Článek
Rybáři jejich svitem lákají ryby, za rozbřesku se vrátí k pobřeží s bohatými úlovky a na pár dní se stanou boháči.
Africký venkov nenabízí mnoho možností, kým se stát. Mnohé rodiny si nemohou dovolit posílat děti ani do státní školy. Za zkoušky se platí, školní uniformy stojí jmění. Když se dítě naučí podepsat a spočítat si drobné na tržišti, je vlastně pro život na vesnici vzdělané dost, tak proč marnit čas a věčně chybějící peníze další školní docházkou. Kdo se nebojí riskovat a půjčí si, může zkusit štěstí jako taxikář s motorkou nebo si otevře holičství. Jinak čeká toho, kdo se narodí ve vnitrozemí, život farmáře či pastevce. Vyrůstáš-li na pobřeží, je tvůj otec nejspíše rybářem, a i ty se jím brzy staneš.
Jak měsíc dorůstá, světla na moři přibývá, ryby unikají sítím i harpunám a úlovky se ztenčují. Týden kolem úplňku se vůbec nevyplatí vyplouvat a rybáři zůstávají na souši.
Stejně jako v každém přístavu, stojí v Pangani na každém roku hospoda. Městečko je plné rybářů, námořníků, kapitánů a přístavních dělníků. Kdo má dost peněz a chce se předvést, míří s kumpány do plážových barů s lahvemi vína a džinu pečlivě vyskládanými v policích. Daleko častěji se námořníci vyrážejí pobavit do některé z hospod naproti přístavu, s prostornými zahradami, biliárovými stoly, hracími automaty a televizí, v níž fotbalové zápasy střídají nekonečné seriály. Tam se pije pivo a levná kořalka s podivnými názvy High Life, Double Kick a Konyagi.
Nejdivočeji ale pulzují noci v ubandách, skrytých v zadních dvorcích a bočních uličkách, chatrčích z prken a bambusových tyčí s vysokými střechami pokrytými došky z listů kokosových palem. Tam sedí námořníci na dřevěných lavicích, nohy příjemně chladí písek, neboť ubanda nemá podlahu a na pobřeží leží písek nejen na plážích, ale i v zahradách, dvorcích domů a v hospodách.
V ubandách hraje hlasitě muzika singely, bongo flava nebo zilipendwa, šlágry šedesátých a sedmdesátých let, kdy kariéru zpěvačky považovali za necudnost, a tak i v milostných duetech znějí výhradně mužské hlasy. Podomácku zkvašené kokosové pivo se na stoly nosí v kanystrech od oleje a nalévá se do pohárků z uřezaných plastových lahví. V příšeří se tu kouří jointy marihuany.
Po prvních lahvích námořníci tančí divoké tance, poskakují, natřásají hýžděmi a svlékají se do půl těla. Jak noc pokročí, stále častěji ztrácejí rovnováhu, potí se, padají do písku a jejich oči s obrovskými zorničkami dostávají šílený výraz.
„Bratře, kup mi ještě pivo, došly mi peníze,“ loudí můj kamarád Džumbe, ale vypil toho už tolik, že leze po trámech v krovu ubandy a baví námořníky opičími skoky. „Cože, mzungu chce sex? A se kterou z nás? Ale ne, chce ještě pivo,“ vyřeší mezi sebou vznikající nedorozumění servírky. Přes dvorek ubandy občas někdo projede na kole. Prostor není jasně ohraničen, středem zahrádky se stolky a židlemi vede cesta, a večírek v ubandě se tak prolíná s okolním životem.
Z měst mizely ubandy dávno, neboť napájet štamgasty domácím pivem je trestné, stejně jako kouření marihuany. Jenže pro venkov je alkohol s kolkem drahý, a tak se chatrčím daří. Neplatí daně, nechodí sem policie, jsou to ostrovy divoké svobody uprostřed světa svázaného pravidly.
Po pár dnech bezuzdného pití docházejí námořníkům peníze, a tak sklíčeně posedávají na nárožích ulic a hledají, kdo by je pozval na pivo, půjčují si a upadají do dluhů. Noc na rovníku je dlouhá a tmavá, často nejde elektřina. Pro námořníka je ubanda druhým domovem, jinak vlastně nemá kam jít. A tak nakonec znovu a znovu podléhá magii těch tropických nocí, kdy vzduch voní oceánem, nohy chladí písek, hlava těžkne kokosovým pivem a na nebi září tisíce hvězd.
Další články stejného autora:
