Článek
Po měsících sucha pozvolna přichází masika, doba dešťů. Obloha se začne zatahovat mraky, po týdnech stojatého vedra se konečně trochu ochladí. Den za dnem nabírá na síle kusi, monzun z jihu.
Ptáci jako první vycítí, že se blíží bouře. Létají nízko nad zemí a snaží se nalovit hmyz, hlasitě se svolávají, hledají úkryty v hustém listí a v dutinách stromů. Pak děsivě ztichnou, vzduch se na okamžik zastaví. Tropický liják nese prvky zkázy. Uprostřed jasného dne se obloha najednou zatáhne ocelovými mraky a spustí se z ní provazce deště, jako by někdo překlápěl kbelíky plné vody a chrstal je k zemi. Jen tak tak se stačíš někde schovat a když ne, v minutě promokneš na kost.
Polní pěšiny i ulice měst se v mžiku promění v potoky. Cesta do obchodu v sousedství, jež běžně trvá pět minut, je najednou pokrytá kluzkým bahnem z červeného jílu a plná hlubokých kaluží, a každý si dvakrát rozmyslí, jestli ji opravdu potřebuje podnikat. Lidé vykopávají motykami strouhy, aby zachránili zaplavené zahrady a dostali se k vlastním dveřím.
Z mokřin se líhnou hejna komárů a sveřepě útočí. Rozmáhá se malárie, horečky a nemoci ze špinavé vody. Z všelijakých děr vylézají hadi, promáčená krajina je rázem plná tisíců žab kvákajících tak hlasitě, že přehluší hovory lidí. Je horko, vlhkost vzduchu neklesá pod osmdesát procent. Prádlo neschne, v domě všechno plesniví. Střechou pořád někam zatéká, okna a dveře se mokrem kroutí. Každodenní výpadky proudu se v období dešťů protahují z pár hodin na celé odpoledne. A když bouře serve dráty, ponoří se lidé nedobrovolně do tmy a ticha třeba i na několik dní.
Městečko Pangani, do něhož nevede asfaltová silnice, se v takových dnech mění v nepřístupný ostrov. Rozbahněné cesty jsou těžce průjezdné a plné zrádných výmolů při každé menší průtrži. Když se ale rozlije některá z řek, přestanou jezdit autobusy i náklaďáky zásobující obchody. Na březích povodně se vždy najdou podnikavci, kteří za mírný poplatek přenášejí cestující na vlastních zádech zrádným proudem na opačnou stranu. Většina lidí ale neumí plavat a takové dobrodružství vzdá.
Po pár dnech mizí zásoby, na trhu není čerstvé ovoce, v obchodech dochází Coca-Cola. Ceny deštníků rostou každým dnem. Skupinky lidí se krčí pod přístřešky obchodů kolem náměstí a pozorují nehybné město. „Dnes projely jen dva autobusy,“ hlásí kavárnice nalévající černý nápoj z termosky do bílých koflíků zdobených květinami. A do toho se znovu spustí liják.
Potížím se nevyhnou ani blahobytná sousedství metropolí. Osmnáct čtvrtí Dar se Salaamu nese jména řek, jež jimi protékají a ústí v nich do Indického oceánu. Po každém dešti se tu odehrává bizarní scenérie: mezi drahými vilami obehnanými ploty s elektrickým drátem se chodci na rozmoklých ulicích snaží vyhnout loužím a smekají se po červeném blátě. Běda, když se některá z řek rozvodní.
Při noční tropické bouři běhá mráz po zádech. Na plechovou střechu buší statisíce krůpějí tak silně, že není slyšet vlastního slova. Neproniknutelnou temnotu co chvíli prořízne blesk a namodralým světlem ozáří proudy vody, řinoucí se shůry. Nebe duní ohlušujícími hromy. Teprve když se z šedivých mraků vyklubou první paprsky svítání, uvidíš, jakou spoušť bouřka natropila.
Období dešťů je však blahodárné. Přívaly vody oživují přírodu, trýzněnou dlouhými měsíci sucha. Tam, kde dřív živořila zažloutlá tráva, se prostírají všechny odstíny zelené. Krajina se rozzáří, když rozkvetou flambojány, žakarandy, akácie, kigélie, buganvílie a plumérie, baobaby, ibišky a pouštní růže. Zvířata netrpí žízní. Je to doba strašlivých bouří i krásy barev a hojnosti, čas obav z konce světa i radosti z jeho začátku. Průtrže mračen po pár týdnech ustanou, cesty vyschnou, lidé zapomenou na útrapy, jež jim deště přivodily, a z oblohy bude zas celé dny zářit horké tropické slunce.
