Dívky z baru Brazil: placené rozkoše v Africe jsou divoké jako Afrika sama

Do čtvrti Tegeta na předměstí Dar es Salaamu cizinci nechodí, a tak jsou dívky překvapené a trochu nesmělé. „Koukání je zadarmo,“ dodává se širokým úsměvem.

Na samotném baru Brazil není nic zvláštního. Zato v okolních prašných uličkách se v noci prochází nápadné množství dívek; některé postávají ve skupinkách na nárožích a okukují kolemjdoucí, nebo dokonce veřejně kouří cigarety. Zatímco všude jinde by to bylo nepřístojné, některé si vyrazily v minisukni. A jak noc temní, dívek přibývá a jejich ostych slábne.

Nejstarší řemeslo kvete v každé části světa trochu jinak. Amsterdam návštěvníky překvapuje svou explicitou: dívky nabízejí svá těla v osvětlených výlohách přímo v uličkách lásky, často jen ve svůdném spodním prádle. Stačí zaklepat na sklo, dívka vás vpustí dovnitř, zatáhne závěs, a přestože na druhé straně výlohy stále procházejí lidé, vytvoří iluzi intimního soukromí.

Obyvatelé i návštěvníci Prahy procházející v devadesátých letech Perlovkou museli odrážet zájem dívek postávajících v podloubí a na úzkých chodnících. Na rozdíl od Amsterdamu tady nebyly žádné výlohy ani soukromí, dívky se na člověka občas doslova sápaly a barvitě popisovaly kvality svých služeb. Samotné akty se pak mnohdy odehrály někde v průchodu.

Bar Brazil stojí na předměstí tanzanské metropole u severní výpadovky, a tak má pořád plno. Na prostranství za barem parkují kamiony, kolem trčí deštěm zčernalé zdi nedostavěných budov. Kdo má trochu peněz, pozve dívku do baru na pár drinků nebo i večeři, a pak si jí odvede do některého z blízkých hodinových hotelů. Ti, kdo peníze nemají, odvádějí si své vyvolené temnými uličkami do pobořených baráků za parkovištěm, a jen podle matných stínů je možné tušit, že se tam někde uprostřed tmy pohybují lidé.

„Koukání je zadarmo,“ opakuje větu, kterou už jsem slyšel od dívek, Rašid, rozesmátý mladík, jenž bydlí v Tegetě a zdejší bary dobře zná. „Sáhnout tě nechají za pět set šilinků,“ pokračuje a uvádí částku odpovídající padesáti českým korunám. „Když sem přijdeš po půlnoci, budou holky, co nesehnaly kunčofta, už dost zoufalé. Pak už tě nechají za pětistovku dělat cokoliv,“ vysvětluje Rašid a z výrazu jeho tváře poznávám, že tyhle rady do života vycházejí ze zkušenosti.

Osudy, jež dívky nechají padnout až na dno uliček lásky, chodí po celém světě stejnými stezkami. Bída, nevzdělanost, nemanželské děti, o něž je třeba se postarat, roztržka s rodiči nebo s manželem, rozpadlé rodiny. Těžký život vyčerpá sílu bránit svou důstojnost. Podle Programu OSN pro HIV/AIDS se v Tanzanii živí prodejem svých těl 155 tisíc lidí (1). Odhad je ale nejspíš značně podceněný. V Africe je sex komoditou a když dojdou peníze a objeví se nouze, představuje prodej toho posledního, co zbylo, východisko. Placené rozkoše nabízejí slečny i mladíci, co neutáhnou studia na univerzitách. Po plážích bloumají tisíce beach boyů a loví turisty a turistky. Jednou před koncem Ramadánu mi nabízela povyražení matka, jíž chyběly peníze na oblečení pro děti a bála se ostudy před svými sousedy (2).

„Snad už nejdeš domů,“ zavěšuje se do mého ramene dívka vonící hřebíčkem, jež se oddělila od skupinky svých kamarádek a osmělila se mluvit s cizincem poté, co jsem vyšel z baru. „Proč by sis nemohl vybrat mě? Všechny tady sníme o štěstí. O tom, že si každou z nás odsud jednou někdo odvede. Proč bych se zrovna já nemohla stát ženou mzungu?“ směje se a z jejího hlasu poznávám, že je to legrace jen tak napůl. V duchu přeji dívkám z baru Brazil co nejvíce štěstí. Začíná svítat a já odcházím ze stínů prašných uliček směrem ke světlům velkoměsta.

Zdroje informací: