Článek
Odbočka z hlavní silnice opravdu nevypadá jako turistický cíl. Ale moje mapa tvrdí, že jsem na místě.
Vesnici Makurunge tvoří pár hliněných domků kolem prašné návsi. Žádné místo tady nevypadá jako autobusová zastávka. Je odpoledne. Musím pokračovat v cestě, jinak nedorazím před setměním. „Odkud prosím jezdí autobus do Sadaani?“ ptám se prodavače v koloniálu. „Tady nikdy žádný autobus nejezdil,“ odpoví muž lámanou angličtinou. Na návsi je jediný kluk s motorkou, když ale vyslovím jméno vesnice uprostřed stejnojmenného národního parku, tváří se, jako že nerozumí, a na motorku dál přivazuje nařezanými pásy gumy těžké barely.
„Afrika je nepohodlná. Lidé jsou chudí, infrastruktura mizerná. Věci, které si naplánuješ, často nevyjdou,“ ozve se za mnou. Zpoza koloniálu vyšla starší žena v bílých krajkových šatech. „Žijeme jinak než lidé v Evropě. Když tě něco zdrží, musíš čekat. My jsme zvyklí a čekání nás nestresuje,“ říká perfektní angličtinou. „Madam, já jsem přijel do Afriky za dobrodružstvím. Zajímá mě, jak tu lidé žijí. Čas mám a nepohodlí mi nevadí. Afrika je zajímavá a krásná právě proto, že je tak jiná,“ odvětím. Ženu má odpověď zřejmě pobavila, pousměje se a začne mluvit svahilsky na kluka s motorkou. Po chvíli se zas obrátí ke mně: „Pojedeš s Hafizem. Je jediný, kdo dnes jede tím směrem. Veze benzín. Aspoň mu pomůžeš, kdyby se vám po cestě něco stalo.“
Cesta za vesnicí je rovná, a Hafiz se řítí rozpálenou krajinou takovou rychlostí, že mám hned oči plné prachu, na barelech se držím doslova zuby nehty. Asi po hodině odbočí na sotva znatelnou stezku. Motorka ztěžka nadskakuje na hrbolech, než dorazí do první vesnice. U koloniálu sice vyložíme dva barely benzínu, ale nakládáme zas nějaké krabice na další cestu, takže motorka se odlehčí jen nepatrně. Ztěžka putujeme ke druhé vesnici, kde se rychlá vykládka a nakládka motorky opakuje.
Vyprahlá step se postupně mění v savanu s remízky, přibývá křovin a stromů. Narážíme na starou železniční trať a rozsáhlé močály kolem kalné řeky Wami překonáváme po úzkém mostě s kolejemi, vysypanými velkými kameny. Všude kolem se rozléhá kvákání žab, nad bažinami létají hejna ptáků.
Za řekou cítím, že se slunce pomalu sklání k obzoru, když nám před motorkou přeběhne tlupa kočkodanů. Za chvíli se na pasece kousek od nás objeví trojice žiraf. Pokojně ukusují listy trnitých akácií, pozorují nás, ale nezdá se, že bychom je rušili. Jedeme dál a v savaně se pasou zebry, antilopy vodušky, impaly. Za chvíli Hafiz skoro zastaví a šeptá: „Vlevo,“ a já vidím ve vysoké trávě pár metrů od nás tucet hlav afrických buvolů s obřími zahnutými rohy. Tolik divokých zvířat pohromadě, a navíc tak blízko, jsem nikdy před tím neviděl.
Po čtyřech hodinách jízdy mě Hafiz vysadí před budovou správy národního parku. „Kde jste se tu vzal?“ ptá se přísně starší muž v zelené uniformě. „Víte, že cestovat přes národní park na vlastní pěst je zakázané? A že vás mohl třeba sežrat lev nebo rozdupat buvol?“ Marně se snažím vysvětlit, že celé tohle safari je dílem náhody. Když trvám na tom, že nechci bydlet v turistickém hotelu, ale přímo ve vesnici, strážce mávne rukou a popřeje mi příjemný pobyt.
„Takhle sem už dlouho nikdo nepřijel,“ posmívá se mi večer u láhve Coca-Coly Frenk, průvodce, jemuž mně přidělila správa národního parku. Ve vesnici není elektřina a v domě pro hosty ani neteče voda. Sedíme na lavičce u kiosku s limonádami a pozorujeme nebe plné hvězd. Před setměním prošlo kolem vesnice stádo slonů a teď už je nebezpečné vycházet za poslední domy. „Náš park je sice malý, ale budeš překvapený, kolik tu žije zvířat. Před svítáním tě přijdu vzbudit,“ loučí se Frenk. Vím, že mluví pravdu, ale zážitek ze setkání s buvoly při svém prvním safari si raději nechávám pro sebe.
