit vyškrtnutí dvou stovek lokalit pro nové přehrady z vládní koncepce. Úspěch mnohdy představují betonové stavby, které nevznikly, jedy, které neunikly, a příroda, která zůstala stejná, jako byla dříve.

Ještě větší význam mají systémové změny. Mohli bychom sice každý rok vysázet desítky nebo stovky stromů (a také to děláme), ale když se podařilo prosadit zákonnou ochranu alejí, zachránilo to stromů tisíce, a to nejen dnes, ale i v budoucnu. Mezi zásluhy environmentálního hnutí patří také spuštění integrovaného registru znečišťování, díky němuž musí velké průmyslové podniky každoročně přiznávat údaje o svých emisích a odpadech, nebo doplnění stovek vzácných přírodních lokalit Česka do evropské soustavy Natura 2000.

V současnosti se spory vyostřují kvůli nové legislativě v čele se stavebním zákonem. Stát pod záminkou zrychlení výstavby omezuje účast veřejnosti, občanských spolků i obcí v povolovacích řízeních, což vyvolává novou vlnu žalob, a dokonce ústavní stížnosti.

Seznam neúspěchů by nejspíš s přehledem zabral celý tento text. Jenže jak by naše země, a vlastně i celá planeta, vypadala, kdyby nevznikaly snahy o ochranu přírody, nikdo kriticky nezkoumal plány investorů a nepředkládal nová řešení? Mnohého se nepodařilo dosáhnout, avšak environmentální hnutí přináší perspektivu příštích generací a také přírody, která se sama bránit nemůže. Vytváříme protiváhu. Klademe otázky, odhalujeme skrytá rizika a sloupáváme zelený nátěr, který má vyvolávat dojem, že kdejaká investice a stavba je ekologická. I když nemůžeme spoléhat na to, že všechno dobře dopadne, lépe se žije s pocitem, že jsme se o to alespoň pokusili.

Autor je jedním ze zakladatelů organizace Arnika.

Více informací: