Sparta nebo Simba? Afričané fandí fotbalu a obdivují české hráče

Teď je čeká odměnou za celý týden farmaření a hlídání vsi volné odpoledne. „Simba,“ říkám bez rozpaků. Nejsem velkým fanouškem, vlastně fotbal téměř nesleduji, ale musím si vybrat. Musovi se rozzáří úsměv: „Patříme do stejného týmu, bratře!“ vyhrkne s úlevou.

Když po hodině a půl chůze lesem dorazíme k pobřeží, čítá naše družina rovných dvacet masajů. Písčitá pláž v zátoce se sice mírně sklání směrem k vlnám, je ale široká a rovná. Bríza vanoucí od oceánu přemáhá vlhké tropické vedro, až každý pookřeje. Masajové, kteří jinak nikdy neodkládají své rudé mašuky a pastevecké hole, si oblékli šortky a odněkud vytáhli míč. Jako brankové sloupky poslouží větve vyvržené mořem. Začíná fotbalový zápas.

Simba a Yanga jsou největší a nejslavnější fotbalové kluby Tanzanie. Vznikly v roce 1935, respektive 1936, a panuje mezi nimi rivalita podobná jako mezi Spartou a Slavií. Každý muž i žena, Tanzánec i cizinec, se jednoduše musí rozhodnout, do jakého týmu patří.

Když se hraje zápas, jsou všechna místa v barech a restauracích do posledního místa plná. Ne každý má doma televizi, ale hlavně: fandit doma není velká zábava a fotbal je vedle sportovní také společenskou událostí. V městských barech se u zápasů pije pivo nebo kořalka, na vesnicích mnoho mužů přijde jen tak posedět. Ženy, nutno dodat, sledují fotbal zřídka. Když se hraje derby, život v zemi se na pár hodin prakticky zastaví (1).

Otázky typu „Simba nebo Yanga?“ přicházejí při cestách Afrikou se stejnou četností, jako „odkud jsi?“. Fotbal je nejpopulárnějším sportem napříč všemi státy černého kontinentu od Tangeru po Durban, od Dakaru po Mombasu, a náležitost k týmu je podobně zásadní, jako příslušnost ke kmeni.

V nultých letech znal Česko mimo Evropu málokdo, mnozí si vzpomněli na Československo, ale prakticky každý věděl, kdo je Pavel Nedvěd, Jan Koller, Milan Baroš nebo Tomáš Rosický. Přicházel jsem ze země slavných fotbalistů, přestože o zemi samotné nikdo nic netušil. Dnes mi při představování pomáhá Pítr Ček, jehož jméno navíc Česku samo dělá reklamu (2).

V Africe se však fotbal nejen sleduje, ale především hraje. Každá vesnice má plácek, kde se přes týden pasou kozy a krávy, ale který patří každou neděli chlapcům a mladým mužům. Věk ani počet hráčů na hřišti není dogma: hraje ten, kdo chce, podstatné je pouze rozdělit se do dvou týmů. Kopačky si může dovolit málokdo a spousta kluků nemá ani pořádné boty, a tak většina hráčů běhá po hřišti bosa. Místo míče kopou v mnohých vesnicích do hadráku. Na hřišti není sudí, neřeší se poločasy ani délka zápasu. Hra končí, když zapadne slunce a nadchází noc.

Všeobecná popularita je jedním z důvodů, proč je Afrika již celá desetiletí zdrojem talentů a dala světu mnohé fotbalové legendy, jež zářily a stále září v nejlepších mužstvech. Hlavním zdrojem špičkových hráčů jsou státy Guinejského zálivu (3). Více než pět set afrických fotbalistů má dnes smlouvy s týmy soutěžícími v jedenácti evropských ligách, což představuje šest procent jejich hráčské základny. Jména Mohammed Salah, Ahmad Diallo nebe Serhou Guirassy zná celý fotbalový svět (4).

„Kdo vlastně vyhrál?“ ptám se poté, co plážový zápas končí po dvou hodinách koupáním v moři. „To je přece jedno. Nehrajeme pro vítězství, ale pro radost,“ říká bez váhání Musa a vrací smysl sportu tam, kde nejspíš začal, než se stal rukojmím sponzorů a výkony zastínily astronomické honoráře hráčů, již vystoupaly mezi globální celebrity. „Nechceš nám koupit míč? Roztrhal se nám už loni. Teď musíme pokaždé prosit v hotelu na pláži, ať nám ho půjčí,“ překvapí mě Musa. Mám tak už svůj malý plán, jak při příští cestě do města podpořit africký fotbal. A přinést špetku radosti.

Další čtení od stejného autora:

Před jídlem si umyj ruku! Afričané věří, že příbor kazí chuť

Čarodějové z Tangy: magie pomáhá v lásce, vyvolává však i rituální vraždy

Vykoupení z věznice Pangani: proč mladí Afričané končí často ve vězení

Více informací: