Článek
Omšelý dům, v němž před dvěma sty lety sídlil ománský berní úředník, má zahradu s velkými stromy a vlastní kus pláže. O víkendech se na terase hotelu tančí na populární tanzanské, konžské a nigerijské songy, které tu DJ Džafari mixuje s globálními hity ama piano. Jenže party pokračují až do svítání a v hotelu se prostě nedá spát.
V domku učitele Ramy jsem dostal přidělený gauč v kuchyni a potkal pana Momo. Trochu jsem se ho bál. Je mohutný, zachmuřený a vůbec nemluví. Jenže učitel rozhodnul: pan Momo ti ukáže Pangani, stejně nemá co na práci. Budě tě učit svahilsky, jinak tady nepřežiješ.
Pan Momo rád chodí, a tak trávíme dny procházkami po městě, výlety po nekonečných liduprázdných plážích s jeskyněmi, po vesnicích kolem řeky. Přes překladač v mobilu si vyprávíme příběhy. Pan Momo není žádný mrzout, je jen introvertní a nemluví anglicky. Hned druhý den mi představuje svého mladšího bratra. Pan Džumbe se živí se jako boda boda. Taxikaří s motorkou, každé ráno vozí učitele Ramu do školy. A teď občas sveze i mě.
Po týdnu zase s učitelem Ramou pozorujeme na pláži západ slunce. „Když už pana Momo znáš, chci tě požádat o pomoc. Musíme pro něj něco udělat.“ Panu Momo je pětadvacet a už půl roku je bez práce. Živil se jako boda boda, jenže málo vydělával a motorku mu sebrala leasingová firma. Nemá vůbec žádné peníze. Nemá kde bydlet, a tak přespává v domku učitele Ramy stejně jako já. Nemá mobil. Když se chci s panem Momo potkat, musím si s ním domluvit místo a čas.
Nezaměstnanost straší celé zástupy mladých. Polovině obyvatel Tanzanie je méně než osmnáct let. Na trh práce přijde každý rok milion lidí. Ačkoliv oficiálně je mladých bez práce jen deset procent, čísla maskují hluboké problémy. Tři čtvrtiny mladých pracují v zemědělství, velká část pozic je neformální a tudíž mohou kdykoliv skončit. Mladí nejsou bez práce proto, že by si to přáli, byli líní nebo hloupí. Je jich moc a práce málo. Po vysoké škole můžete čekat celé roky, než se někde uvolní pracovní místo.
Pan Momo mi prozradí, že má sen: chtěl by si otevřít kadeřnictví. Ženy i muži v Tanzanii si potrpí na účesy. I když nemáte moc peněz, musíte mít upravené vlasy, a salony jsou doslova na každém rohu. Barbershop je spolu s boda boda nejrozšířenějším druhem sebezaměstnání mladých. Potřebujete k tomu vlastně „jen“ místnost, křeslo, holicí strojek, žiletky, zrcadlo, kosmetiku – a šikovné ruce.
Tak se mě učitel Rama ptá: „Půjčíš mu peníze? Dohlídnu, aby všechno zvládnul.“ Tři noci skoro nespím. Otevírat kadeřnictví v Tanzanii? Co když tyhle lidi ani peníze už nikdy neuvidím? Co když to Momo nezvládne a zkrachuje? Jenže nakonec si říkám: v životě jsi utratil víc peněz za úplné nesmysly a tady má jeden člověk naději na lepší život.
Za dva měsíce přijíždím do Pangani znovu. Nové kadeřnictví je hned vedle náměstí, mezi lékárnou a rybárnou. Pan Momo má nový účes, začal nosit košile, koupil si tlačítkový mobil a láhev na vodu. Má trochu peněz a zve mě na avokádovou limonádu s arašídovými koblížky. Kadeřnictví pana Momo se specializuje na ženské účesy a „vlasový design“, tedy nejbláznivější kreace z dreadů. Když si chce svahilský teenager pořídit dready, shromažďuje nějakou dobu vlastní ostříhané vlasy. Až jich má dost, užmoulá si z nich dready takové, jaké se mu líbí. A s těmi pak přijde do kadeřnictví. Vlasový designér dready jeden po druhém přišívá jehlou a nití na skutečné vlasy. Trvá to dlouhé hodiny, ale výsledek je přitažlivý a pan Momo začíná být vyhlášeným designerem.
Jako tělo bez duše teď po městečku Pangani chodí mladší bratr Džumbe. Leasingová společnost mu zabavila motorku, už přes měsíc je bez práce, hádá se a pije. A já s obavami a zvědavostí čekám, kdy přijde učitel Rama a řekne: „Džumbe má problém. Musíme pro něj něco udělat.“
