Dar es Salaam, tam by chtěl žít každý. Mladí Afričané prchají z bídy venkova do chaosu velkoměst

Dnes je to zřejmě poprvé, kdy musí své jméno vyvést propiskou na papír, navíc pod úřední listinu. Na chvíli zaváhá, a pak kostrbatým tiskacím písmem napíše: „MAJKL“.

Tanzanský venkov, to je tvrdá lopota. Lidé vstávají před úsvitem, aby stihli obstarat zvířata, než vyrazí s motykami a mačetami okopávat půdu, zápolit s plevely a škůdci, zalévat či sklízet. Do soumraku celý den na horkém slunci. Hlavní překážkou rozvoje vesnic je nedostatek kapitálu. Lidé nejsou líní ani neschopní, ale žijí ze dne na den, nemají žádné úspory. I když je dobrá úroda, peníze sotva stačí na jídlo, elektřinu a školní výdaje pro všechny děti. Někdo by třeba rád podnikal a prodával na trhu košile. Jenže za co nakoupí košile? Z čeho postaví stánek?

Do čtrnácti prolézal základní školou, k tomu se musel denně pachtit v hospodářství. Rodiče pěti dětí nedokázali platit jeho další studia a ani v nich neviděli jasný smysl. Narodíš-li se v rodině zemědělců, budeš až do smrti farmařit. Když tě potká štěstí, budeš mít hodně dětí a ve zdraví se dožiješ vysokého věku. Jedinou zábavu představují na vesnici televizní seriály, vyprávění příběhů a probírání drbů. A samozřejmě svatby. Michael z vesnice utekl, když mu bylo sedmnáct.

Cesta z provincie Kigoma u jezera Tanganika do Dar es Salaamu na pobřeží indického oceánu měří přes dvanáct set kilometrů. Cena lístku na autobus má hodnotu třetiny měsíčního platu. Když konečně našetříš a přijedeš, jak se v cizím městě neztratit? Rozhlížíš se po vysokých budovách, musíš dávat pozor na auta, přemýšlíš, kterou ulicí se dát. Je to mraveniště lidí, zmatek jazyků. V Dar es Salaamu sní každý o tom, jak se dostat do Evropy. Na venkově se všichni touží dostat do Daru. Zatímco před dvaceti lety tu žilo osm set tisíc lidí, dnes je to osm milionů. Metropole praská ve švech a každým dnem přijíždějí další vesničané, jak říkají, „najít svůj život“.

Na vidláky – „mšamby“ – číhá ve velkoměstě plno nástrah. Každý kujón – „bongo“ – se je snaží připravit o tu trochu šilinků, co si s sebou přivezli. Mšamba třeba na ulici koupí levný mobil, jenže brzy zjistí, že má jen padělek vykrájený z mýdla. Skořápkáři mu slíbí vyhrát televizi, a pak po pár prvních sázkách přijde mšamba o všechno. Každý venkovan proto hledá lidi svého kmene, co mluví stejným jazykem a znají svoje zvyky, a věří, že mu pomohou.

Bydlí na předměstí, v pokoji po deseti, spí na zemi. Mají jen pár triček, pantofle a lžíci. Nad hlavou střechu z vlnitého plechu, záchod na ulici. Ale útrapy se lépe snášejí, když žijí mezi svými. Mají také stejnou práci: lidé z kmene Pare čistí boty, Sambové smaží hranolky, Kigomové prodávají na ulici za pár drobných horkou kávu. Vydělají sotva na kukuřičnou kaši, co si večer vaří na ohni ve společném hrnci. Jednou za rok našetří na lístek do kina – ale jsou ve městě! Domů posílají selfie s mrakodrapy, nikdo netuší, že bydlí v díře. Udělají cokoliv, hlavně se nevracet. Druhou šanci by možná nedostali.

Celé dva roky vláčel Michael konvici kávy se šálky a přenosným ohništěm po tržištích. Pak si pořídil na leasing motorku. Začal jezdit jako „boda boda“ – taxikář, a je vlastním pánem. Koupil mobil, pronajal si vlastní pokoj. Do Kigomy poslal pro svou vyvolenou, a teď čekají dítě. „Na vesnici bych dřel do úmoru a byl pořád chudý. Ve městě jsem našel lepší osud,“ pochvaluje si.

Ne každého čeká úspěch, sny mnohých venkovanů ztroskotají a ti se vrátí do své vesnice. Ještě víc jich živoří ve slumech a špatných čtvrtích, zaplétají se do krádeží, drog a prostituce. A každý den spěchají tisíce dalších mladých do velkoměsta, kde by chtěl žít každý. „Dá-li Bůh, setkáme se znovu,“ píše mi v esemesce dívka, již sotva znám. Poslala svého bratra, aby získala mé číslo, když jsem zabloudil do její vesnice. „V horách už mě nepotkáš. Odjíždím do Daru najít svůj život. Přej mi štěstí,“ žádá stručně.

Více informací: