Článek
Zelinářky, kuchařky a číšnice, ale občas i dívka, která mě jen míjí na ulici, neváhají vyjádřit své city.
Světy dívek a chlapců jsou v Africe vzdálené. Většina společenství, ovlivněných přísnými tabu křesťanství a islámu, trestá spojení muže a ženy před manželstvím i mimo ně. Zákazy vyvolávají ostych vůči antikoncepci, a noční můrou rodičů každé dospívající dívky je její nechtěné otěhotnění. Společnost drží chlapce a dívky, pokud možno, co nejdál od sebe.
Stejně prosté jako vyznání lásky bývá spojení životů před Bohem a před lidmi, aby nebyl nikdo na pochybách, a předešlo se šíření pomluv. Svatba je nejschůdnější cestou, jak se přiblížit k osobě opačného pohlaví, a beztrestně se dotýkat cizího těla. Neuhasitelná touha zmítá život četnými úskalími, neboť novomanželé se mnohdy znají jen krátce a letmo – nemluvě o svazcích domluvených rodiči, jež jsou stále běžné v odlehlých koutech venkova.
Jedny dveře vedle druhých, v dlouhém přízemním domku spousty úzkých místností – v nich není nic než okno a zásuvka. Na ulici opodál společný záchod a koupelna pro dvacet lidí, bez tekoucí vody – tu si každý nosí ze studny v kbelíku. Čtyři hrubé stěny a plechové dveře, když se uvnitř někdo polévá vodou z plastového džbánku, kouká mu zpoza zdi půlka hlavy. Brzy po ránu se před koupelnou tvoří fronta lidí a jeden popohání druhého, aby nepřišli pozdě do práce. V Tanzanii si mladí lidé nenajímají domy ani byty, ale pokoje. „Měl jsem dívku, ale bydlel jsem se dvěma kamarády,“ vzpomíná Jabari. „Pokaždé, když měla přijít, jsem je poslal pryč a předstíral, že mám vlastní pokoj. Mým cílem bylo mít do pětadvaceti dítě. Souhlasila, ale chtěla svatbu. Tak jsme se vzali,“ říká.
Svatba nemá nic společného s vyplňováním lejster, pohovory s úředníky ani přepisováním občanky. Sňatek je třeba oznámit rodičům, zaplatit jim věno, a zajít se svědky do kostela či do mešity pro požehnání. První týden po svatbě zůstává nevěsta v domě své tchýně, aby zapadla do rodiny manžela, a ženy z jeho rodiny ji každý večer koupou.
Od muže se očekává, že vydělá dost peněz na nájem, jídlo a účty. Žena rodí děti a stará se o ně, o muže a o dům. Pokud má vlastní příjmy, utrácí za šaty, kadeřníka, manikúru a posezení s kamarádkami – manželovi do takových peněz nic není. Tradiční role muže a ženy tu nezpochybňuje ani střední třída z metropolí.
Rozvody jsou, alespoň ve městech, podobně časté a stejně náhlé, jako svatby. „Postupně jsem zjišťoval, že má spoustu zlozvyků. Nakonec jsem jí řekl, ať odejde,“ říká Jabariho bratr Hamis. Když se žena vrátí do domu své matky, je manželství konec. Není ani nutné vyslovit třikrát „zapuzuji tě“, jako v konzervativních muslimských zemích, nechodí se k psychologům ani k právníkům. Přestože Hamisovi ještě není čtyřicet, stihl se už oženit i rozvést celkem šestkrát. „Když se mi nějaká dívka libí, mám touhu ji více poznat. Jenže všechny se hned chtějí vdávat,“ vysvětluje omluvně.
Pokud má žena dítě, zůstane jí po rozvodu na krku a těžko se znovu vdá. Návrat do domu rodičů je životní prohrou.
„Taky tě miluju,“ odpovídám servírce v baru na předměstí Dar es Salaamu, a oplatím jí úsměv. „Vezmeš si mě?“ zeptá se bez zaváhání. Dobře vím, že tohle není jen nevinná hra a dívka pokouší štěstí. „Můžeš mít jednu ženu v Evropě a druhou v Africe,“ navrhne pohotově. Žádný argument ji nezviklá, nic ji neodradí. Láskyplně otvírá orosené lahve piva, hrdla pečlivě omotává ubrouskem, a hází na mě svůdné pohledy.
„Musíme se nejdřív trochu poznat. Zítra zas přijdu,“ mírním dívčinu touhu a odcházím sám do vlhké tmy tropické noci.
