Článek
Tanzanská kavárna, to je stolek a pár lavic ve stínu rozložitého stromu. Na stolku termoska s horkou kávou a pod ním velká kovová konvice na přenosném ohništi s rozžhaveným dřevěným uhlím. V kulaté plastové krabici jsou pečlivě srovnané sezamové a arašídové sušenky slazené spoustou cukru.
Kavárny jsou plné od brzkého rána, kdy z městečka vyrážejí první autobusy, za poledního vedra, kdy člověka jedině silná káva zachrání před malátností, i dlouho poté, co z mešit dozněly večerní modlitby iša. Přicházejí muži i ženy. Hlavně na kávu, ale také – dozvědět se novinky.
Internet je drahý, televizi zdaleka nemá doma každý. Dostat se ke zprávám vyžaduje úsilí. I obyčejné noviny stojí spoustu peněz, a tak si hlouček lidí u stánku kamelota prohlíží titulní stránky a čte nadpisy, aby pak mohli říct ostatním, co zrovna hýbe světem. Málokdo si noviny koupí.
Vedle kaváren je po městečku spousta dalších míst, kde se od rozbřesku do temné noci scházejí lidé. Na první pohled se zdá, že nemají zaměstnání. Jenže tohle jsou kidžue – úřadovny pod otevřeným nebem, kde se pracuje, odpočívá mezi povinnostmi nebo čeká na další příležitost. Svoje kidžue mají taxikáři, řidiči motorek, vznikají před koloniály, ve stínu stromů, kolem přístaviště nebo nádraží. Ženy mají své kidžue v kadeřnických salonech a manikúrách. Stejně jako v kavárně, také v kidžue se přečkává vedro, zabíjí čas, vyprávějí příběhy, klábosí, poslouchají novinky a šíří umbea: drby a fámy.
Zpočátku jsem se divil, jak je možné, že o mě každý všechno ví? Co jsem koupil na trhu, kdo mě navštívil, kde jsem seděl na pivu. Na maloměstě se toho moc neděje. Umbea se šíří z jedné kidžue do druhé, každý drb si poslechne pět lidí a hned ho roznesou. Není divu, že večer ví každý všechno.
Staré arabské domy v Pangani se do ulice otvírají prostornou terasou s kamennými divany, jež i za horkého poledne příjemně chladí. Lidé nemají rádi ploty. Po setmění na terasách rozprostřou rohože, rodiny tu večeří a pozorují, kdo jde kolem, zdraví sousedy a zvou je na kus řeči. Některé kavárny vytáhnou na ulici televizi a pouštějí zprávy a nekonečné turecké mýdlové opery. Každý druhý dům se stává malou kidžuí a umbea se šíří rychleji než internet.
Ve městech se mnohé kidžue ukrývají v bočních ulicích a dvorcích, potají se v nich pije levný alkohol z plastových lahviček a kouří marihuana. Na maloměstě se nic neschovává, stejně všichni o všem vědí, a každý chce mít přehled. Nejlepší kidžue jsou na náměstí: můžete sledovat, kdo zrovna přijel autobusem a kdo odjíždí. Cizince tu každý pozná a hned začínají dohady: Přijel pracovat? Má tu příbuzné? Podle oblečení vypadá, že je z města. Nebude to být nový učitel?
Občas lidi schválně pletu a říkám každému něco jiného. V kidžuích se pak dohadují: „Mzungu odjel na hory, bude zpátky za týden.“ „Ale ne, užívá si na Zanzibaru a vrátí se příští měsíc.“ „Co to povídáte, mzungu je v Evropě.“ Nemohou se shodnout, každý má svou verzi a nikdo netuší, kde je pravda.
V kidžuích se probírají drby o nevěrách manželek a záletech manželů, kdo komu dluží peníze, proč ten či onen nechodí do mešity nebo čí děti neměly na svátky dost parádní nové oblečení. Může být i nástrojem pomsty, když některý ze sousedů mezi běžné drby zaseje pomluvu. Ta se pak bez důkazů rychle šíří celým městečkem a dokáže napáchat spoustu zla.
S kamarádem Allym si povídáme, co bychom si přáli, ale asi se nikdy nestane, vzpomínáme, co jsme spolu zažili, a nemůžeme neprobrat drby, jimiž zrovna žije městečko. Pěkně jsme si povyprávěli. Po třech šálcích kávy se zvedáme k odchodu a já jen doufám, že jsem neřekl nic, co by mohlo vyvolat zbytečnou senzaci, až se novinky dnešního dne rozletí po všech kidžuích.
Další čtení od stejného autora:
